Napříč Severní Amerikou, část 2.

Pobyt v Rocky Mountains jsme zahájili podvečerní jízdou po silnici 34, jediné silnici, která vede v oblasti národního parku přímo přes hory z východu na západ. Její nejvyšší bod je ve výšce 3715 m.n.m., a tak jsme se z třiceti- stupňo- vého tepla rázem ocitli v pěti stupních nad nulou.Odměnou nám byly nádherné výhledy na donekončna se táhnoucí Skalisté hory. Bylo těžké uvěřit, že ještě ten den kolem poledne jsme jeli mezi kukuřičnými lány a teď jsme se najednou procházeli po tundře mezi skalničkami.
Poprvé jsme také spatřili typické obyvatele těchto hor, tzv. jelence ušaté (mule deer), což, jak název napovídá, jsou jeleni s nezvykle dlouhýma, skoro až oslíma ušima.
Setkání s opravdovým králem těchto hor nás ale teprve čekalo.

Ubytovali jsme se v kempu Timber Creek a nadšeni krásou okolní přírody, vyrazili jsme hned druhý den ráno na třídenní pochod do divočiny. Ještě předtím jsme získali v turistickém centru nezbytné povolení pro spaní v backcountry. Na zádech jsme si museli nést stan, spacáky, karimatky, jídlo ve speciální plechovce odolné proti medvědům a hlavně vodu tak na dva dny, a proto jsme šli docela natěžko. Naštěstí se Dino ukázal jako gentleman a velký díl nákladu nesl na svých bedrech on.

Vyrazili jsme docela zostra. Asi to bylo tím, že jsme před tím několik dní skoro pořád seděli v autě, a tak jsme byli celí natěšení na pohyb na čerstvém vzduchu. Bohužel nadmořská výška nad 3000 metrů, na kterou jsme nebyli adaptovaní, začala brzy mít své následky. Těžko se nám dýchalo, bolela nás hlava, k večeru už nám i tekla krev z nosu, a navíc se na nás začalo projevovat nachlazení, protože jsme den předtím podcenili oblečení při naší procházce tundrou... Ušli jsme sice 16 kilometrů při překonání výškového rozdílu asi 600 metrů, ale do zpěvu nám nebylo. Na tomhle idylickém místě jsme přespávali.

Druhý den jsme měli v plánu vyšplhat se na jeden z vrcholků na kontinentálním předělu, tzv. Continental Divide. Ještě předtím jsme ale na úzké horské stezičce narazili na tři majestátní samce jelena wapiti.Jde o jeden z největších druhů jelenů na světě, v Evropě ho svou velikostí překoná jenom sob. Také proto se mu v Americe trochu matoucně říká "elk" - když Evropané na tohoto jelena na americkém kontinentě poprvé narazili, mysleli si, že se jedná o americkou variantu soba, a tak ho také nazvali slovem "elk", které se v germánských jazycích užívá pro soba. V Čechách se už od dob Habsburků o chov jelenů wapiti několikrát pokoušeli v různých oborách, ale bez větších úspěchů. Naši tři jelení králové se rozhodli, že nejlepší tráva k pasení se je právě okolo stezky, a pokud jsme chtěli jít dál, museli jsme se s nimi o ni trochu poprat. Respekt byl naštěstí vzájemný, a tak jsme se nakonec úspěšně dostali přes jejich teritorium.

Kolem tří odpoledne jsme byli na vrcholu Flattop Mountain a v nohách jsme měli zatím asi osm kilometrů. Slunce pořádně připa- lovalo, příznaky výškové nemoci byly stále intenziv- nější a naše batohy se zdály být stále těžší a těžší. Přesto jsme ten den ušli ještě dalších patnáct kilometrů, zčásti proto, že jsme pořád nemohli najít vhodné místo k přespání (spát se může pouze na vyhrazených místech a ta byla většinou obsazená). No sáhli jsme si docela na dno. Ještě před usnutím jsme na zšeřelé louce jako za odměnu uviděli tuhle obrovskou pasoucí se losí samici.

Poslední den nám zbývalo zpátky do cíle už jen pár kilometrů . Úleva, se kterou jsme na konci ze zad sundávali naše batožiny, byla nesmírná. Zbytek dne jsme strávili v super kavárničce v Grand Lake, super zejména z toho důvodu, že měla zdarma k dispozici WiFi. Tu nadmíru živé přírody jsme přece museli nějak vykompenzovat...

Večer jsme chtěli Skalisté hory opustit, ale Dina cestou tak zaujalo městečko Fraser, pravděpodobně svou přemírou bike shopů, že mě přemluvil tam zůstat. Jak jsme také zjistili, Fraser je nekorunovaným hlavním městem mountain bikingu a v jeho okolí jsou stovky single tracků pro horská kola. Dino asi cítil ve vzduchu příležitost provětrat svého drahouška... Zapo- mněla jsem totiž říct, že zadní sedačku našeho auta okupovalo po celou dobu naší cesty Dinovo kolo, které si vezl z New Yorku.

Při hledání místa ke spaní jsme narazili na poutač, který zval na velké rodeo, jež se ten večer ve Fraseru konalo. Nechali jsme se zlákat, a tak jsme poprvé v životě na vlastní oči zažili, co taková společenská akce obnáší. A nestačili jsme koukat. Snad celá vesnice, byla oblečená do kovbojského. Od urostlých cowboys a cowgirls ve flanelových košilích, džínách a s obří sponou na pásku, přes náctileté slečinky v krajkových tílečkách, ale s pořádnými kovbojskými kozačkami na nohou, po malé caparty v klobou- cích, pro které byla připravena speciální soutěž v krocení ovcí. Celou akcí provázel klaun a dovednostní disciplíny v rychlostní jízdě na koni, chytání lasem a krocení divokého býka prokládal zábavnými čísly, do kterých se zapojovali členové publika. Show běžela až do pozdní noci a svým duchem připomínala něco mezi poutí a vinobraním. Jedním slovem paráda. A to šlo o věc, kterou jsme ani trochu neplánovali!

Další den strávil Dino prozkoumáváním horských cyklistických stezek v okolí. K večeru jsme se přesunuli do Boulderu, což je jakési kulturní centrum celého Colorada. Na dva dny jsme se tam ubytovali v tomhle hostelu, protože jsme jasně cítili, že si po prožitých dobrodružstvích potřebujeme trochu oddechnout.Na téhle fotografii hraje Dino na pěší zóně v Boulderu šachy s nějakým zkrachovalým ruským šampionem.Z Boulderu jsme jeli do Arvady navštívit naši kamarádku Michelle. Odtud jsme podnikali výlety do okolí - například do hlavního města Colorada Denveru, které nás ale moc nezaujalo, na kole k nedaleké přehradě nebo do motýlího pavilonu ve Westminsteru.











Dinovi se dokonce podařilo mě, známou arachnofobičku, přimět, abych si stoupla do fronty společně s malými caparty a za odměnu v podobě samolepky si podržela opravdového (!) živého (!!) sklípkana (!!!). Prý tím nadobro zlomím svůj odpor k pavoukům. To se sice nestalo, ale musím přiznat, že to nebyl pocit až tak nepříjemný. Sklípkani jsou totiž tak chlupatí, že když je držíte, máte pocit, jako byste drželi spíš malou myš. Z tenoučkých zalomených nožek ostatních pavouků mám pořád hrůzu.

Pobytem u Michelle nám utekly tři dny, ani jsme nevěděli jak. Bylo na čase zvednout zase kotvy. Naším dalším cílem byl národní park Velké písečné duny na jihovýchodě Colorada. Ještě před ním jsme navštívili Zahradu bohů (Garden of the Gods) - soustavu skalních útvarů z červeného pískovce, rozkládající se na ploše asi jednoho hektaru kousek od města Colorado Springs. Fantazie přírody je neomezená...

Národní park Great Sand Dunes, kam jsme se pak přesunuli, byl po alpinské přírodě Skalistých hor a pískovcovcých útvarech Zahrady bohů zase úplně jiný. Do široka se táhnoucí kopce písku, které vznikly jako výsledek činnosti větru a eroze půdy z okolních hor a které se neustále mění a posouvají. Výšlap na jednu z nejvyšších dun (Star Dune, 230m) nám dal zakusit něco z atmosféry putování po poušti, která je pro nás Evropany tak vzdálená. Není ale vůbec o co stát. Zlaté horské stezky, kde má člověk pevnou půdu pod nohama!

Poslední národní park v Coloradu, který jsme navštívili, byl Mesa Verde. Na rozdíl od ostatních parků, které chrání výtvory přírody, tenhle ochraňuje výtvory lidské, konkrétně obydlí Indiánů kmene Anasazi, kteří si zde ve 12. a 13. století vybudovali ve skalních útesech svá obydlí a celé vesnice.
Dodnes nikdo přesně neví, proč odtud krátce po dostavění toho nejvelkolepějšího sídla (Cliff Palace, poslední obrázek nahoře) odešli. Ale to, co po sobě zanechali, představuje opravdové divy kombinující přírodní terén a lidské stavitelské umění. Díky dvěma prohlídkám pod vedením zkušených průvodců (většina míst je totiž jen těžko přístupných) jsme se dozvěděli spoustu zajímavého nejen o tom, jak vznikala tahle sídla, ale i o způsobu života místních Indiánů. Třeba že společenským a nábo- ženským centrem každé osady jsou dodnes kivy, jakési podzemní rotundy, které mají uprostřed na zemi otvor spojující lidi se světem bohů. Viz fotografie vlevo (ve skutečnosti je kiva zakrytá stropem v úrovni země).
Stopy Indiánů jsou v těchhle končinách mnohem patrnější než na východním pobřeží a nachází se tu i několik rezervací, kde dodnes žijí potomci těch Indiánů, které bílí lidé nestihli při svém dobývání Ameriky vyhladit.

Z Colorada jsme přes Cortez vjeli do státu Utah. Změnu jsme zaregistrovali hned po prvních pár ujetých kilometrech. Zatímco Colorado bylo přece jenom převážně porostlé zelení, tady se před námi rozkládala široširá planina vybělená horkem, ze které se na všech stranách zvedaly mohutné pískovcové útvary, nejčastěji ve tvaru oblouků nebo monolitů připomínajících katedrály.

Největší koncentrace těchto útvarů je v národním parku Arches, který byl prvním z pětice parků, jež jsme v Utahu navštívili. Rozhodli jsme se začít několikamílovým okruhem v Ďáblově zahradě, kde jsou jedny z nejznámějších pískovcových oblouků, ale asi ve třetině nás vyhnala bouřka, a tak jsme se sem další den vrátili a celý okruh prošli ještě jednou. Pokaždé se nám potvrdilo pravidlo, že nejvíce turistů je v Americe vždy na prvních třech kilometrech od parkoviště. Jakmile tuto hranici překonáte, zjistíte, že jste i na těch nejpopulárnějších místech v podstatě sami.

Večer jsme si jako bonus dopřáli ještě cestu k tomu nejprofláknutějšímu skalnímu oblouku, tzv. Delicate Arch, který je jedním z nejfotografovanějších přírodních objektů v celém USA. Však už tam taky stály šiky fotografů čekající na západ slunce, kdy krása oblouku vyniká nejvíc. My jsme přišli asi pět minut před zapádem, takže načasování bylo perfektní.

V Moabu u Arches si Dino také pořádně užil své kolo. Místní specialita Slick Rock (hladká skála) je vyhle- dávanou destinací "mountain bikerů". Jedná se o dvanácti- mílovou trasu, která se nachází na obrovském skalním masívu. Celá je perfektně označena bílými značkami. Pískovcová skála s typicky červenou barvou má povrch téměř jako smirkový papír, takže na ní pneumatiky drží jako přilepené. Můžete tak sjíždět a vyjíždět stoupání s naprosto neuvěřitelným sklonem.Na druhý den Dino vyrazil na 16 mil dlouhý Porcupine Rim trail. Tato trasa začíná asi pětí- mílovým stoupáním. Pokračuje několika- mílovou jízdou po hraně Castle Valley s nezapome- nutelnými výhledy do údolí, položeného téměř kilometr pod římsou, ze kterého vystupují skalní masivy roztodivných tvarů. Následuje několikamílový sjezd zpět k řece Colorado, což je ten hnědý pruh na další fotce. Trasu jsem měl naplánovanou na dvě hodiny, nicméně to jsem si dopředu nepřečetl, že se jedná o "náročnou trasu vyžadující expertní zkušenosti". Ke Colorado river, kde na mě už čekala nervózní Věra, jsem se tedy dostal naprosto zničený po čtyřech hodinách.

Z Arches je to jenom kousek do parku Canyonlands, Země kaňonů, který nás naprosto uchvátil. Je tak rozlehlý, že mnohé jeho části dosud nebyly ani pořádně prozkoumány. Nedozírná krajina prořezaná v několika různých vrstvách řekami Colorado a Green River. Jako otevřená učebnice geologie. A taky ráj pro všechny, kteří chtějí uniknout davům a být sami v pustině. Jenom k tomu potřebujete pořádné terénní vozidlo, po silnici se moc daleko nedostanete. A ty výhledy! V tomhle parku jsme si nejvíc uvědomili, jak je sebelepší fotografie nedostatečná oproti tomu, co může zachytit a přehlédnout lidské oko.

Další v řadě byl národní park Capitol Reef, který má jméno podle hory, jež svým tvarem připomíná Capitol ve Washingtonu.Nás tento park spíš než svou malebností zaujal svými ovocnými sady. Ty tu založily mormonské rodiny, které se začaly v říčním údolí, ze všech stran chráněném horami, koncem 19. století usazovat. Postavili si i svou vlastní školu nazvanou Fruita, kde se děti mimo jiné učily, jak správně o sady pečovat. Sady dodnes fungují, a tak si zde může každý návštěvník nasbírat třešně, meruňky, broskve, hrušky či jablka - podle toho, co má zrovna sezónu. Nasbírané ovoce si při odchodu ze sadu sami zvážíte, peníze hodíte do kasičky a můžete jít zavářet:)

Po Capitol Reefu jsme jeli do národního parku Bryce Canyon. Nikdy v životě bych nevěřila, že příroda může vytvořit něco tak jemného, propracovaného a přitom tak rozlehlého. Červeno-růžovo-bílé věžičky, spirály a minarety, varhanní píšťaly, sloupy, schodiště, kaňony a stovky dalších pískovcových formací, všechno zasazené do jednoho obrovského přírodního amfiteátru, který můžete buď pozorovat shora, a nebo procházet po jeho dně. Pro mě asi národní park číslo 1.
(A opět platí co předtím: Fotografie jsou jen velmi slabým odleskem toho, co můžete vidět v realitě.)

Do dalšího horkého kandidáta na nej národní park jsme jeli hned vzápětí. Jeho jméno je Zion a jeho popularite taková, že sehnat v jedněm z jeho kempů místo ke stanování je nadlidský úkol. Ale zadařilo se, a tak jsme mohli kromě parku okusit i noční život ve městečku Springdale, které je jakousi bránou do parku.
Brzy ráno jsme se vypravili na výstup na nejznámější útes v celém parku, tzv. Angels Landing, což by se dalo přeložit jako "Přistávací plocha pro anděly" (to je ta hora nahoře). Během výšlapu na vrchol překonáte asi 450 výškových metrů. Poslední úsek cesty je poměrně náročný, protože musíte jít po uzoučké římse a přidržovat se řetězů, přičemž máte asi takovýhle výhled do propasti pod sebou.

Bohužel, občas se sem vypraví někteří méně zdatní jedinci, kteří se tzv. zaseknou, čímž značně ztíží postup ostatním.

Výhled z Angels Landing byl úžasný, ale nám to bylo jaksi málo, a tak jsme se rozhodli vydat se dál po okraji hory na vlastní pěst. Našli jsme si v mapě takovou pěknou cestu podél dvou horských potůčků, kterou jsme chtěli vyjít u jedné z autobusových zastávek, odkud jezdí po parku autobus. Jaké bylo naše překvapení, když jsme po pár hodinách úmorné cesty zjistili, že náš potůček končí nad skalním převisem jako vodopád. Opatrně jsme si stoupli až na kraj převisu a opravdu, autobusová zastávka tam byla - asi 300 metrů rovně pod námi!
Vypadalo to přesně takhle:

Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat zpátku toutéž cestou, po které jsme přišli. Slunce žhnulo jako o život, došla nám voda a opalovací krém jsme samozřejmě nechali v autě. V závěru nás navíc chytla pořádná bouřka.








Ten den jsme spali opravdu tvrdě.

Zion byl posledním národním parkem ve státě Utah, do kterého jsme zavítali. Jenom potvrdil to, co ukazovaly už předchozí čtyři: příroda si v Utahu opravdu vyhrála. I když jsou jednotlivé parky poměrně blízko u sebe, každý z nich vypadá úplně jinak než ten předchozí.

Po národně přírodním maratonu posledních několika dní jsme jasně cítili, že trocha civilizace by nám neuškodila. Ukazatel v St. George na dálnici 15, po které jsme Utah opouštěli, říkal "Las Vegas -118 mil", a tak byl náš další cíl víc než jasný. Město hříchu nás očekávalo...

Další fotografie z našeho pobytu v Coloradu a Utahu najdete zde:
1. Rocky Mountains a okolí
2. Od Zahrady bohů přes Velké písečné duny po Mesa Verde
3. Národní park Arches a bikerské stezky v Moabu
4. Od Canyonlands přes Capitol Reef a Bryce Canyon po Zion
(Doporučujeme stisknout před prohlížením "Enter Full Screen" v levém dolním rohu)