Po Vánocích strávených v pohodě a teple kolem "rodinného krbu" se nám zpátky do New Yorku moc nechtělo. Na jednu věc jsme se sem však těšili, mluvili jsme o ní už od podzima: 18.–19. ledna se v New Yorku koná tradiční balkánský festival Zlatne uste, tedy dvě noci balkánské hudby, tance, balkánského jídla a bujarého veselení se. (http://www.zlatneuste.org/au22.htm)Na festival nás pozval Dinův kolega z univerzity
, který v jedné z vystupujících kapel hraje na tubu. Je to Američan z New Jersey, a docela jsme se podivili, když nám řekl, že kromě makedonského bubeníka tvoří celou jejich dechovou kapelu Američané. Přestože na festivalu vystupovala i spousta rodilých balkánských hudebníků, kapela našeho známého platila za jednoznačné favority celého večera. 
Podle nich je pojmenován i celý festival: Zlatne uste (Golden Lips).
Celkem se během večera vystřídalo na čtyřicet kapel, avšak je nutno podotknout, že mnozí hudebníci mezi kapelami přebíhali a vystupovali hned s několika tělesy zároveň. Kromě tří oficiálních scén se navíc během večera rozpoutalo i několik samovolných koncertíků – jako třeba vystoupení tohohle houslového dua před pánskými záchodky...
Ačkoli o festivalu vědělo i mnoho našich známých, nakonec jsme tam potkali pouze jediného kamaráda – Etiopana Mulagetu (který byl mimochodem z celé akce víc než překvapený – prý něco takového vidí poprvé v životě!). 
Mulageta správně konstatoval, že ostatní naši přátelé mají v oblibě spíš párty, při kterých se pije, povídá a sedí – zatímco na téhle "party" se opravdu moc sedět nedalo.
Celý festival se odehrával v tělocvičně jedné staré školy v Harlemu, která v mnohém připomínala kulturáky, jež známe z lidových zábav u nás na vesnicích.
Ve třech sálech paralelně hrály živé kapely od moldavsko-židovské taneční hudby přes gypsy a etno
až po tradiční dechovou muziku. Nepředstavujte si však žádné vláčné umcaca, umcaca, které si asociujeme s pojmem dechovka u nás v Čechách. Nevím, jestli někdo z vás balkánský lidový tanec ovládá, ale můžu vás ujistit, že po několika poctivě odtancovaných skladbách z vás proudem řine pot a energie vydáte zhruba tolik kolik během stejně trvajícího běhu na krátkou trať. Tančí se v několika soustředných kruzích utvořených z tanečníků držících se za ruce, kteří obklopují uprostřed stojící hrající kapelu, jak jsme se to snažili zachytit na následující fotografii.
Tenhle způsob tance má hned několik výhod: umožňuje zapojit se všem lidem v sále, bez ohledu na to, zda je právě ochotno tancovat stejně mužů jako žen; nemusíte čekat, až vás někdo k tanci vyzve, prostě chytnete za volnou ruku posledního člověka v řadě, a stejně tak jednoduše můžete z tance odejít, aniž byste komukoli museli cokoli vysvětlovat. (Kdo byl už párkrát na nějaké klasické taneční zábavě, jistě chápe, proč jsou všechny tyhle věci nespornou výhodou...) Základní kroky nejsou nijak složité, avšak ke zvládnutí sestav, do kterých tanečníci kroky kombinují, je potřeba jisté praxe. Tu jsme si bohužel během včerejšího večera odbýt nestihli. Pokud by se tedy mezi čtenáři tohoto příspěvku objevil někdo, kdo balkán ovládá, nechť se nám určitě ozve! Dali jsme si totiž předsevzetí, že na příští ročník Zlatého festivalu už musíme přijít náležitě vyzbrojení znalostí všech základních variací.
Oč méně jsme však včera tancovali, o to víc jsme měli čas ochutnávat nejrůznější balkánské laskominy, které byly na festivalu k dispozici. Připadali jsme si tam trochu jako u nás doma na posvícení, protože po zaplacení vstupného mohl člověk jíst a pít kolik chtěl, jinými slovy kolik mu pásek dovolil. A tak jsme ochutnali několik druhů kořeněných salámů a sýrů
, hummus a další luštěninové pomazánky, jejichž názvy si už nepamatuju, slanou fetu, chalvu, vinné listy plněné rýžovou nádivkou, k tomu všemu jsme přikusovali nejrůznější druhy nakládaných papriček a zeleniny, no a vše samozřejmě notně zapíjeli brooklynským lagerem. Zkrátka měli jsme se u našich balkánských sousedů a jejich potomků, popř. obdivovatelů jedním slovem výborně. Škoda jen, že se v New Yorku nepořádá také obdobný festival hudby, tance a jídla ze středoevropské oblasti, abychom mohli Newyorčanům ukázat, že ani to naše "umcaca" není úplně k zahození, když ho člověk vezme pořádně od podlahy. Co se týče našich domácích dobrot, jak v pevném tak tekutém stavu, myslím, že bychom si s Balkánci v ničem nezadali.
, který v jedné z vystupujících kapel hraje na tubu. Je to Američan z New Jersey, a docela jsme se podivili, když nám řekl, že kromě makedonského bubeníka tvoří celou jejich dechovou kapelu Američané. Přestože na festivalu vystupovala i spousta rodilých balkánských hudebníků, kapela našeho známého platila za jednoznačné favority celého večera. 
Podle nich je pojmenován i celý festival: Zlatne uste (Golden Lips).Celkem se během večera vystřídalo na čtyřicet kapel, avšak je nutno podotknout, že mnozí hudebníci mezi kapelami přebíhali a vystupovali hned s několika tělesy zároveň. Kromě tří oficiálních scén se navíc během večera rozpoutalo i několik samovolných koncertíků – jako třeba vystoupení tohohle houslového dua před pánskými záchodky...
Ačkoli o festivalu vědělo i mnoho našich známých, nakonec jsme tam potkali pouze jediného kamaráda – Etiopana Mulagetu (který byl mimochodem z celé akce víc než překvapený – prý něco takového vidí poprvé v životě!). 
Mulageta správně konstatoval, že ostatní naši přátelé mají v oblibě spíš párty, při kterých se pije, povídá a sedí – zatímco na téhle "party" se opravdu moc sedět nedalo. Celý festival se odehrával v tělocvičně jedné staré školy v Harlemu, která v mnohém připomínala kulturáky, jež známe z lidových zábav u nás na vesnicích.
Ve třech sálech paralelně hrály živé kapely od moldavsko-židovské taneční hudby přes gypsy a etno
až po tradiční dechovou muziku. Nepředstavujte si však žádné vláčné umcaca, umcaca, které si asociujeme s pojmem dechovka u nás v Čechách. Nevím, jestli někdo z vás balkánský lidový tanec ovládá, ale můžu vás ujistit, že po několika poctivě odtancovaných skladbách z vás proudem řine pot a energie vydáte zhruba tolik kolik během stejně trvajícího běhu na krátkou trať. Tančí se v několika soustředných kruzích utvořených z tanečníků držících se za ruce, kteří obklopují uprostřed stojící hrající kapelu, jak jsme se to snažili zachytit na následující fotografii.
Tenhle způsob tance má hned několik výhod: umožňuje zapojit se všem lidem v sále, bez ohledu na to, zda je právě ochotno tancovat stejně mužů jako žen; nemusíte čekat, až vás někdo k tanci vyzve, prostě chytnete za volnou ruku posledního člověka v řadě, a stejně tak jednoduše můžete z tance odejít, aniž byste komukoli museli cokoli vysvětlovat. (Kdo byl už párkrát na nějaké klasické taneční zábavě, jistě chápe, proč jsou všechny tyhle věci nespornou výhodou...) Základní kroky nejsou nijak složité, avšak ke zvládnutí sestav, do kterých tanečníci kroky kombinují, je potřeba jisté praxe. Tu jsme si bohužel během včerejšího večera odbýt nestihli. Pokud by se tedy mezi čtenáři tohoto příspěvku objevil někdo, kdo balkán ovládá, nechť se nám určitě ozve! Dali jsme si totiž předsevzetí, že na příští ročník Zlatého festivalu už musíme přijít náležitě vyzbrojení znalostí všech základních variací. 
Oč méně jsme však včera tancovali, o to víc jsme měli čas ochutnávat nejrůznější balkánské laskominy, které byly na festivalu k dispozici. Připadali jsme si tam trochu jako u nás doma na posvícení, protože po zaplacení vstupného mohl člověk jíst a pít kolik chtěl, jinými slovy kolik mu pásek dovolil. A tak jsme ochutnali několik druhů kořeněných salámů a sýrů
, hummus a další luštěninové pomazánky, jejichž názvy si už nepamatuju, slanou fetu, chalvu, vinné listy plněné rýžovou nádivkou, k tomu všemu jsme přikusovali nejrůznější druhy nakládaných papriček a zeleniny, no a vše samozřejmě notně zapíjeli brooklynským lagerem. Zkrátka měli jsme se u našich balkánských sousedů a jejich potomků, popř. obdivovatelů jedním slovem výborně. Škoda jen, že se v New Yorku nepořádá také obdobný festival hudby, tance a jídla ze středoevropské oblasti, abychom mohli Newyorčanům ukázat, že ani to naše "umcaca" není úplně k zahození, když ho člověk vezme pořádně od podlahy. Co se týče našich domácích dobrot, jak v pevném tak tekutém stavu, myslím, že bychom si s Balkánci v ničem nezadali.
