Nebylo to sice tak divoké jako naše předchozí léto strávené na Aljašce, protože jsme s sebou měli celou dobu vlastní auto. Ale dobrodružství jsme nezažili o nic méně. Hlavně jsme však nafotili spoustu nádherných fotografií, o které bychom se s vámi chtěli postupně podělit.
Naší první destinací byl výběžek do moře v jihovýchodní části státu Massachusetts nazývaný Cape Cod. 
Dino měl v letovisku Woods Hole dvoudenní práci na jedné letní škole, a tak jsme spojili příjemné s užitečným a na pár dní se tam ubytovali v téhle na americké poměry "skromné" chatce kousek od pobřeží. Ráno jsme si šli zaběhat podél moře k majáku, přes den si lebedili na pláži, k večeři si dali mořské plody v otevřené restauraci s výhledem na oceán a hlavně jsme plnými doušky vnímali, že dovolená začíná...
Byli jsme sice jen 400 km od New Yorku, ale jako bychom se náhle ocitli v úplně jiném světě. Krásné opečovávané domy se zahradami, usměvaví lidé a všude kolem čišící pohoda a radost ze života. Pravda je, že na to, aby tady člověk vlastnil nemovitost, musí pocházet z hodně dobrých poměrů a na místních obyvatelích je to poznat.
Američané právě slavili Den nezá- vislosti, a tak jsme večer mohli vidět i monu- mentální ohňostroje, které lidé zapalují podél celého pobřeží.
V neděli jsme si udělali výlet trajektem na ostrov Martha's Vineyard, kde trávil v létě svou dovolenou i prezident Obama s rodinou (naštěstí ne ve stejnou dobu). Jestli Woods Hole působilo trochu zazobaně, tak na tomhle ostrově jsme si připadali jako v hollywoodském filmu ze života společenské smetánky. Z lesů vykukovaly letní chaty připomínající svou velikostí zámky (každá s vlastním bazeném, i když k moři je to coby kamenem dohodil), pobřeží bylo poseté jachtami, osady se skvěly výlohami značkových miniobchůdků a překrásné písečné pláže lákaly k zahálce.
Nám se nějakou náhodou podařilo zabloudit na místní nudapláž, kde jsme měli možnost vidět spoustu jedinečných přírodních výtvorů... Byla tam i zvláštní jílovitá skála, která se postupně rozpouští do moře. Pomazat se tímhle jílem má prý léčivé účinky...
Návštěva tohoto muzea mě také vyvedla z omylu, že nejvyšší podpatky na světě nosí Lady Gaga. Do španělských či italských barokních podpatků, tzv. chopinů, které byly až půl metru vysoké a kterých bylo v muzeu několik desítek, má tahle současná star pořád ještě daleko.
Po šoku, který nám způsobil Detroit, jsme potřebovali nějaké uklidnění. V plné míře nám ho poskytlo "Zlaté pobřeží" jezera Michigan, které bylo naší další zastávkou. K jezeru jsme dojeli až za tmy a navíc v dešti, a tak jsme po chvíli bloudění v lese rozdělali stan na malé mýtině a usnuli za zvuku kapek dopadajícíh na stanovou celtu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ráno probudili, prodrali se houštím na břehu za stanem, a před sebou jsme viděli tu obrovskou masu vody.
Great Lakes (Velká jezera) vypadají stejně jako moře, ale na mě působí mnohem hrozivěji. Jednak jsou mrtvolnější, protože na nich nejsou vlny jako na oceánu, a druhak, představa té obrovitánské třistametrové díry, ze všech stran svírané zemí, brrr. Ranní procházka po pobřeží a koupel ve smaragdově čisté vodě, navíc úplně bez lidí, nás však bezmezně nadchly.
Naší první destinací byl výběžek do moře v jihovýchodní části státu Massachusetts nazývaný Cape Cod. 
Dino měl v letovisku Woods Hole dvoudenní práci na jedné letní škole, a tak jsme spojili příjemné s užitečným a na pár dní se tam ubytovali v téhle na americké poměry "skromné" chatce kousek od pobřeží. Ráno jsme si šli zaběhat podél moře k majáku, přes den si lebedili na pláži, k večeři si dali mořské plody v otevřené restauraci s výhledem na oceán a hlavně jsme plnými doušky vnímali, že dovolená začíná...
Byli jsme sice jen 400 km od New Yorku, ale jako bychom se náhle ocitli v úplně jiném světě. Krásné opečovávané domy se zahradami, usměvaví lidé a všude kolem čišící pohoda a radost ze života. Pravda je, že na to, aby tady člověk vlastnil nemovitost, musí pocházet z hodně dobrých poměrů a na místních obyvatelích je to poznat.
Američané právě slavili Den nezá- vislosti, a tak jsme večer mohli vidět i monu- mentální ohňostroje, které lidé zapalují podél celého pobřeží.V neděli jsme si udělali výlet trajektem na ostrov Martha's Vineyard, kde trávil v létě svou dovolenou i prezident Obama s rodinou (naštěstí ne ve stejnou dobu). Jestli Woods Hole působilo trochu zazobaně, tak na tomhle ostrově jsme si připadali jako v hollywoodském filmu ze života společenské smetánky. Z lesů vykukovaly letní chaty připomínající svou velikostí zámky (každá s vlastním bazeném, i když k moři je to coby kamenem dohodil), pobřeží bylo poseté jachtami, osady se skvěly výlohami značkových miniobchůdků a překrásné písečné pláže lákaly k zahálce.
Nám se nějakou náhodou podařilo zabloudit na místní nudapláž, kde jsme měli možnost vidět spoustu jedinečných přírodních výtvorů... Byla tam i zvláštní jílovitá skála, která se postupně rozpouští do moře. Pomazat se tímhle jílem má prý léčivé účinky...
Z Cape Codu jsme vyrazili napříč státem New York směrem na Niagarské vodopády, kde jsme chtěli přejet do Kanady. Do města jsme dojeli těsně před půlnocí a přesně ve chvíli, kdy jsme došli až k vodopádům, vypnuli monumentální barevné osvětlení, které je ozařuje. Jeden by řekl smůla, ale myslím, že to byla ve skutečnosti výhoda. Spousta lidí si stěžuje, že Američané z tohohle přírodního monumentu udělali světélkující turistickou atrakci, obezděnou betonem a plnou obchodního hluku (a je to pravda). 
My jsme však přišli, když už bylo po atrakcích. Sice jsme nemohli dohlédnout na druhý konec vodopádů, ale temná voda, která se pod námi valila, a hlavně její nezměrný hukot nám daly zakusit něco z té nefalšované přírodní živelnosti, o kterou jsou vodopády ve dne ochuzeny.
My jsme však přišli, když už bylo po atrakcích. Sice jsme nemohli dohlédnout na druhý konec vodopádů, ale temná voda, která se pod námi valila, a hlavně její nezměrný hukot nám daly zakusit něco z té nefalšované přírodní živelnosti, o kterou jsou vodopády ve dne ochuzeny.
Ještě tu noc jsme dojeli na pobřeží jezera Ontario. Druhý den jsme v kanadském Guelphu navštívili Dinova kolegu,
který tam pracuje na specializované univerzitní klinice pro psy.
Pro mě to byl velmi neobyčejný zážitek. Poprvé jsem viděla čekárnu, kde čeká na sedačkách spousta různých psů a lidé jsou tam jenom jako doprovod. Mají tu pro psy speciální operační sály, "lůžka", měřicí přístroje, no prostě opravdová psí nemocnice. Jenom jsem nevypozorovala, jestli psy volají dovnitř podle jejich jmen, anebo podle jména majitele...
Guelph je kousek od Toronta, nejpočetnějšího kanadského města, kde žije i spousta českých emigrantů (včetně dvojích Dinových příbuzných). 
Dopoledne strávil Dino v Královském ontarijském muzeu (foto nahoře), kde právě vystavovali čínskou terakotovu armádu, zatímco já jsem šla do muzea bot, pojmenovaného po Tomáši Baťovi. Viděla jsem tam lakýrky Elvise Presleyho, lodičky Marilyn Monroe, tenisku Terryho Foxe,
ale taky stahovací čínské botičky, které ženám po tisíciletí mrzačily nohy do tvaru lotosového květu.
Dopoledne strávil Dino v Královském ontarijském muzeu (foto nahoře), kde právě vystavovali čínskou terakotovu armádu, zatímco já jsem šla do muzea bot, pojmenovaného po Tomáši Baťovi. Viděla jsem tam lakýrky Elvise Presleyho, lodičky Marilyn Monroe, tenisku Terryho Foxe,
ale taky stahovací čínské botičky, které ženám po tisíciletí mrzačily nohy do tvaru lotosového květu. Návštěva tohoto muzea mě také vyvedla z omylu, že nejvyšší podpatky na světě nosí Lady Gaga. Do španělských či italských barokních podpatků, tzv. chopinů, které byly až půl metru vysoké a kterých bylo v muzeu několik desítek, má tahle současná star pořád ještě daleko.
Odpoledne jsme si prohlédli centrum Toronta, navečer se připojili k bujaré zábavě na pobřeží ontarijského jezera v tzv. Harbourfront, a pak ještě zašli na jazz do známého klubu REX.
Pokud máte zálibu v moderní architektuře, jednoznačně doporučujeme Toronto k návštěvě. Se spoustou budov, včetně známé CN Tower, si tu architekti opravdu vyhráli. To New York působí oproti Torontu nudně a jednotvárně.
Další fotografie z první části naší cesty najdete na http://indus3.net/photo/2010_usa_capecod2toronto/
Dál na východ jsme pokračovali úžinou mezi Huronským a Erijským jezerem do Detroitu. Kdysi chlouba amerického automobilového průmyslu, sídlo General Motors, Chrysleru a Fordu, dnes hrůzu nahánějící velkoměsto, které bylo tvrdě zasaženo krizí amerického průmyslu v 80. letech a definitivně doraženo ekonomickou krizí v roce 2008. GM a Chrysler vyhlásily bankrot a spousty obyčejných lidí přišly o práci. Dnes je Detroit známý vysoce alarmujícím počtem vražd a stovkami vyvlastněných domů s nezaplacenou hypotékou, které lze koupit za pár dolarů.
Dál na východ jsme pokračovali úžinou mezi Huronským a Erijským jezerem do Detroitu. Kdysi chlouba amerického automobilového průmyslu, sídlo General Motors, Chrysleru a Fordu, dnes hrůzu nahánějící velkoměsto, které bylo tvrdě zasaženo krizí amerického průmyslu v 80. letech a definitivně doraženo ekonomickou krizí v roce 2008. GM a Chrysler vyhlásily bankrot a spousty obyčejných lidí přišly o práci. Dnes je Detroit známý vysoce alarmujícím počtem vražd a stovkami vyvlastněných domů s nezaplacenou hypotékou, které lze koupit za pár dolarů.
Snad jen dva bloky od hlavní třídy začíná "město duchů" - rozsáhlá čtvrť prázdných a vybrakovaných domů, před nimiž stojí zrezivělá a rozpadající se auta, široké ulice, na nichž si vítr hraje s odpadky, zabedněné obchody a kostely, opuštěné benzínové pumpy, továrny a sklady, ... Občas z nějakého napůl rozbořeného domu vyběhne s křikem bosé černošské dítě, jinde postává a pokuřuje parta vyhublých černých výrostků, a když kolem projede auto s bílými, mají na hodinu o čem povídat. Že je tohle ta samá země, ve které jsme se před pár dny slunili na plážích Cape Codu, se vůbec nechce věřit. 
Tady jsou další fotografie dokreslující místní tíživou atmosféru. Z auta jsme pro jistotu nevystupovali, ale projíždění ulic a jejich natáčení jsme se nemohli nabažit. Jako by nás vpustili do ohromných kulis, kde se za chvíli začne odehrávat nějaký hororový thriller.
Po šoku, který nám způsobil Detroit, jsme potřebovali nějaké uklidnění. V plné míře nám ho poskytlo "Zlaté pobřeží" jezera Michigan, které bylo naší další zastávkou. K jezeru jsme dojeli až za tmy a navíc v dešti, a tak jsme po chvíli bloudění v lese rozdělali stan na malé mýtině a usnuli za zvuku kapek dopadajícíh na stanovou celtu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se ráno probudili, prodrali se houštím na břehu za stanem, a před sebou jsme viděli tu obrovskou masu vody.
Great Lakes (Velká jezera) vypadají stejně jako moře, ale na mě působí mnohem hrozivěji. Jednak jsou mrtvolnější, protože na nich nejsou vlny jako na oceánu, a druhak, představa té obrovitánské třistametrové díry, ze všech stran svírané zemí, brrr. Ranní procházka po pobřeží a koupel ve smaragdově čisté vodě, navíc úplně bez lidí, nás však bezmezně nadchly.
Osvěženi na těle i na duchu, pokračovali jsme přes Indianu a Illionois do oblasti Great Plains, tzn. Velkých Planin, které se táhnou od severu na jih prostředkem USA. 
Od jezera Michigan to znamenalo asi 1700 kilometrů pořád rovně na východ, téměř po přímce. Původně jsme se téhle oblasti báli; každý nás varoval, že je strašně nudná a cestování v ní se neskutečně vleče. Ale opak byl pravdou. 
Od jezera Michigan to znamenalo asi 1700 kilometrů pořád rovně na východ, téměř po přímce. Původně jsme se téhle oblasti báli; každý nás varoval, že je strašně nudná a cestování v ní se neskutečně vleče. Ale opak byl pravdou. 
Možná je to tím, že jsem z rodiny, která se celé generace živila a dodnes živí zemědělstvím. Ale na mě v téhle oblasti opravdu zavanulo něco z mé rodné Moravy. Jenom jako by ji někdo stonásobně zvětšil. Napravo i nalevo se donekončna táhly kukuřičné lány, občas vystřídané poli tabáku nebo sóji. Všechno je tu do pravého úhlu, ulice, silnice, i hranice států. Jenom pole jsou občas kruhová, kvůli systému zavlažování. Lidé jsou mnohem obyčejnější, než ti na východním pobřeží, jejich oblečení vypadá trochu staromódně a ruce mají často plné mozolů. V řeči jsou pomalejší, ale srdeční a tolik upřímní, že tak upřímný snad ani v angličtině být nejde. Třeba jako ten pán, kterému jsme spali na pozemku, a který ráno nenápadně něco uklízel na cestě před svou farmou, abychom se s ním mohli dát do řeči... 
Projeli jsme Iowou, která je zprava ohraničena řekou Mississippi a zleva řekou Missouri, a pokračovali dál přes Nebrasku. 
V jejím hlavním městě Omaze jsme chvíli hledali historické centrum, když vtom můj zrak skenující okolí zaregistroval na reklamní tabuli pro angličtinu ne typické slovo. Zaostřila jsem a opravdu, na tabuli stálo kromě jiného "Knedliky". Šlo o poutač na místní českou restauraci, která podává tradiční česká jídla jako guláš s knedlíkem či knedlo-vepřo-zelo. Museli jsme to jít prozkoumat a uvnitř nás čekal další šok - 
hosty obsluhovaly postarší paní, které měly na sobě jakési zjednodušené varianty českých krojů! Tak tohle bychom uprostřed prérií opravdu nečekali. 
Česky sice žádná z obsluhujících nemluvila, ale pivo nalévaly do hliněných džbánků a k němu nám přinesly, pozor, opravdové české koláče s mákem a tvarohem. Sen.
V jejím hlavním městě Omaze jsme chvíli hledali historické centrum, když vtom můj zrak skenující okolí zaregistroval na reklamní tabuli pro angličtinu ne typické slovo. Zaostřila jsem a opravdu, na tabuli stálo kromě jiného "Knedliky". Šlo o poutač na místní českou restauraci, která podává tradiční česká jídla jako guláš s knedlíkem či knedlo-vepřo-zelo. Museli jsme to jít prozkoumat a uvnitř nás čekal další šok - 
hosty obsluhovaly postarší paní, které měly na sobě jakési zjednodušené varianty českých krojů! Tak tohle bychom uprostřed prérií opravdu nečekali. 
Česky sice žádná z obsluhujících nemluvila, ale pivo nalévaly do hliněných džbánků a k němu nám přinesly, pozor, opravdové české koláče s mákem a tvarohem. Sen.
Restaurace patřila českým majitelům, potomkům českých emigrantů, a podle vystavených pamětních předmětů hrála a stále hraje důležitou úlohu v československém krajanském životě. (Dělení na Česko a Slovensko tady moc lidí nebere, obzvlášť ti starší je pořád chápou jako jednu zemi.) Jak jsme také později zjistili, Nebraska je americký stát s největším poměrným zastoupením českého obyvatelstva. Zhruba každý dvacátý Nebrasčan se hlásí k české národnosti. Tak vidíte, kde se našim krajanům líbilo nejvíc...
Státy v oblasti Velkých plání byly očividně útočištěm mnoha dalších menšin, a to nejen národnostních, ale i náboženských. 
V Iowě jsme například narazili na kolonie Amana, skupinu sedmi vesnic, které vystavěla sekta Inspira- tionistů, vzniklá v Německu na počátku 18. století jako reakce na lutheranismus. Inspirationisté zde žili ve společné komunitě, měli společný všechen majetek, společně se modlili, pracovali i stravovali, a bez jakýchkoli výdobytků moderní civilizace byli schopni zajistit si veškeré materiální potřeby až do krize v roce 1930. 
Ve vesničkách vládne dodnes německý pořádek, spousta tradičních řemesel se zde nadále provozuje a v kostele se vyučuje tatáž nauka a zpívají tytéž písně, které složili zakladatelé komunity. 
Ve společné jídelně, předělané na restauraci, jsme povečeřeli jídlo podle tradičních německých receptur, které jsme zapili rebarborovým vínem.
V Iowě jsme například narazili na kolonie Amana, skupinu sedmi vesnic, které vystavěla sekta Inspira- tionistů, vzniklá v Německu na počátku 18. století jako reakce na lutheranismus. Inspirationisté zde žili ve společné komunitě, měli společný všechen majetek, společně se modlili, pracovali i stravovali, a bez jakýchkoli výdobytků moderní civilizace byli schopni zajistit si veškeré materiální potřeby až do krize v roce 1930. 
Ve vesničkách vládne dodnes německý pořádek, spousta tradičních řemesel se zde nadále provozuje a v kostele se vyučuje tatáž nauka a zpívají tytéž písně, které složili zakladatelé komunity. 
Ve společné jídelně, předělané na restauraci, jsme povečeřeli jídlo podle tradičních německých receptur, které jsme zapili rebarborovým vínem.
Další raritou, na kterou jsme v této oblasti narazili, byl ranč Buffalo Billa, dobrodruha, vojenského průzkumníka, krotitele bizonů a jedné z nejbarvitějších figurek Divokého západu. 
Už jsme o Buffalo Billovi mluvili v našem povídání o Aljašce, v souvislosti s jeho potomkem, americkým vojenským pilotem, který nás svezl autem. 
Ranč nabízel jedinečný pohled do života na Divokém západě na konci 19. století. 
Zatímco já jsem obdivovala umně vyvedené dekorace v hlavním obytném sídle, Dino nejvíc oceňoval "zašívárnu", kterou si Cody vybudoval na zahradě...
Už jsme o Buffalo Billovi mluvili v našem povídání o Aljašce, v souvislosti s jeho potomkem, americkým vojenským pilotem, který nás svezl autem. 
Ranč nabízel jedinečný pohled do života na Divokém západě na konci 19. století. 
Zatímco já jsem obdivovala umně vyvedené dekorace v hlavním obytném sídle, Dino nejvíc oceňoval "zašívárnu", kterou si Cody vybudoval na zahradě...
Z Nebrasky jsme po silnici I-80 přejeli do Wyomingu a hned za hranicemi jsme zpozorovali změnu. Občas se kolem silnice ze země klubal obrovský balvan, někdy dokonce skála. Po několika dnech, kdy kolem nás byla jenom nekonečná zelená rovina, to bylo hodně nezvyklé. Když jsme se pak v hlavním městě Wyomingu Cheyenne stočili na jih směrem na Colorado, uviděli jsme konečně to, kvůli čemu jsme celou tuhle cestu absolvovali. Z té tisíc kilometrů dlouhé nížiny, kterou jsme doteď projížděli, se úplně najednou zvedal majestátní hřbet největších amerických velehor, Rocky Mountains (Skalisté hory). Žádné podhúří, žádná postupná příprava, jako když jedete z jižní Moravy přes Vysočinu a Orlické hory do Krkonoš. Najednou tam prostě stály. 
Ráno to vypadalo, že pálící slunce a placatá krajina nás budou provázet už napořád a ještě ten den večer jsme stáli ve 3700 metrech nad mořem, kolem nás byla tundra a my drkotali zubama...
Další fotografie z téhle části naší cesty najdete na
http://indus3.net/photo/2010_usa_lake_michigan2nebraska,
Rockies přijdou na řadu příště.
Ráno to vypadalo, že pálící slunce a placatá krajina nás budou provázet už napořád a ještě ten den večer jsme stáli ve 3700 metrech nad mořem, kolem nás byla tundra a my drkotali zubama...Další fotografie z téhle části naší cesty najdete na
http://indus3.net/photo/2010_usa_lake_michigan2nebraska,
Rockies přijdou na řadu příště.
