V tomhle směru představuje podzim tady v New Yorku pravý opak – všechno hraje zářivými barvami, ulice jsou plné spadaného listí, slunko konečně nepálí, ale krásně hřeje... Možná právě proto mají Američané i poněkud jiný přístup k prožívání podzimního období...Když jsem bývala malá a blížil se konec října, ve skříni na půdě se vždycky objevily dva pytle s voskovanými růžemi, ze kterých mamka po večerech vyráběla věnečky. Za pár dní k nim přibyla zásoba hřbitovních světýlek, tzv. "kahánků" , a od Památky všech zemřelých 2. listopadu jsme chodili skoro každý večer na hřbitov a zapalovali tam svíčky. Jako dítěti se mi na tom nejvíc líbila právě ta neomezená možnost patlat se ve vosku, kterou člověk získal pod záminkou, že jde oživit zhaslé svíčky "ještě na támhleten hrobeček". A pak taky tajemno spojené s večerními procházkami, při kterých člověka příjemně mrazilo v zádech. V tuhle roční dobu se stmívá docela brzy, a když coby dítě na chvílí zůstanete sám uprostřed urnového háje, kde na vás co chvíli zabliká červený jazýček hřbitovní lampy nebo se zašklebí obličej z vybledlé fotografie ve skleněné vitríně, prožíváte to jako větší dobrodružství než návštěvu ve strašidelném Drákulově hradě.
V Americe z Dušiček očividně přetrval právě jenom ten "dětský" strašidelný rozměr, a tak si tu lidé místo návštěvy hřbitovů vyzdobí svoje vlastní domy jako hrady ze záhrobí: zabrádlí omotají umělými pavučinami, po kterých lezou pavouci, na schodištích stojí dýně, do nichž jsou vyřezané šklebící se obličeje, a za okenními mřížemi na vás koukají kostlivci a jiná havěť...
Jsou i tací, co si dávají do předzáhradek mezi keře napodobeniny náhrobních kamenů a u nich rozsvěcují lampičky, podobně jako my na hřbitovech.
Tohle je "dýňák", kterého umělecky zpracoval Dino, když jsme před dvěma roky slavili náš první Halloween u Taralda a Lucie v Princetonu.
V předvečer 1. listopadu pak chodí večer po ulicích děti převlečené za duchy a jiné příšery, zazvoní u každého halloweensky vyzdobeného domu
a dají jeho obyvatelům na vybranou mezi "trick" nebo "treat". Pokud se rozhodnete pro "trick", vystavujete se nebezpečí, že vám duchové ještě téže noci provedou nějakou lumpárnu. A tak je jistější mít přichystanou ošatku sladkostí, ze kterých si příšerky srocené u vašich dveří vyberou takový "treat", jaký se jim zlíbí, a vás nechají na pokoji. Osobně považuju Halloween za jeden z nejpěknějších amerických svátků, i když je pravda, že k našemu slavení Dušiček má poměrně daleko... Holt, jiný kraj, jiný mrav.- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Americký Thanksgiving day neboli Den díkůvzdání je naopak docela podobný tomu, čemu se u nás říká posvícení. Slaví se vždy čtvrtý čtvrtek v listopadu a spočívá v tom, že se celá široká rodina sejde u slavnostně vyzdobené tabule, na které nesmí chybět pečená krůta, nádivka, kaše ze sladkých brambor, brusinková omáčka, dýňový koláč, koláč z pekanových ořechů a spousta dalších omáček, dezertů a příloh, kterých je v některých rodinách tolik, že se musí s hostinou začít již zrána, aby se vůbec do večera přes všechno "prokousali". Před začátkem hostiny často lidé nahlas či ve chvíli ticha děkují za uplynulý rok a prosí o požehnání do toho nastávajícího.
Thanksgiving day je v USA údajně ještě populárnější než Vánoce – zatímco ne všichni slaví vánoční svátky, téměř neexistuje rodina, kde by se nedržel Den díkůvzdání. My jsme měli to štěstí, že profesor, u něhož Dino studuje, považuje za svou rodinu všechny členy své laboratoře, a tak jsme byli pozváni na oslavu Díkůvzdání do jeho starobylého bytečku v Little Italy na Manhattanu. Sešla se tam docela zajímavá mnohonárodnostní společnost, od Korey přes Taiwan a Česko-moravskou říši až po původní americké obyvatele...
Historicky sahají počátky Díkůvzdání do první poloviny sedmnáctého století právě k původním americkým obyvatelům, tzv. Native Americans,
kterým se u nás lidově říká Indiáni. První američtí přistěhovalci, kteří založili kolonii New Plymouth, jednu z nejstarších britských kolonií na severoamerickém kontinentě, si po svém příjezdu příliš nevěděli rady s tím, jakým způsobem v místních podmínkách stavět obydlí, jak lovit, jak obdělávat půdu, aby si zajistili dostatek obživy, a tak jich během první zimy víc jak polovina pomřela. Jako dar z nebe proto vnímali domorodce Squanta, kterého jim přivedl jiný domorodý obyvatel Samoset, jenž osadu "bílých mužů" objevil.Indián Squanto měl za sebou již čtyři plavby přes Atlantský oceán – první dvě dobrovolné, podruhé byl odtažen do Španělska do otroctví, a jelikož strávil několik let v Anglii, naučil se výjimečně dobře anglicky. Když se konečně po dvanácti letech trmácení vrátil na místo, kde stávala jeho rodná vesnice, zjistil, že celá jeho rodina před nedávnem vymřela na černý mor, přivezený do Ameriky údajně francouzskými rybáři, a on je jediný z celého kmene, kdo zůstal. Přesto vůči "bílým lidem" nezahořkl, a když byl představen obyvatelům Nového Plymouthu, naučil je všechno, co potřebovali k tomu, aby v Nové zemi přežili. Muže naučil jak lovit úhoře a jak pěstovat kukuřici, ženy jak ji připravovat, a také se stal tlumočníkem a prostředníkem mezi novousedlíky a domorodým indiánským kmenem náčelníka Massasoita, který obýval nedalekou vesnici Wampanoag.
Když v roce 1621 obyvatelé Plymouthu sklidili díky Squantovi první úrodu, slavili jako výraz poděkování první Thanksgiving – v tehdejším pojetí svátek "jídla, hodování a velebení Boha". Guvernér Plymouthu při té příležitosti vyslal Squanta, aby přetlumočil Velkému náčelníkovi Massasoitovi a jeho lidem pozvání na oslavu. Osadníci pak po tři dny Indiány hostili a bavili, a ti jim za to podle tradice odběhli ulovit do blízkého lesa pět jelenů, které Plymouthanům předali jako dar. Do současného způsobu slavení Dne díkůvzdání přešla i tato tradice, a to v podobě zvyku donést hostiteli nějaký malý dárek...
