Vraceli jsme se po víc jak čtvrtletních "prázdninách", a tak návrat nebyl vůbec jednoduchý. Dino z New Yorku odlétal v půlce června, já dokonce už v půlce května - a to se pak těžko opět uvyká studijním povinnostem a každodennímu stereotypu, spojenému se spoustou "musím" a "hlavně abych nezapomněl" a "ještě jsem neudělal"... Tím spíš, když člověk celé prázdniny tráví v tak idylickém prostředí, jako je Tromsø, o kterém jsme psali v předchozím příspěvku.Když navíc prázdniny zakončíte velkolepou svatební veselicí, jako byla svatba Dinova bráchy Ondřeje a Ivy,
na níž se čtyři dny v kuse pilo, hodovalo, pilo, grilovalo, pilo, tancovalo a pilo, připadáte si po návratu do tohohle lidského mraveniště, jako byste nevystoupili jenom z obyčejnéhon letadla, ale z vesmírné lodi, která omylem přistála na nějaké cizí planetě. Většina našich kolegů navíc v City strávila celé léto, což se na nich zřetelně podepsalo - mají možná načteno o pár knih víc, ale jsou bledí, unavení a mnozí i o hodně kil těžší...
Ale pomalu si zvykáme a za chvíli už budeme určitě zpátky ve starých kolejích. Vidina světlého bodu, kterým je odletové datum 22. prosince na našich vánočních letenkách, je však jedna z hlavních věcí, která nám pomáhá přežívat...
Tou další jsou nespočetné malé zážitky, které udělají z obyčejného uspěchaného dne den zcela výjimečný. Jedním z takových dní bylo právě 11. září, kdy si celá Amerika připomínala výročí útoku na Světové obchodní centrum. Když píšu "celá Amerika", myslím tím opravdu celou Ameriku, a město New York zejména. V kostelích, ve školách, v novinách, na plakátech, a jistě i na většině radiostanic a televizních programů (i když na televizi se nedíváme) se tohle téma objevovalo znovu a znovu, ve všech možných obměnách.
Největší překvapení na nás však čekalo v noci. V bytě bylo nepříjemně vedro, a tak jsme se šli spolu projít za náš dům na Brooklynskou promenádu,
odkud je vidět celý jižní Manhattan. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme tam spatřili skoro neuvěřitelný světelný úkaz: z míst, kde dříve stávaly dvě věže WTC, nyní vybíhaly dva obrovské světelné paprsky. Byly tak mohutné, že částečně prosvěcovaly i mraky vysoko nad nimi. Daleko na nebi se stáčely nad našimi hlavami a ztrácely se v nekonečnu. Fotografie to mohly zachytit jen částečně, zbytek si musíte domyslet.
Dlouho jsme jen tak stáli a pozorovali celé to nehybné divadlo, které paprsky svým objevením se nad Manhattanem vytvářely.S námi tam stály i spousty dalších lidí, turistů i domorodců, kteří dělali totéž.
Myslím, že to je ten nejlepší pietní akt, jakým si Amerika 11. září připomíná. Mnohem lepší než všechny projevy, emotivně podávané záběry padajících věží a srdceryvně psané vzpomínky vdov po zahynulých hasičích.
Tuhle fotografii jsme pořídili po cestě domů v naší ulici.Nevím, jestli to bylo tím silným dojmem, který ve mně zanechalo, co jsme ten večer v podstatě náhodou viděli, ale musím přiznat, že jsem letos celé 11. září vnímala o hodně intenzivněji a jinak než kdy předtím. Když se tehdy před sedmi lety několik bláznů rozhodlo použít pár letadel jako živé střely k proražení budov, ve kterých pobývalo asi tolik lidí, kolik žije na polovině okresu Třebíč, bydlela jsem zrovna v sousedí americké ambasády v Praze. Každé ráno a večer jsem měla možnost vidět před ambasádou přibývající zapálené svíčky, květiny a dopisy, jež měly vyjadřovat solidaritu s těmi, kteří za útoky zaplatili životem - a ještě víc s těmi, které po sobě zanechali. Ale mě to moc neříkalo a nijak zvlášť se mě to nedotýkalo. Až letos mi to poprvé nějak došlo se vší svou absurdností - asi proto, že teď mám místo výbuchu skoro za zády. Když jedu do Jersey a vidím na horizontu Manhattan v celé jeho nádheře, zkouším si představovat, že tam ty budovy pořád ještě stojí...
