Aljaška - část 1.

Dvě věci měly na našem rozhodnutí vydat se na Aljašku zásadní podíl: naše láska k arktické přírodě a k horám, které jsme propadli během našeho pobytu v Norsku, a film "Into the Wild" podle stejnojmenné knihy Jona Krakauera.

V Norsku jsme trávili každé léto už od roku 2004, a i když jsem také letos měla snahu se tam na léto zašít, hlava rodiny zavelela, že se musíme podívat taky někam jinam. Minulý rok jsme navíc zhlédli film, natočený podle skutečné události, o 24letém Christopheru McCandlessovi, mladíkovi z bohaté rodiny, který opovrhoval výdobytky civilizovaného světa, rozešel se se svou rodinou, částečně rozdal, částečně spálil všechny svoje peníze a rozhodl se žít na vlastní pěst uprostřed aljašské divočiny. Hrdina sice nepřežil na Aljašce ani půl roku (zemřel vyhladověním a přiotrávením se), ale to nás neodradilo jít tak trochu v jeho stopách a navštívit podobná místa, jaká navštívil on. Vrak autobusu, ve kterém nalezl útočiště, se nachází na okraji Národního parku Denali, a právě tento park byl první cíl našeho putování po Aljašce, na který se zaměříme v téhle části.

Z Prahy jsme odlétali v úterý 4. srpna s jednodenní zastávkou v New Yorku, kde jsme plánovali přibalit naše "outdoorové oblečení" a dokoupit poslední části výbavy. Přivítalo nás tu nechutné vedro, ve kterém jsme se sotva vláčeli po zaprášených ulicích plných lidí, a tak jsme se ještě víc těšili na chlad a liduprázdnost Aljašky. Obojího se nám mělo dostat v míře vrchovaté...

Z New Yorku jsme letěli s přestupem v Seattlu do Anchorage, největšího města Aljašky. S 350 tisíci obyvatel v něm žije víc jak 40% celé aljašské populace. Časový posun mezi Prahou a New Yorkem je šest hodin a mezi New Yorkem a Anchorage čtyři hodiny, což dělá dohromady desetihodinový rozdíl oproti času u nás. Byli jsme tedy téměř na opačné straně zeměkoule.

Od jedné v noci do šesti ráno jsme se poflakovali po letišti, v informačním kiosku nasbírali spoustu propagačnách materiálů, pak si vzali taxíka do centra a odtud ve čtvrtek 6. srpna v sedm ráno vyrazili autobusem do Národního parku Denali, asi 250 mil severně od Anchorage. Aljaška nás přivítala pošmourným deštivým počasím a zhruba dvacetistupňovým teplotním rozdílem oproti New Yorku. Vytáhli jsme goretexové oblečení, čepice a moirové podvlékací prádlo (a téměř celé tři týdny ho už ze sebe nesundali).

První dvě noci jsme strávili v kempu Riley Creek u vstupu do parku (tam, kde je šipka). Tohle je ještě oblast oblast zaplavená turisty. Hemží se to tu hlavně autobusy plnými důchodců, kteří bydlí v luxusních horských chatách ("lodges") u hlavní silnice a rostlinnou i živočišnou říši obdivují zásadně z okýnek autobusu. Druhou skupinu tvoří rodinky s obrovskými karavany, tzv. RV ("recreation vehicles"). Tihle turisté mají ve svých pojízdných apartmánech jen o špetku méně komfortu než obyvatelé horských hotelů. Opravdových "backpackerů", tedy lidí, kteří nosí veškerý svůj proviant, včetně stanu, spacáků a karimatek na vlastních bedrech, se tu najde jenom poskrovnu. Stejně jako my využívají vstupní zónu parku ke dvěma věcem - k zamluvení kempovacích míst v kempech uvnitř parku a k získání povolení pro nocování v "backcountry", tzn. uprostřed hor, bez jakéhokoli zázemí. My jsme se rozhodli zamluvit si dvě noci v kempu Igloo Creek, jednu noc v kempu Wonder Lake a dvě noci sami v horách. Kromě povolení jsme museli zhlédnout naučný film o tom, jak brodit horské řeky a jak se bránit při napadení medvědem. Zajímavé je, že u hnědého medvěda grizzly má člověk předstírat mrtvolu, přičemž si má záda chránit batohem a hlavu rukama, zatímco na medvěda černého má házet kameny a snažit se ho za každou cenu vystrašit. Tohle je ale až ta nejkrajnější varianta. Nejprve se ho musíte snažit zahnat klidným, vyrovnaným mluvením s rukama nad hlavou (to aby měl dojem, že jste větší živočich, než ve skutečnosti jste). Hlavně žádný vyděšený jekot, obracení se k němu zády a bezhlavé prchání... No, chtěla bych vidět tu vyrovnanost v hlase, když stojíte tváří v tvář pětimetrákové potvoře, která může běžet rychlostí až 60 km/h. Dostali jsme také speciální kontejner na uchovávání potravin odolný proti medvědům. Je to asi pětilitrová plechovka z tvrdého kluzkého plastu, v níž musí mít člověk během pobytu v divočině všechno jídlo a další aromatické věci jako zubní pastu, benzín do vařiče nebo sprej na komáry. V kempech se jídlo uchovává ve velikých uzamykatelných kontejnerech, někdy i o velikosti malého pokoje. Medvědí čich je totiž ještě třikrát bystřejší než psí, a tak si můžete být jisti, že o vás a vašich zásobách ví mnohem dřív, než vy ho máte vůbec šanci zahlédnout.

Po první noci v kempu Riley Creek se zničehonic protrhala mračna a nás čekal krásný slunečný den. Strávili jsme ho výšlapem na horu Mt Healy, mimochodem jedinou horu v celém národním parku, na kterou vedla turistická stezka. Už během téhle první procházky jsme spatřili tolik zvířat, že jsme tomu ani nechtěli věřit. Ve výšce, kde mizela alpinská vegetace a nahrazovala ji písčitokamenitá půda, začaly ze svých děr vystrkovat hlavičky a pomrkávat na nás svýma korálkovýma očima "ground squirrels" (zemní veverky). Neopustily nás až do našeho posledního výletu. Tahle rychlozvířátka mají aljašské hory totálně pod kontrolou. Jako další nám zkřížil cestu veliký "hoary marmot" (svišť brýlový), upozorňující ostatní členy kolonie na přítomnost vetřelců typickým pronikavým hvízdotem. Na samém vrcholu jsme mezi kameny několikrát zblízka zahlédli i pišťuchu, v angličtině "piku", maličkého příbuzného králíka. Ovšem nejvíce na nás zapůsobila bílá Dallova ovce, o kterých jsme do té doby jenom slyšeli jako o typických obyvatelích aljašského pohoří. Jde o nádherná zvířata, jež jsou přeborníky ve ztékání i těch nejnáročnějších skalních útesů. Ty jim také poskytují perfektní ochranu před všemi predátory. Právě ubývající stav Dallských ovcí byl jedním z důvodů pro zřízení Národního parku. Pak jsme je spatřili při svých výstupech ještě mnohokrát, ale tenhle první majestátní beran se zakroucenými rohy v nás budil největší respekt. Jako zlatý hřeb všeho jsme při sestupu dolů našli jeden nefalšovaný čerstvý medvědí exkrement - jarního typu. (Jak jsme nastudovali v návštěvnickém centru, rozlišují se tři základní typy medvědího výkalu: jarní, letní a podzimní, podle druhu medvědovy stravy. Jarní je černé, nejmokřejší a nejkompaktnější, letní má v sobě hodně uschlé trávy, podzimní je řídké, černočervené a plné bobulí. Bylo nám řečeno, že také medvědí maso je mnoha druhů, podle toho, čím se medvěd živí. Třeba maso medvěda živícího se rybami a pasoucího se na bobulovitém ovoci od sebe po chuti zaručeně poznáte.)

V sobotu 8. srpna ráno jsme se přesunuli "camper busem" (autobusem pro kempaře) do Igloo Creek na 34. míli Park Road. Park Road je jediná silnice, která vede dovnitř parku Denali; táhne se 90 mil od východu na západ do Kantishny (viz mapka). Auta mohou jen po 14. míli, kamkoli dál se musíte dostat autobusem. Po cestě jsme z busu spatřili jednoho kojota a taky něco, co vypadalo jako křepelky. Ubytovali jsme se v minikempu u řeky, zamkli jídlo do "food lockeru" na ochranu proti medvědům a ještě ten den jsme vyrazili na Cathedral Mountain (1520m). Cestu nám docela ztěžoval náročný kamenitý terén a půda drolící se pod nohama. Vrcholový úsek jsme zvládli jenom díky sledování ovčích stezek. Dallské ovce mají hory ztraverzované křížem krážem, a jak jsme sami zakusili, mají ohromně vyvinutý cit pro to, kudy jít a kam se naopak radši nepouštět. Však nás taky celou dobu bedlivě sledovaly ze svých skalních pozorovatelen.Většinu NP Denali zabírá "Alaska Range" (Aljašské pohoří) , a to jeho nejmonumentálnější úsek kolem nejvyšší hory Severní Ameriky Mount McKinley. Velkou část Alaska Range tvoří tzv. plutony, vyvřelé horniny, které vykrystalizovaly z pomalu se ochlazujícího magmatu. Proto tu také člověk může najít spoustu nádherných nerostů. Dino našel na Cathedral Mountain několik vzácných kousků, převážně geodů, křemenných krystalů kulovitého tvaru, které vznikají v sedimentech při ochlazování lávy. Škoda jen, že jsme je nenašli až v závěru našeho pobytu... Takhle se s nimi Dino tři týdny tahal na zádech, než je dopravil až do poličky v jídelně našeho newyorkého bytu.Pro sestup z hory jsme zvolili jinou cestu, která nás zavedla do neproniknutelného březového houští. Byli jsme trochu vyplašení, protože jsme narazili na pěkných pár medvědích výkalů, tentokrát letního a podzimního typu. A tak jsme co nejhlasitěji debatovali, ja zpívala variace na moravské lidové písně a Dino zvučným hlasem proklamoval verše jako "medvěde, polívka ti nejede, pojď pracovat v jézédé", atp. Přesně takhle se má totiž člověk chovat, pokud chce potenciálního medvěda od sebe zaplašit. Asi se podařilo, protože v houští jsme se několikrát střetli jenom s divokým králíkem. Kousek od kempu jsme narazili také na mládě rysa, které se houpalo na špičce stromu. Kulilo na nás oči a nebylo moc jasné, kdo má z koho větší respekt.V neděli od čtyř ráno vytrvale pršelo a už to vypadalo, že budeme muset strávit celý den ve stanu. Kolem poledne ale déšť ustal a my se vydali na další jednodenní túru, tentokrát na Polychrome Pass, což je soustava mnohobarevných hor pokrytých ledovci, které jsou výsledkem vulkanické činnosti před 60 milióny let. Nejdřív jsme se nechali autobusem popovézt na 43. míli k mostu přes East Fork Toklat River. Po cestě autobusem Dino spatřil našeho prvního medvěda grizzlyho. Funguje to tak, že turista, který spatří něco zajímavého, zakřičí na celý autobus, řidič zastaví a následně se celé osazenstvo nahrne k okýnkům, vytáhne dalekohledy a fotoaparáty a oddává se pozorování. Když se všichni nabaží, řidič pokračuje v cestě.Po vysazení z busu jsme pokračovali po svých podél řeky stékající z ledovců. Cesta to byla opět náročná, tentokrát však ne kvůli terénu, ale kvůli rozvětvené řece, která se na mnoha místech nedala přebrodit. A tak jsme museli šplhat na skalnatý svah porostlý křovím a zase dolů, pořád dokola. Celou dobu jsme měli nádhernou podívanou na všemi barvami hrající hory. Ledovce na jejich vrcholcích se nám ale ztrácely v mracích.

 V závěru cesty jsme těsně u řeky zkřížili cestu třem velikým karibu (severoamerický sob). Nemohli jsme jít jinudy, a tak jsme museli projít těsně kolem nich. Z míry je to moc nevyvedlo. V dálce jsme dalekohledem vystopovali celé karibí stádečko.

Vyškrábali jsme se z koryta řeky zpátky k silnici. Těsně vedle nás prolétl orel zlatý. Všudypřítomné zdvižené ocásky zemních veverek a medvědí výkaly už jsme přestali počítat.
Během čekání na autobus, který nás měl dovézt zpátky do kempu, jsme si ještě cvičně vylezli na jeden kopec, odkud jsme měli přenádherný výhled na Polychrome Mountain (1795m).Objevili jsme na něm pár vlčích výkalů - poznáte je podle toho, že jsou v nich chlupy zvířat, kterými se vlk živí. Možná to vypadá, že jsme na zkoumání výkalů trochu ulítlí, ale v divočině je potřeba tyhle věci nepodceňovat. Trus a stopy poskytují velmi užitečnou informaci o úseku, ve kterém se právě nacházíte. Cestou zpátky jsme z autobusu uviděli ještě medvědici s medvídětem. Mělo očividně hravou náladu, ale máma ho několikrát odehnala pěkně pádným pohlavkem, a tak po chvíli zmizelo v křoví.

V noci z neděle na pondělí bylo lehce nad nulou, ale ráno svítilo slunce. Sbalili jsme se a prvním ranním camper busem jsme se i s bagáží vypravili z Igloo Creek do nejzazšího kempu v celém parku, u jezera Wonder Lake. Z 34. míle jsme jeli na míli 85. Cestou jsme spatřili tutéž medvědí mámu, co den předtím, tentokrát se dvěma potomky. Uviděli jsme prvního majestátního losa, celé sobí stádo, a pak nám jeden medvěd přešel přímo před autobusem. Nejdříve jsme ho okýnky pozorovali z uctivé vzdálenosti, jak si pochutnává na borůvkách, ale on se zničehonic sebral a mířil k nám. Když už byl těsně pod okny, obešel bus zepředu jako kus kamene a šplhal na protější svah. Ignoroval nás s majestátností pána místních hor. Také jsme si prohlédli rozsáhlé komplexy bobřích hrází, které vyčnívaly z jezírek podél cesty. Bohužel byly bez bobrů. Prý si shromažďují potravu na dně jezírek, ale zima byla tak tuhá, že jim všechna potrava zamrzla, bobři se k ní neměli jak dostat, a tak pochcípali hlady.

Čím více jsme se blížili k Wonder Lake, tím víc rostlo naše vzrušení, protože se zvětšovala šance, že bychom mohli alespoň částečně zahlédnout samotný McKinley, v původním eskymáckém jazyce nazývaný Denali, "the big one". Při výšce 6194 m jde nejen o největší horu Severní Ameriky, ale i největší objekt, který vůbec můžete na zeměkouli vidět. Jeho převýšení je totiž ještě větší než u Mount Everestu. Zatímco Everest se zvedá z Tibetské náhorní plošiny, která je ve výšce 5200 m.n.m., Denali roste z pouhých 610 metrů nad mořem, takže na jeden pohled vidíte převýšení 5500 metrů! Bohužel, šance na spatření Denali v celé jeho kráse je velice malá. I když je kolem jasno, velehora má své vlastní mraky a vyznačuje se extrémně drsným podnebím. Ale štěstí se na nás usmálo, a jak jsme se blížili ke konci cesty, řidič nám najednou ukázal na špičku mezi mraky a řekl "Denali". Prý se ukázal po čtyřech týdnech. Nebyl tak dlouho vidět kvůli rozsáhlým samovolným požárům v okolí, které produkovaly kouřová oblaka. Bylo to asi jako když jedete horskou krajinou, prohlížíte si pásy už tak úctyhodných hor, a najednou se podíváte úplně mimo ně vysoko do mraků, a tam stojí obří hora, která se pořádně vzdálila svým sestřičkám. Zatím se nám ale jenom tak trochu poodhalila, většina jejího masivu zůstávala zahalená v mracích, jak vidíte na následující fotografii.Kemp Wonder Lake, ve kterém jsme trávili následující noc, představuje klenot mezi všemi aljašskými kempy. V samém srdci národního parku, v idylické stráni porostlé borůvčím, u jezera, do kterého se chodí koupat losi a sobi, a jenom 26 mil od Mt McKinley, jehož vrcholek se za jasných dnů odráží na jezeře. Ještě před spaním jsme si udělali výlet autobusem do pět mil vzdálené Kantishny, bývalé zlatokopecké osady, která se proměnila v osadu pro ty nejbohatší a "nejnáročnější" turisty. Ve svém zabláceném a upoceném oblečení jsm si tam připadali trochu nepatřičně, ale jeden z místních horských hotelů Kantishna Roadhouse má "open bar", do něhož mají přístup i náhodní příchozí. A za to vychlazené točené nám to stálo.
Ve vedlejší jídelně se právě servírovala večeře, cinkaly naleštěné příbory a nalíčené dámy se nechávaly pomalu opíjet navoněnými pány... My si po několika dnech opět užili splachovací záchod a umyvadlo s teplou tekoucí vodou, zaplatili svá tři piva a šli si uvařit zpátky do kempu polívku ze sáčku. Spát jsme šli brzo. Další den nás totiž čekala výprava do divočiny, během níž jsme měli civilizaci zmizet na tři dny úplně. Ale o tom až příště.Naše fotografie z téhle první části výpravy najdete na http://www.indus3.net/photo/2009_alaska_denali/

Za slavnými rodáky do Lincoln Centra

Sice jsme bydleli pár let v Praze, ale sehnat lístky třeba na koncert Magdaleny Kožené nebo Jiřího Bělohlávka se nám nikdy nepodařilo. I když je Praha nespornou kulturní metropolí naší malé zemičky, ti opravdu slavní rodáci v ní vystupují jen zřídka - a když už, jsou jejich koncerty okamžitě beznadějně vyprodané. V tomhle má New York nespornou výhodu. Ani ty největší české (no, v tomhle případě vlastně moravské ;) hvězdy tu hned tak každý nezná. A tak se vám s přehledem podaří sehnat lístky na Koženou do předních řad nebo si jít s Bělohlávkem potřást po představení rukou...První zmíněná slavná rodačka vystupovala o druhé květnové neděli v nově otevřené Alice Tully Hall (na 65. ulici mezi Broadwayí a Amsterdam Avenue). Podle našeho soudu jde o nejdokonalejší koncertní síň, jakou jsme zatím viděli, a to i ve srovnání s takovými místy jako je Carnegie Hall nebo Avery Fisher. Posledních pár let procházela kompletní renovací, a letos v únoru byla opět slavnostně otevřena. Po dobu rekonstrukce musela newyorská Chamber Music Society, která má v Alice Tully Hall domovskou scénu, vystupovat v náhradních prostorách. (Díky tomu jsme slyšeli třeba Haydnových "Posledních sedm slov" z lavic přednáškového sálu newyorské Etické společnosti :)
Vystoupení Magdaleny Kožené patřilo do série slavnostních zahajovacích představení. V doprovodu klavíristy Karla Košárka zapěla písně od Purcella (v Britenově úpravě), Schumanna, Duparca a Berga. Přiznávám se dobrovolně, že sólový ženský zpěv moc nemusím. Hlavně vysoké vibrující soprány mi příliš uměleckého potěšení nepřinášejí. Ovšem Magdalenin mezzosoprán, kteý jsme oba slyšeli poprvé naživo, je úžasný. Lehkost, s jakou se dostává i přes ty nejnáročnější pasáže, je neuvěřitelná. Pravda, její obličej je při zpěvu občas zkroucen podivnými grimasami. Ale zpěvák je tu od toho, aby byl poslouchán a ne prohlížen - a poslech se stává v případě Kožené výsostným zážitkem.
Navíc ani pohled na její vysokou štíhlou postavu nebyl k zahození. Zejména vezmeme-li v úvahu, že většina primadon se chlubí spíše kyprou postavičkou a mohutnými vnadami, které na vás vykukují, ať chcete či ne. Kožená v bílých šatech s pevně převázanými ňadry a rudým neo-barokním nadíváním v oblasti boků jednoznačně bodovala i co se outfitu týče. Atmosféra, kterou v sále navodila, byla tak výborná, že jsme si vytleskali ještě čtyři (!) přídavky. Teprve pak jsme se, povzneseni, vrátili do svých domovů.

Druhého rodáka, nejznámějšího žijícího českého dirigenta Jiřího Bělohlávka, jsme potkali po jeho dirigování Rusalky na scéně Metropolitní opery začátkem března. Sice je hlavním dirigentem Symfonického orchestru BBC, ale povídal nám, že teď se v podstatě na čtvrt roku přestěhoval do New Yorku. Dirigoval tu totiž hned dvě opery za sebou. Nejprve Evžena Oněgina, a pak slavnou českou Rusalku.

Na Evžena Oněgina jsme se rozhodli jít asi hodinu před tím, než začínalo představení. Naštěstí to máme do Metropolitní opery jenom asi dvacet pět minut metrem, a tak jsme pořád ještě stíhali...
Lincoln Centrum, hlavní nádvoří.
Zleva: New York City Opera, Metropolitan Opera, Avery Fisher Hall.Rusalku jsme měli možnost vidět a slyšet dokonce při poslední generální zkoušce. Zpívala ji Renée Fleming, asi nejslavnější americká diva současnosti (která má v krvi také české předky). I v tomhle případě jsme museli svoji předpojatost k sopranistkám odhodit. Zpěvně je Rusalka role pro Fleming jako dělaná na míru. A také pokud jde o přednes, museli jsme smeknout klobouk. Na českém "Řřřekni mu, řřřekni" si totiž už nejedna zpěvačka vylomila zub, resp. zlomila jazyk. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, protože s některými lidmi z Metropolitní opery pracuju na češtině a české výslovnosti, a nevěřili byste, jak dokáže takové české "ř", ale i "ť ", "ď " či "ň" zamotat Američanům hlavu. V kombinaci se starou češtinou, ve které je psána většina libret, to opravdu není žádný med.

Přesto, že v obsazení Rusalky nebyl Čech ani jediný (kromě hlavního dirigenta Bělohlávka), čeština, kterou jsme slyšeli z jeviště, byla na překvapivě vysoké úrovni. Jednoznačně vedla čarodějnice se svým "Čury mury fuk". (Jenom přeložit její čarování do anglických titulků dost dobře nešlo) Také romantická scenérie zejména prvního dějství byla přenádherná - "opravdické" jezero přes půlku jeviště, vrbička, pařezy, měsíček na nebi hlubokém... Žádné modernistické nasvícené krychle. A těch zvířátek, co běhalo po pódiu, když čarodějnice vařila v kotli lektvar, kterým proměnila Rusalku v člověka. Obrovští motýli, brouci, zajíci a žáby. Tohle si snad mohou dovolit jenom v METu. Rusalku vysílalo v přímém přenosu i několik mezinárodních radiostanic, ale myslím, že ten, kdo přitom neviděl scénu, byl o hodně ochuzen.

Pro nás byla Rusalka něco výjimečného - operu v mateřském jazyce tady přece jenom neslyšíme každý den. Ale protože jsem měla možnost vidět nastudovávání Rusalky i trochu ze zákulisí, můžu vám říct, že ani sami umělci ji nebrali jako každou jinou operu. Je to opera s poměrně malým obsazením, psaná jazykem, který tu lidem zní stejně exoticky jako nám inuitština (i když skladatelem, který je tu až nepokrytě milován), a na její přípravě se sešel výjimečně dobrý tým lidí. A tak ji brali spíš jako takový malý klenot, a bylo jim skoro smutno, když se s Rusalkou museli po ani ne deseti představeních rozloučit.

Výprava každé opery v METu je totiž tak náročná, že se paralelně provozují jenom dvě různé opery (někdy i dvě denně), po čtrnácti dnech se obmění, přivezou se ze skladišť nové kulisy a kostýmy, a jede se nanovo.

Pro ty, koho bychom tímto příspěvkem na návštěvu Metropolitní opery nalákali: MET je součástí Lincoln centra, což je skoro sedmihektarový komplex divadelních a operních síní, táhnoucí se podél jihozápadního rohu Central Parku na Manhattanu. V současnosti se dokončuje poslední fáze jeho rozsáhlé rekonstrukce o celkové hodnotě 1,4 miliardy dolarů. Povídání o Lincoln Centru by vydalo na samostatný příspěvek, a tak ho prozatím odkládáme a vkládáme místo toho pár fotografií, které jsme pořídili při zpáteční cestě z jedné naší výpravy za slavnými rodáky na newyorských pódiích...

Back up

"Věro, měla by sis zazálohovat data", říkám obtýden. "No jo, teď ale nemůžu, sem uprostřed práce..." Na zálohu samozřejmě nikdy nedojde, a tak se jednoho dne stane, že se Věře na obrazovce objeví Blue Screen Of Death (BSOD, 'modrá obrazovka smrti')
a počítač vyžvatlá něco o tom, že na disku není systém.Věra vyskočí z křesla a ptá se, co se děje. Dino, jelikož už nějakou tu dobu hraje videohry, odborným zrakem zhodnotí situaci a prohlásí "Tak to je v p..i". A taky že jo. Počítač se nehodlá rozjet, a jak se později ukazuje, došlo k fyzickému poškození disku. ---
V podobné situaci jsou v zásadě možné dva způsoby, jak se k datům dostat: buď z jiného systému, který počítač nasaje z flash disku připojeného přes USB či z CD, nebo disk z počítače vypreparovat a připojit ho přes USB "šuplík" k jinému počítači. Věřin počítač je vlastně můj starší laptop, u kterého jsem svým experimentováním odpálil USB porty, takže používá PCMCIA-USB kartu, přes kterou sice jde připojit myš nebo flash disk, nicméně se přes ni nejde nabootovat. Zbývá tedy jedině použít CD. Bohužel, žádné CD doma v pondělí v jedenáct večer nenacházím - až na cédéčko s videem Skála od skupiny Garáž, které Věra dostala od Joe Karafiáta jako nejlepší fanynka, když Garáž hrála minulé jaro v Bohemian Beer Garden v Queens. Na tohle CD se nám sice daří "připsat" boot CD, nicméně z něho nelze počítač nabootovat. Čisté CD, které je potřeba, doma bohužel nemáme. Je lehce po půlnoci, pro nás navečer. Říkám, si že musí být určitě ještě otevřené nějaké večerky (v místní řeči Deli), a vydávám se do tmy za cédéčky. V Deli se dá koupit ledacos, ale CD bohužel nemají ani v jediné. Kupuju si tedy alespoň pivo, abych nepřišel domů úplně s prázdnou. Nezbývá než pokračovat až další den.
Z CD zakoupeného druhý den ráno v Radio-shacku se mi konečně podaří nabootovat a spustit recovery program. Je to velmi komplikovaný program, který poškozené části disku načítá několikrát za sebou, luští části okolo poškozeného místa a podobně, a na základe sesbíranych informací se snaží zrekonstruovat, jaká data na poškozeném místě byla. Takovým způsem lze z disku dostat nejen data, která jsou poškozená, ale i data, která byla z disku už kdysi vymazána.

V letech 2000-2002 dva doktorandi z MIT (Simson L. Garfinkel a Abhi Shelat) skoupili 158 použitých hard disků z e-Baye a bazarů, a snažili se výše popsanými data recovery technikami získat z disků stará data. Podařilo se jim tak dostat třeba neuvěřitelných pět tisíc čísel kreditních karet! Data recovery je věda.
Až se někdy budete zbavovat počítače a nebudete chtít, aby se dostal do pařátů chlapců z MIT, použijte buď nějaký sofistikovaný software na mazání disku (software, který zapíše na disk náhodná data, a to několikrát po sobě, neboť po jednom přepisu je pořád ještě možné data získat mnohonásobným čtením magnetických domén a statistickým vyhodnocováním čtecích chyb), a nebo prostě a jednoduše disk z počítače vyjměte, opatrně ho položte na špalek, a pak do něj co největší silou praštěte perlíkem o nominální hmotnosti 2-3 kilogramy.


Ale zpět k našemu disku. Z toho jsme chtěli data naopak získat, a ne je ničit. Jak jsme zjistili, elektronika disku byla v pořádku, takže bylo možné se k datům dostat. A vypadalo to, že mnohá i půjdou zachránit. Obnovení celého disku však může trvat i několik týdnů a často se stává, že s narůstajícím časem a opakujícími se pokusy dochází k většímu a většímu poškozování disku, a tím menší šanci data získat. Rozhodujeme se proto pro bezpečnější variantu, a to obnovit jenom ta nejdůležitější data, která nemáme ani na jedné předchozí záloze (poslední zálohu si Věra udělala minulý rok v říjnu...).
Obnova dat zabírá opravdu neuveřitelně mnoho času. Je zcela běžné, že kilobajtový soubor (odpovídající zhruba půlstránkovému text) se obnovuje třeba hodinu! Ne všechny soubory jsou navíc v pořádku. Mnohé se nepodaří získat ani po několika pokusech. Opravdovou lahůdkou se ukazují být záložky Firefoxu, umístěné v profilech na systémovém disku. Načítání partišny nám trvá přes 31 hodin a disk se neuvěřitelně zahřívá...

Rozhodnu se proto disk z laptopu vyjmout, zapojit ho do USB šuplíku, jež se mi mezitím podařilo schrastit ve škole, a na disk volně položený na stole umístím kovovou mřižku z kávovaru jako chladič a na ni pak ještě sklenici s ledem, která ochlazuje zahřívající se mřížku. Počin se zdá být efektivní a disk se dále nepřehřívá.
Led je samozřejmě potřeba neustále doplňovat. Po 32 hodinách boje se podaří zachránit i bookmarky a my můžeme jít spát. Je neděle, 3.43 ráno...

("noční pracanti", 22. 03. 2009 02:4o am )

Něco pro milovníky ranního šálku kávy...

http://www.dailymotion.com/video/x6jluj_le-cafe-oldelaf-english-subtitles_music

Kanadaaaaaaaaaaaaa!

Stal jsem se Kanaďanem. Řeknu vám ale, že to není žádná sranda. Příběh začíná v půlce ledna, kdy jsem měl na víkend naplánovanou cestu do Guelphu, stotisícového města situovaného východně od Toronta. Jednalo se o návštěvu kolegy, který se zabývá epilepsií psů. Cílem bylo domluvit se na spolupráci a nainstalovat nový typ našeho bezdrátového EEG, kterým lze monitorovat zvíře nebo člověka po dlouhé hodiny. Odlet jsme se svými dvěma kolegy z Downstate naplánovali na páteční šestou hodinu ráno, takže balit jsem se začal ve čtvrtek okolo desáté večer...
Vše šlo jako na drátku – balení mi normálně zabere okolo sedmi minut i se sprchováním a mezipivem. Úplně vše však tentokrát v pořádku nebylo. Ať jsem dělal co jsem dělal, za nic na světě jsem nemohl najít svůj pas. Kdybych byl v Evropě, asi bych si z toho díky Schengenu nedělal příliš velkou hlavu. Tady je ale situace jiná. Pas je pro imigranta jediný akceptovatelný průkaz totožnosti. Člověk, který ho nemá, riskuje vyhoštění. Natož cestovat bez pasu za hranice – to už vůbec nepřipadá v ůvahu. Panika. Prošel jsem všechny své typické skrýše nejméně třikrát a nakonec začal podezřívat Věru, že má můj pas u sebe ona. Neměla. Panika na druhou. Začal jsem hledat i na místech, kam bych pas opravdu nikdy nedal. Převrátili jsme snad každou nitku v našem třípokojovém bytě. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že pas prostě nemám a do Kanady ráno nepoletím. Zavolal jsem kolegům, vysvětlil jim situaci a ujistil je, že celou věc zvládnou i sami. Čas začít pracovat na plánu B.
Zkusil jsem ještě v noci zavolat na Český konzulát v New Yorku. Když jsem do telefonního automatu nacvakal “emergency”, kupodivu to I po jedenácté večer někdo zvedl. Na tuhle pozdní hodinu byla paní na druhé straně nebývale ochotná. Vysvětlila mi, že mi hned ráno v devět mohou udělat “náhradní pas”, na který by mohlo jít do Kanady odjet. Nebyla mi ale bohužel schopná říci, jestli se na takový pas budu moci také vrátit zpět do Států, protože v něm nebudu mít vízum, což se ukázalo být klíčové. Moje letadlo mělo bohužel odlétat již v 6 ráno, a tak mi nezbývalo než požádat o “standby”, tzn. přesunutí letenky na některý z pozdějších spojů. Ještě večer jsem se take snažil spojit s Imigračním, abych zjistil, jestli mě na dočasný pas pustí při návratu z Kanady zpátky do země. Asi po hodině komunikování s různými telefonními automaty jsem svou snahu vzdal.
Po noci beze spánku jsem vyrazil na Český konzulát. Věra se mezitím snažila dovolat v “úředních hodinách” na Imigrační úřad a na Celní a pohraniční ochranu a zjistit situaci. Krom nesčetných telefonních automatů narazila po asi půlhodinovém poslouchání “uklidňující melodie” i na živé úředníky, kteří však fungovali úplně stejně jako telefonní automaty. Stále ji odkazovali někam jinam a nedávali žádné spolehlivé odpovědi. Já jsem byl mezitím na konzulátu ujištěn, že na dočasný pas se opravdu dá pouze vrátit do ČR (a zažádat o nový pas), nikoliv vycestovat a vrátit se zpět. Dočasný pas bude navíc platit pouze měsíc a půl. Pokud chci “opravdový” pas, na konzulátu mě vyfotí, sepíší se mnou písemnou žádost a celou věc poté pošlou v obálce do Rychnova nad Kněžnou, kde paní úřednice ověří mou totožnost, vytvoří pas a pošle jej poštou zpět do NYC. Sláva době internetu a nepřeberným možnostem elektronické komunikace! Prohra. Neřešitelná situace. Vyplnil jsem všechny formuláře a zlomený odcházel.
Ještě předtím mi ale paní na konzulátu řekla, abych zašel na policii na 63.ulici a sepsal s nimi ztrátu pasu. Potřebuji od nich prý potvrzení o ztrátě, jinak mi hrozí vyhoštění. Při mé první návštěvě na policii jsem si vybavil scénu z filmu První krev (Rambo 1)…

Na zdech visely tisíce cedulí přesvědčujících, jak je škodlivé pití alkoholu, že všechno podezřelé musí být bez okolků nahlášeno, “safety & security” především atd. Aby byl psychologický efekt výhrůžek výraznější, mají policisté stoly zvedlé asi o půl metru nad zem. Člověk si pak vážně připadá jako krysa.
Ujala se mě mladá policistka, která mi svými pohyby nápadně připomínala Johna Wayna. Krom neprůstřelné vesty měla okolo pasu asi tolik zbraní, kolik většinou stačí k zábavě zhruba šesti českým policistům. “Co chcete?”. Vysvětlil jsem, že jsem ztratil pas a že od nich potřebuju nějaké lejstro. Policistka se mě zeptala, kde jsem ho ztratil. Měl jsem určité tušení, že se tomu tak stalo při přesedání z vlaku na metro během našeho povánočního návratu z Čech, tedy na Penn station. “Penn? Tak to není náš okrsek. Musíš na Penn.” Tak jsem tedy šel na metro a po chvíli se objevil na policejní stanici na Penn Station. Byla o trochu přátelštější, i když pokud jde o policejní stanice, jsou taková měřítka nejspíš absurdní. “Jo, pane, to musíte na Canal street, my tyhle věci neděláme!” Aha, takže na Canal. Napadlo mě ale ještě se před odchodem zeptat, jestli v na Penn Station není něco jako Ztráty a nálezy, kde bych mohl zkusit poslední štěstí. Ztráty a nálezy na Penn station byly, jen asi deset kroků od zmíněné policejní stanice. A krom ztrát a nálezů tam také čekal, věřte či nevěřte, můj pas.
V zemi, kde se většina lidí stará pouze o sebe a o své nákupní tašky, někdo našel můj pas a odnesl jej do ztrát a nálezů! Zázrak. Ve chvíli, kdy jsem svůj pas držel opět ve svých rukou, bylo jedenáct dopoledne. Věděl jsem, že další letadlo odlétá v jednu, a tak jsem co nejrychleji vyrazil k domovu. Balení mi tentokrát trvalo asi minutu, za další minutu jsem byl před domem a během třetí minuty jsem nasedal do taxíku směr LaGuardia. Měl jsem štěstí, v letadle bylo ještě volné místo. Ve tři odpoledne jsem vysedal v Torontu.

Do mé finální destinace Guelphu se dá z letiště rozumně dostat pouze autem, a tak jsem si potřeboval auto pronajmout v půjčovně. V tom spěchu jsem si ale zapomněl v New Yorku svůj mezinároní řidičák, což mi dělalo docela starosti. Zcela jistě to ale nedělalo starosti milému Indovi, který mi vůz půjčoval. Z mého českého průkazu přečetl vše, co potřeboval, a ani se mě na nic neptal. Díky navigaci jsem byl v Guelphu během hodiny a připojil se tak právě včas ke svým dvěma kolegům, kteří v tu chvíli již několik hodin bezradně bojovali s naším bezdrátovým systémem. Vše se vyřešilo během deseti minut a mohli jsme jít v klidu na pivo.

Vzhledem k tomu, že v Torontu bydlí matka mého kolegy Andrého, zůstali jsme i sdruhým kolegou Emersonem bydlet u ní. Druhý den, nechtíce rušit rodinnou atmosféru, jsme s Emersonem vyrazili na obhlídku Toronta. Věděl jsem, že v Torontu bydlí minimálně dvě z našich příbuzných, jedna z tátovy a jedna z mamčiny strany. Ta první je manželka mého prastrýce (nesoucí totéž příjmení jako já), ta druhá je teta ze třetího kolene. Adresu jsem si sehnal už před odjezdem, a tak jsem se vydal své příbuzné navštívit. Nejdřívě jsme zazvonili u paní Pavlíny Dvorak, která žije v Kanadě již od konce šedesátych let.


Dostalo se nám milého přijetí, kávy a zákusku. Pavlína se s námi dokonce chtěla rozdělit o svůj oběd. Vyprávěli jsme o našich rodinách a také se dozvěděli, co dalšího můžeme podniknout v Torontu.


Po rozloučení se s Pavlínou jsme vyrazili do centra Toronta. Bylo deset pod nulou a foukal úděsný vítr, takže procházka po pobřeží jezera Ontario brzy skončila v hospodě u škopku kanadského piva. A ne jednoho. Posíleni kanadským spiritem jsme vyrazili na výstavu Inuitského umění, která vypadala na druhý pohled velmi zajímavě. Hlavně díky mé dlouholeté slabosti pro severská, hlavně Sámská božstva a vůbec Sámskou spiritualitu a šamanismus.
Výstava byla naprosto jedinečná. I když zabírala jenom tři místnosti, strávili jsme v nich celé odpoledne. Většina vystavených předmětů byla z poloviny minulého století, některé byly novější. Výjevy z lovu, zobrazení matek s dětmi zabalenými v “ruksacích”, které zároveň tvořily matčino oblečení, duše zvířat, šamané a další duše šamanů, zvířat a zvířetošamanů...


Nemohl jsem se ubránit nefotit, a tak si celou galerii můžete prohlédnout na

http://www.indus3.net/photo/2009_toronto

Po prohlídce jsme byli notně unavení. Na nohy nás ale postavila káva. Do večeře, na kterou jsme byli pozváni, nám stále zbýval čas, a tak jsme vyrazili navštívit tetu ze třetího kolene. Bylo to celkem legrační shledání. No jen si představte, že se vám u dveří najednou objeví stranger, který tvrdí, že je členem vaší rodiny. Hanna Pilar (neboli Hana Pilařová), jak se má příbuzná jmenuje, byla však velmi milá a hned mě pozvala dál. Hrdě jsem jim prezentoval online rodokmen naší rodiny, který jsem založil na myheritage.com, a který mi umožnil pomocí stromového diagramu zachytit náš jinak těžko popsatelný příbuzenský vztah.


Čas ubíhal neúprosně a já se brzy musel rozloučit. Od Hannina manžela (kouče místního fotbalového klubu) jsem dostal nádhernou zelenou šálu a s Hannou jsme se domluvili, že se v budoucnu opět shledáme.

Pořádně znaveni jsme se Emersonem vypravili na večeři do Indické restaurace, kde jsme se pustili do troj-čtyřpapričkových jídel (počet papriček = stupeň pálivosti). Byla opravdu delikatesní. Po každém soustu jsem musel vypít láhev piva, abych neuhořel.

Jo, vlastně jsem vám pořád ještě neřekl, jak jsem se stal Kanaďanem. No vidíte to.