Golden festival Zlatne uste 2008

Po Vánocích strávených v pohodě a teple kolem "rodinného krbu" se nám zpátky do New Yorku moc nechtělo. Na jednu věc jsme se sem však těšili, mluvili jsme o ní už od podzima: 18.–19. ledna se v New Yorku koná tradiční balkánský festival Zlatne uste, tedy dvě noci balkánské hudby, tance, balkánského jídla a bujarého veselení se. (http://www.zlatneuste.org/au22.htm)

Na festival nás pozval Dinův kolega z univerzity, který v jedné z vystupujících kapel hraje na tubu. Je to Američan z New Jersey, a docela jsme se podivili, když nám řekl, že kromě makedonského bubeníka tvoří celou jejich dechovou kapelu Američané. Přestože na festivalu vystupovala i spousta rodilých balkánských hudebníků, kapela našeho známého platila za jednoznačné favority celého večera. Podle nich je pojmenován i celý festival: Zlatne uste (Golden Lips).

Celkem se během večera vystřídalo na čtyřicet kapel, avšak je nutno podotknout, že mnozí hudebníci mezi kapelami přebíhali a vystupovali hned s několika tělesy zároveň. Kromě tří oficiálních scén se navíc během večera rozpoutalo i několik samovolných koncertíků – jako třeba vystoupení tohohle houslového dua před pánskými záchodky... Ačkoli o festivalu vědělo i mnoho našich známých, nakonec jsme tam potkali pouze jediného kamaráda – Etiopana Mulagetu (který byl mimochodem z celé akce víc než překvapený – prý něco takového vidí poprvé v životě!). Mulageta správně konstatoval, že ostatní naši přátelé mají v oblibě spíš párty, při kterých se pije, povídá a sedí – zatímco na téhle "party" se opravdu moc sedět nedalo.
Celý festival se odehrával v tělocvičně jedné staré školy v Harlemu, která v mnohém připomínala kulturáky, jež známe z lidových zábav u nás na vesnicích. Ve třech sálech paralelně hrály živé kapely od moldavsko-židovské taneční hudby přes gypsy a etno až po tradiční dechovou muziku. Nepředstavujte si však žádné vláčné umcaca, umcaca, které si asociujeme s pojmem dechovka u nás v Čechách. Nevím, jestli někdo z vás balkánský lidový tanec ovládá, ale můžu vás ujistit, že po několika poctivě odtancovaných skladbách z vás proudem řine pot a energie vydáte zhruba tolik kolik během stejně trvajícího běhu na krátkou trať. Tančí se v několika soustředných kruzích utvořených z tanečníků držících se za ruce, kteří obklopují uprostřed stojící hrající kapelu, jak jsme se to snažili zachytit na následující fotografii. Tenhle způsob tance má hned několik výhod: umožňuje zapojit se všem lidem v sále, bez ohledu na to, zda je právě ochotno tancovat stejně mužů jako žen; nemusíte čekat, až vás někdo k tanci vyzve, prostě chytnete za volnou ruku posledního člověka v řadě, a stejně tak jednoduše můžete z tance odejít, aniž byste komukoli museli cokoli vysvětlovat. (Kdo byl už párkrát na nějaké klasické taneční zábavě, jistě chápe, proč jsou všechny tyhle věci nespornou výhodou...) Základní kroky nejsou nijak složité, avšak ke zvládnutí sestav, do kterých tanečníci kroky kombinují, je potřeba jisté praxe. Tu jsme si bohužel během včerejšího večera odbýt nestihli. Pokud by se tedy mezi čtenáři tohoto příspěvku objevil někdo, kdo balkán ovládá, nechť se nám určitě ozve! Dali jsme si totiž předsevzetí, že na příští ročník Zlatého festivalu už musíme přijít náležitě vyzbrojení znalostí všech základních variací.
Oč méně jsme však včera tancovali, o to víc jsme měli čas ochutnávat nejrůznější balkánské laskominy, které byly na festivalu k dispozici. Připadali jsme si tam trochu jako u nás doma na posvícení, protože po zaplacení vstupného mohl člověk jíst a pít kolik chtěl, jinými slovy kolik mu pásek dovolil. A tak jsme ochutnali několik druhů kořeněných salámů a sýrů, hummus a další luštěninové pomazánky, jejichž názvy si už nepamatuju, slanou fetu, chalvu, vinné listy plněné rýžovou nádivkou, k tomu všemu jsme přikusovali nejrůznější druhy nakládaných papriček a zeleniny, no a vše samozřejmě notně zapíjeli brooklynským lagerem. Zkrátka měli jsme se u našich balkánských sousedů a jejich potomků, popř. obdivovatelů jedním slovem výborně. Škoda jen, že se v New Yorku nepořádá také obdobný festival hudby, tance a jídla ze středoevropské oblasti, abychom mohli Newyorčanům ukázat, že ani to naše "umcaca" není úplně k zahození, když ho člověk vezme pořádně od podlahy. Co se týče našich domácích dobrot, jak v pevném tak tekutém stavu, myslím, že bychom si s Balkánci v ničem nezadali.

Z New Yorku do Deštného za 20 hodin

Předvánoční čas začíná ve Státech den po Dni díkůvzdání, tedy někdy v druhé polovině listopadu, kdy je dýňová dekorace v obchodech nahrazena vánoční výzdobou a na Manhattanu se rozpoutá každoroční vánočně-nákupní šílení. Fotografie zachycují, jak to vypadalo o víkendu před Štědrým dnem na Canal street v Chinatown, což je jedno z vyhlášených kšeftmenských ohnisek celého New Yorku, a možná i celé Ameriky. Když se však člověk dokáže místům jako Canal street, Broadway či Pátá avenue vyhnout, je mile překvapen, že i v New Yorku může prožít docela klidnou dobu adventní. V obytných čtvrtích upomínají na blížící se Vánoce jen honosně nazdobené věnce z chvojí, zavěšené na dveřích, a všudypřítomná blikající světélka. Některé domy v okolí se pod záplavou "blikaček" proměnily v malé diskotéky, naštěstí jen dočasně. Trochu nás zarazilo také to, že jsme v některých domech zahlédli rozsvícené stromečky nebo vystavené betlémy už několik dní před Vánoci. Ani v tomhle ohledu si ale myslím s Američany příliš nezadáme...

K nám přišel Ježíšek jaksepatří o Štědrém večeru; donesl nám malý borovicový stromeček, plno dárků (některé hned dvakrát;) a dokonce k tomu úplně potichounku zazvonil rolničkou. Místo kapra jsme vybírali kosti z amerického snapra, avšak bramborový salát a čočkovou polévku jsme už dokázali připravit hezky po moravsku i z amerických surovin. Protože jsme neměli svíčky na pouštění lodiček, hráli jsme až do půl dvanácté královské rošády (společenska hra pro 2-6 osob, kterou vřele doporučujeme) a pak jsme se vypravili na půlnoční. Nehráli tam sice Slyšte, slyšte, pastuškové ani Jak jsi krásné, neviňátko (americké koledy připomínají svou melodií i expresivností spíš songy z muzikálů), ale i tak to bylo moc pěkné zakončení našich amerických Vánoc. Proč zakončení? Původně jsme totiž plánovali zůstat v New Yorku přes celé svátky včetně Silvestra. Měli jsme k tomu hned několik důvodů − vánoční letenky stály mnohem víc než obvykle, Dina čeká 15. ledna zkouška z neurologie a navíc jsme se s několika dalšími kamarády zůstavšími přes Vánoce v NYC domluvili na společném povánočním programu. Avšak čím víc se Vánoce blížily, tím víc se nám stýskalo − po maminkách, po babičkách, po domácím cukroví, po chalupě v Deštném zapadlé sněhem... A tak jsme pár dnů před Vánoci objednali letenky na poslední místa v letadle a o božíhodovém večeru se vypravili směrem na letiště JFK, kde už na nás čekal Airbus, který nás dopravil do Paříže. Srdce nám zaplesalo, když jsme nad sebou po příletu na Charles de Gaulle uviděli blikat známý nápis Prague. Teď už jsme byli od našeho cíle jen kousek. Pošmournou Prahou jsme pouze projeli a na Florenci v poslední chvíli stihli autobus do Rychnova. V peněžence jsme měli přesně tolik českých korun, kolik stály jízdenky:) Poslední úsek cesty, z Rychnova nad Kněžnou do Deštného v Orlických horách nás odvezli Honza se Soňou.

Nedovedete si představit výraz, který jsme vykouzlili na tvářích členů naší rodiny, když jsme večer na svátek svatého Štěpána zaťukali na dveře chalupy, kde společně slavili Vánoce, a vešli jsme dovnitř! Všichni seděli kolem stromečku, ještě v té pravé vánoční náladě, uzobávali z talíře plného cukroví − a najednou se mezi dveřmi objevily dva dárečky, které nikdo ani trochu nečekal! O dva dny později jsme způsobili podobné překvapení moravské části naší rodiny, když jsme se ráno zcela nečekaně objevili na zabíjačce u strejdy Jožky. A tak jsme na to letos s Vánoci nakonec docela vyzráli − nejen, že jsme nemuseli nikomu dávat žádné dárky, protože jsme jim jako dárek přivezli sami sebe, ale i sobě navzájem jsme udělali tu největší radost, jakou jsme si vůbec mohli dát.

Druhé kolo šokovaných obličejů nastalo v neděli 30. prosince, když jsme přijeli na silvestrovskou pařbu, kterou pořádal Ondra s Lubánem na chalupě. Všichni však svůj úlek či případné roztřesení rychle náležitě zapili, a tak probíhal zbytek silvestrovských oslav v tradičním duchu... Dokonce se tentokrát nikdo ani neotrávil ani nepořezal (a nakonec naštěstí ani neuhořel:).

Na poslední den minulého roku nám Dino jako bonus připravil túru po okolních svazích − dala bych sem z ní nějaké fotografie, ale jelikož nás po většinu cesty vedl po bílých pláních a v naprosté mlze, ze které jen tu a tam vykoukl sloup elektrického vedení, raději na závěr vložím naši poslední společnou fotografii v roce 2oo7, na které vám všem oba přejeme krásný a šťastný nový rok!!! Nemusí to být ani rok veleúspěšný, ani rok ve vašem životě nejveselejší − ale hlavně ať v tomhle nadcházejícím roce máte protáhlé obličeje jenom tehdy, když se budete dívat do vánoční koule!

Tak nám v neděli napadl první sníh!!!

...ale hned druhý den se zase rozpustil... :(

Americký podzim aneb místo Dušiček Halloween, místo posvícení Thanksgiving Day

Babí léto prý letos nemělo v Česku dlouhé trvání – první sníh napadl už koncem října, svatý Martin na bílém koni nejen přijel, ale pořádně si na něm zajezdil, a i teď je převážně sychravo, mlžno a lezavo – hlavně u nás na Vysočině. V tomhle směru představuje podzim tady v New Yorku pravý opak – všechno hraje zářivými barvami, ulice jsou plné spadaného listí, slunko konečně nepálí, ale krásně hřeje... Možná právě proto mají Američané i poněkud jiný přístup k prožívání podzimního období...
Když jsem bývala malá a blížil se konec října, ve skříni na půdě se vždycky objevily dva pytle s voskovanými růžemi, ze kterých mamka po večerech vyráběla věnečky. Za pár dní k nim přibyla zásoba hřbitovních světýlek, tzv. "kahánků" , a od Památky všech zemřelých 2. listopadu jsme chodili skoro každý večer na hřbitov a zapalovali tam svíčky. Jako dítěti se mi na tom nejvíc líbila právě ta neomezená možnost patlat se ve vosku, kterou člověk získal pod záminkou, že jde oživit zhaslé svíčky "ještě na támhleten hrobeček". A pak taky tajemno spojené s večerními procházkami, při kterých člověka příjemně mrazilo v zádech. V tuhle roční dobu se stmívá docela brzy, a když coby dítě na chvílí zůstanete sám uprostřed urnového háje, kde na vás co chvíli zabliká červený jazýček hřbitovní lampy nebo se zašklebí obličej z vybledlé fotografie ve skleněné vitríně, prožíváte to jako větší dobrodružství než návštěvu ve strašidelném Drákulově hradě.

V Americe z Dušiček očividně přetrval právě jenom ten "dětský" strašidelný rozměr, a tak si tu lidé místo návštěvy hřbitovů vyzdobí svoje vlastní domy jako hrady ze záhrobí: zabrádlí omotají umělými pavučinami, po kterých lezou pavouci, na schodištích stojí dýně, do nichž jsou vyřezané šklebící se obličeje, a za okenními mřížemi na vás koukají kostlivci a jiná havěť...























Jsou i tací, co si dávají do předzáhradek mezi keře napodobeniny náhrobních kamenů a u nich rozsvěcují lampičky, podobně jako my na hřbitovech.
Tohle je "dýňák", kterého umělecky zpracoval Dino, když jsme před dvěma roky slavili náš první Halloween u Taralda a Lucie v Princetonu.
V předvečer 1. listopadu pak chodí večer po ulicích děti převlečené za duchy a jiné příšery, zazvoní u každého halloweensky vyzdobeného domu a dají jeho obyvatelům na vybranou mezi "trick" nebo "treat". Pokud se rozhodnete pro "trick", vystavujete se nebezpečí, že vám duchové ještě téže noci provedou nějakou lumpárnu. A tak je jistější mít přichystanou ošatku sladkostí, ze kterých si příšerky srocené u vašich dveří vyberou takový "treat", jaký se jim zlíbí, a vás nechají na pokoji. Osobně považuju Halloween za jeden z nejpěknějších amerických svátků, i když je pravda, že k našemu slavení Dušiček má poměrně daleko... Holt, jiný kraj, jiný mrav.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Americký Thanksgiving day neboli Den díkůvzdání je naopak docela podobný tomu, čemu se u nás říká posvícení. Slaví se vždy čtvrtý čtvrtek v listopadu a spočívá v tom, že se celá široká rodina sejde u slavnostně vyzdobené tabule, na které nesmí chybět pečená krůta, nádivka, kaše ze sladkých brambor, brusinková omáčka, dýňový koláč, koláč z pekanových ořechů a spousta dalších omáček, dezertů a příloh, kterých je v některých rodinách tolik, že se musí s hostinou začít již zrána, aby se vůbec do večera přes všechno "prokousali". Před začátkem hostiny často lidé nahlas či ve chvíli ticha děkují za uplynulý rok a prosí o požehnání do toho nastávajícího.

Thanksgiving day je v USA údajně ještě populárnější než Vánoce – zatímco ne všichni slaví vánoční svátky, téměř neexistuje rodina, kde by se nedržel Den díkůvzdání. My jsme měli to štěstí, že profesor, u něhož Dino studuje, považuje za svou rodinu všechny členy své laboratoře, a tak jsme byli pozváni na oslavu Díkůvzdání do jeho starobylého bytečku v Little Italy na Manhattanu. Sešla se tam docela zajímavá mnohonárodnostní společnost, od Korey přes Taiwan a Česko-moravskou říši až po původní americké obyvatele...

Historicky sahají počátky Díkůvzdání do první poloviny sedmnáctého století právě k původním americkým obyvatelům, tzv. Native Americans, kterým se u nás lidově říká Indiáni. První američtí přistěhovalci, kteří založili kolonii New Plymouth, jednu z nejstarších britských kolonií na severoamerickém kontinentě, si po svém příjezdu příliš nevěděli rady s tím, jakým způsobem v místních podmínkách stavět obydlí, jak lovit, jak obdělávat půdu, aby si zajistili dostatek obživy, a tak jich během první zimy víc jak polovina pomřela. Jako dar z nebe proto vnímali domorodce Squanta, kterého jim přivedl jiný domorodý obyvatel Samoset, jenž osadu "bílých mužů" objevil.
Indián Squanto měl za sebou již čtyři plavby přes Atlantský oceán – první dvě dobrovolné, podruhé byl odtažen do Španělska do otroctví, a jelikož strávil několik let v Anglii, naučil se výjimečně dobře anglicky. Když se konečně po dvanácti letech trmácení vrátil na místo, kde stávala jeho rodná vesnice, zjistil, že celá jeho rodina před nedávnem vymřela na černý mor, přivezený do Ameriky údajně francouzskými rybáři, a on je jediný z celého kmene, kdo zůstal. Přesto vůči "bílým lidem" nezahořkl, a když byl představen obyvatelům Nového Plymouthu, naučil je všechno, co potřebovali k tomu, aby v Nové zemi přežili. Muže naučil jak lovit úhoře a jak pěstovat kukuřici, ženy jak ji připravovat, a také se stal tlumočníkem a prostředníkem mezi novousedlíky a domorodým indiánským kmenem náčelníka Massasoita, který obýval nedalekou vesnici Wampanoag.
Když v roce 1621 obyvatelé Plymouthu sklidili díky Squantovi první úrodu, slavili jako výraz poděkování první Thanksgiving – v tehdejším pojetí svátek "jídla, hodování a velebení Boha". Guvernér Plymouthu při té příležitosti vyslal Squanta, aby přetlumočil Velkému náčelníkovi Massasoitovi a jeho lidem pozvání na oslavu. Osadníci pak po tři dny Indiány hostili a bavili, a ti jim za to podle tradice odběhli ulovit do blízkého lesa pět jelenů, které Plymouthanům předali jako dar. Do současného způsobu slavení Dne díkůvzdání přešla i tato tradice, a to v podobě zvyku donést hostiteli nějaký malý dárek...