Jak jsme zdolali šestitisícovku

Zdravím všechny příznivce našeho blogu a současně děkuji, že nám zachováváte přízeň i přes krátké odmlčení.
Čas v New Yorku běží neuvěřitelně rychle. (Znáte nějaké místo, kde neběží?) Ani jsme se nestačili rozkoukat a je tu léto. Tedy aspoň posledních pár dní to tak vypadalo. Velkoměstská příroda jaro vzala tak trochu hopem. Když jsem ráno stál u okna a pil čaj, všiml jsem si, že na stromě před domem vyrážejí první pupeny. Když jsem ale odpoledne obědval, strom byl již obalen listy a proháněly se po něm veverky. Dobrá, možná to nebyl jeden jediný den, ale určitě ne víc než týden.Nebýt na Nový rok v Čechách asi bychom nezaznamenali ani opravdovou zimu se spoustou sněhu - tedy pokud nepočítám náš výlet do White Mountains, o kterém bych vám chtěl vyprávět...

Inu, to bylo tak: blížily se jarní prázdniny a s nimi i naše první výročí svatby. A tak jsme se s Věrou rozhodli, že to vyrazíme oslavit někam pryč, nejlépe do pořádných hor. Od Věřiny sestry Lenky, která minulý rok Spojené státy procestovávala, jsme dostali pár tipů na severní část východního pobřeží... Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme do Bílých hor (White Mountains) ve státě New Hampshire, které se nacházejí asi 637 km severně od naší ledničky.

Pro lepší orientaci je na přiloženém obrázku schematická mapa severovýchodního pobřeží USA: na jihovýchodním cípu státu New York vidíte daleko do moře vyčnívající ostrov zvaný Long Island, v jehož nejzápadnější části je Brooklyn, kde žijeme. Je zajímavé, že Long Island vznikl "teprve" před 11.000 lety - posuvem obrovského ledovce z vnitrozemí směrem do oceánu. Ledovec, vysoký několik stovek metrů, před sebou tlačil obrovskou hromadu písku a kamení, a když roztál, zbyla po něm voda, 200 km dlouhý ostrov a spousta nepořádku, jež je na ulicích vidět ještě dnes. Na sever od města New York (chápu, že je trochu matoucí žít ve státu, který se jmenuje New York, a současně ve městě, které se jmenuje úplně stejně) leží po řadě státy Connecticut, Rhode Island, Massachusetts a konečně New Hampshire, což byl cíl naší cesty. Nad New Hampshirem je už jen Kanada, věčný sen našich minoritních spoluobčanů.

Popravdě řečeno si nedovedu příliš představit, jak bychom se do našeho cíle dostali bez auta. Spojené státy jsou totiž vymyšleny tak, aby se bez auta člověk prostě neobešel. Hromadná doprava spolehlivě funguje jen mezi největšíni městy a v nejzalidněnějších oblastech. Ale na venkově??

V Bostonu (kam jsme se dostali s autobusovou společností Fung Wah Bus operující na lince Chinatown - Boston) jsme si proto vypůjčili auto a vyrazili směrem na městečko Conway, ležící na úpatí Bílých hor. Cesta ubíhala rychle (za cenu, že jsme toho z dálnice moc neviděli) a již brzy odpoledne jsme stáli v recepci hostelu, který se stal naším útočištěm na následujících pár dnů. Vzhledem k tomu, že byly právě jarní prázdniny a navíc týden před Velikonocemi, čekali jsme hostel praskající ve švech a všude spoustu turistů. K našemu velkému překvapení byl ale hostel téměř prázdný a turistické středisko Conway působilo asi jako Riviéra v půlce února. Všichni ostatní asi letěli na prázdniny na Floridu...

Vůbec tím nechci říct, že by nám to nějak vadilo. Vzhledem k tomu, že nás moc milá (i když, jak jsme později zjistili, trochu bláznivá) paní recepční ubytovala během několika minut, vyrazili jsme ještě ten den na průzkum nejbližšího okolí.

Na naši otázku, jestli by nám nemohli doporučit nějakou kratší túru po okolí, se sice v informačním centru koukali značně podezíravě, ale nakonec nám dali tip na nedaleké Diana's Bath (Dianiny lázně). Chvíli nám trvalo, než jsme našli ve sněhu zapadlou odbočku z hlavní silnice, ale odměnou nám byl pohled na velkolepé kaskádovité vodopády uprostřed lesa, které vyhloubily ve skále opravdové umělecké dílo. Navíc byla část padající vody zamrzlá, a tak jsme si připadali téměř jak v nějaké pohádkové říši nebo ledovém království. Kousek od vodopádů jsme ještě objevili Cathedral Ledge - dvě obrovské skalní stěny, na kterých trénují, popř. lámou své vazy ti nejodvážnější horolezci. (A to nám ta paní nejdřív tvrdila, že tam vlastně v nejbližším okolí ani nic není...)

První den našeho výletu bylo počasí jako vystřižené, se spoustou slunka (což v tomhle kraji není vůbec samozřejmostí), a druhý den mělo být podle předpovědi ještě lépe. Proto jsme se odhodlali, že další den podnikneme výpravu hned na nejvyšší vrcholek White Mountains - Mount Washington...Mt. Washington je jedna z nejvyšších hor celého východoamerického pobřeží: se svými 6288 stopami je pouze o 355 stop nižší než hora nejvyšší - Clingmans Dome ve státě Tennessee. Pro ty z vás, kteří nevědí jak dlouhá je stopa, tak stopa je dlouhá přesně 12 palců neboli 0.33 yardu (neplést s Jardou). Hoře Washington se ne nadarmo říká "Domov nejhoršího počasí na světě". Díky neuvěřitelně silným větrům, které tu vanou, může být teplota na jejím vrcholku (kde je od roku 1932 v provozu meteorologická stanice) i o několik desítek stupňů nižší než teplota dole v údolí. V průměru 110 dní v roce tu větry dosahují rychlosti hurikánu. V roce 1934 byla na tomto místě naměřena vůbec nejvyšší rychlost větru na zemském povrchu = 372 kilometrů v hodině! Nejnižší naměřená teplota je z roku 1871, a sice -51 stupňů.

Když jsme se pár dní před naší výpravou dívali doma na situaci na hřebeni (viz http://www.mountwashington.org/weather/), bylo nám jasné, že výšlap na vrchol je v tomhle období nereálný, zvášt když se teplota v ten den pohybovala okolo -20 stupňů. Úplně jsme ale zapomněli na to, že jsme v Americe, a tudíž na vrchol zcela jistě MUSÍ vést silnice. A také by na samém vrcholku neměl chybět nějaký ten McPárek.

Silnice na vrchol nakonec doopravdy vedla, a z druhé strany vedla dokonce i železnice (i když ta nebyla v tu dobu ještě v provozu). Povzbuzeni předpovědí pěkného počasí, volali jsme tedy do turistického centra pod Mt. Washington, abychom vyzvěděli, jak se situace má. V centru nám řekli, že cesta vedoucí nahoru je pokrytá hlubokým sněhem a místy ledem, nicméně že nás může zhruba do půlky hory vyvézt k tomu speciálně upravené auto (s pásy místo pneumatik), tzv. Snow Coach. Snažili jsme se vyzjistit, jestli bychom pak mohli pokračovat dále na vrchol, avšak bylo nám několikrát sděleno, že cesta na vrchol je velmi nebezbečná a rozhodně nám ji nedoporučují. Jestli však prý chceme, můžeme si v jejich centru půjčit sněžnice a sejít po svých zpět z místa, kam nás Snow Coach vyveze.

Nechali jsme si tedy pověsit bulíky na noc, zaplatili nemalou sumu za lístek a za půjčení sněžnic, a nastoupili jsme spolu s hloučkem dalších turistů do Snow Coache - řízeného bodrou paní řidičkou, které se ústa nezastavila ani na vteřinu. Už po ujetí několika desítek metrů nám bylo úplně jasné, že na podobnou cestu (rolbou ujetý tuhý sníh) by sněžnice použil nejspíš jen někdo, kdo si chce vážně ublížit.

Když jsme se po zhruba patnácti minutách jízdy ocitli ve finální destinaci, asi 7km od vrcholu, viděli jsme, že rolbou projetá cesta pokračuje i dále. Jen jsme s Věrou na sebe mrkli, rozloučili se s ostatními a místo zpátky dolů jsme vyrazili na vrchol. Vzhledem k tomu, že bylo jenom něco málo poledni, sníh byl ještě krásně tvrdý a leskl se jako sklo. Nefoukal žádný vítr, slunko svítilo jako o život (však jsme se taky oba pěkně přismahli v obličeji), obloha byla bez mráčku a bylo vidět do ohromné dálky (jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že vidím komín rychnovské kotelny, ale to se mi nejpíš jen zdálo).

Cesta nahoru nám tedy doslova vzala dech. Věra zvolila tradiční nordický způsob výstupu a já, jak je ostatně z obrázků patrné, jsem zvolil bezpečný a energeticky nenáročný, americký styl. Po zhruba dvou hodinách jsme byli na dohled od vrcholku, kde na nás čekal opravdu jedinečný výhled - celý New Hampshire jsme měli jako na dlani. Slupli jsme Studentskou pečeť, udělali pár nezbytných vrcholových fotografií a rychle vyrazili na cestu zpět. Měli jsme totiž stále ještě půjčené sněžnice (byť jsme je po celou dobu výstupu nesli přivázané na batohu) a do 5 p.m. jsme je museli vrátit do centra pod horou. Mírně jsme nestíhali, ale stěstí nám přálo, protože jsme v půlce hory potkali totéž auto, které nás ráno vezlo - tentokrát s jinou skupinkou amerických "vysokohorských" turistů. Dohonili jsme je tak tak. Paní řidičce jsme odevzdali sněžnice a zbytek hory už jsme sešli procházkovým tempem. Začínalo se pomalu šeřit a my jsme byli po celodenní tůře dost vyčerpaní. Však jsme už měli ten den v nohách skoro dvacet kilometrů nachozených po zasněžených horách.

Oba jsme ale měli nesmírnou radost z pokořené velehory, navíc v březnu, kdy si na ni málokdo troufne. A také radost z toho, že jsme se opět něco přiučili o americkém způsobu podávání skutečnosti. Na závěr bych se proto s vámi rád podělil o pár výrazů z americké angličtiny, které uvedu spolu s jejich českou variantou a také s pravým významem:

Anglicky: The road is VERY DANGEROUS.
('Ta cesta je VELMI NEBEZPEČNÁ.')
Český význam: Nahoru vede udržovaná silnice. Je to v ouplnym cajku.

Anglicky: That could be a very nice trip.
('Tohle by mohl být velmi pěkný výlet.')
Český význam: Zcela jistě půjde o něco u silnice. Dá se tam zaparkovat auto, do deseti metrů od auta bude stánek s párky.

Jak jsme hlídali bezdomovce... (a jak nás bezdomovci zbavili skoro všech našich předsudků o Američanech)

Tady v Brooklynu patříme do farnosti Assumption (http://www.assumptionparish.net/), která je, vedle mnoha jiných bohulibých aktivit, zapojená také do projektu "homeless shelter", což je akce na podporu lidí, kteří nemají vlastní střechu nad hlavou. Farnost se zaváže, že na určitou dobu bude poskytovat nocleh s večeří a se snídaní danému počtu bezdomovců: někteří dobrovolníci uvaří doma večeři, jiní jídlo servírují a další dohlížejí na bezdomovce během noci. V naší farnosti probíhal homeless shelter od ledna do půlky února, a protože pořád chyběli dobrovolníci na noční dohlížení, rozhodli jsme se s Dinem, že to taky zkusíme a zapsali se jako volunteers na dvě noci. Musím přiznat, že když jsme šli na první "šichtu", měli jsme oba docela nahnáno. V kapse měl Dino nůž-trhač, v batohu jsme měli lano a celou cestu jsem dostávala instrukce co dělat, kdyby se některý z chlapíků vymkl kontrole.

Není se čemu divit - newyorští bezdomovci, se kterými jsme se do té doby setkávali na ulicích, v parcích a hlavně v metru, jsou asi nejstrašnější a zároveň nejubožejší bezdomovci na světě. To snad ani mezi chudými a hladovějícími v subsaharské Africe, Indii či dalších zemích třetího světa se nelze setkat s tak apokalyptickým obrazem toho, kam až se může propadnout bytost, která se nazývá člověk. Možná je to způsobeno tím, že právě v kontrastu ke všem těm nablýskaným výlohám, do nebe sahajícím mrakodrapům a pečlivě upraveným, stále někam spěchajícím byznysmenům ještě víc vynikne všechna ta špína, bída, hnus a hlavně nevýslovná beznaděj, které s sebou místní bezdomovci vláčejí - vedle nezbytného plastového pytle s haraburdím a nepříjemného odéru. Takový by-produkt naší "vyspělé" civilizace, říkám si často. Omlouvám se, jestli jsem teď někomu vzala chuť k jídlu nebo dokonce k dalšímu čtení; ale třeba jenom během dnešního dne jsem na své cestě ze školy viděla takovýchhle smradlavých, ulepených a žebrajících bezdomovců ještě trochu víc, než mám prstů na rukách.

Jaké tudíž bylo naše překvapení, když jsme přišli do sálu pod kostelem, kde měli naši bezdomovci přespávat, a tam jsme našli dvanáct usměvavých, vymydlených chlapíků, kteří se právě chystali začít večeřet. Dozvěděli jsme se, že to vůbec není ten typ bezdomovců, na který jsme zvyklí z metra, ale spíš lidé, kteří nešťastnou souhrou náhod a vlastní neprozřetelnosti přišli o "doma" a musejí hledat útočiště v Drop-In centru. Někteří z nich průběžně hledají práci, jiní už ji mají a hledají si vlastní bydlení, a jiní tímhle způsobem asi přežívají už delší dobu. Na jejich konkrétní osudy jsme se jich moc nevyptávali... Zato jsme si s některými z nich povídali o spoustě jiných věcí: o filmech, o hudbě, o prezidentských volbách, o nejnovějších objevech ve vědě a technice, o historii, o válečných výbojích - několik z nich bylo totiž válečných veteránů. Obecně tvoří vysloužilci z válek, které vedly Spojené státy během posledního půlstoletí, zhruba čtvrtinu všech amerických bezdomovců. (Z toho je téměř polovina veteránů z války ve Vietnamu, následují Korea a Perský záliv.)

Nejvíc nás překvapilo, jak moc toho věděli o českých dějinách - nejen o Havlovi a o rozdělení Československa, ale i o Rakousko-Uhersku a přemyslovském králi Václavovi. Takže jestli jste někdy někomu sežrali (nebo dokonce sami tvrdili), "jak jsou ti Američani blbí," tak si dejte pozor na americké bezdomovce! Totéž platí o jejich orientaci v politice a v současné vědě - nemusel by se za ni stydět ani vysokoškolsky vzdělaný "řádný občan".
Naším zjištěním toho, jak úctyhodný mají tihle lidé všeobecný rozhled, však naše překvapení nekončilo. Vždycky jsem měla za to, jak jsou Američani nepořádní, neumějí si po sobě uklízet a všude po nich zůstávájí hordy zmačkaného papíru, kelímků od Coca-coly a napůl ohlodaných kuřecích stehýnek. Když říkám všude, myslím tím i taková místa, jako je třeba sedadlo ve vagónu metra či stůl v knihovně. Tihle Američani si však po sobě uklidili vzorněji než děti na pionýrském táboře, a neustále se nás navíc ptali, jestli nepotřebujeme s něčím pomoci, takže jsme nakonec neměli s jejich obsluhou téměř žádnou práci. Ta fotografie nahoře je jen ilustrační, takhle to možná vypadalo na jiných sheltrech - na tom našem se chlapci večer scházeli u krásně prostřeného stolu, a i když jedli z papírových talířů a plastovými příbory (což tady jedí ostatně skoro všichni), chovali se jedním slovem kulturně. Že by chudoba vracela člověku i jeho ctnosti?

Když jsme původně dávali souhlas s tím, že na ně budeme dávat pozor přes noc, čekali jsme, že celou noc nezamhouříme oka a budeme muset být neustále ve střehu. Místo toho nám však byly v místnosti oddělené od hlavního sálu přiděleny dvě skládací postele - stejné, jaké měli k dispozici ostatní nocležníci - a my spali klidně až do rána. Vstávalo se časně, už v pět hodin ráno, protože po šesté přijížděl autobus z centra, aby bezdomovce rozvezl do práce či za jiným programem, pro ně připraveným. Další zboření mýtu, tentokrát o tom, že v Americe nikoho dřív jak v devět hodin ráno při činorodé aktivitě neuvidíte.

Po takovéhle zkušenosti už jsme se nebáli přihlásit se ještě na další noc - a dokonce už se pomalu začínáme těšit, až se bude homeless shelter za rok zase opakovat... Po Rogerovi, bělovlasém chlapovi jak hora a veteránovi z války ve Vietnamu, se nám stýská už teď.

Golden festival Zlatne uste 2008

Po Vánocích strávených v pohodě a teple kolem "rodinného krbu" se nám zpátky do New Yorku moc nechtělo. Na jednu věc jsme se sem však těšili, mluvili jsme o ní už od podzima: 18.–19. ledna se v New Yorku koná tradiční balkánský festival Zlatne uste, tedy dvě noci balkánské hudby, tance, balkánského jídla a bujarého veselení se. (http://www.zlatneuste.org/au22.htm)

Na festival nás pozval Dinův kolega z univerzity, který v jedné z vystupujících kapel hraje na tubu. Je to Američan z New Jersey, a docela jsme se podivili, když nám řekl, že kromě makedonského bubeníka tvoří celou jejich dechovou kapelu Američané. Přestože na festivalu vystupovala i spousta rodilých balkánských hudebníků, kapela našeho známého platila za jednoznačné favority celého večera. Podle nich je pojmenován i celý festival: Zlatne uste (Golden Lips).

Celkem se během večera vystřídalo na čtyřicet kapel, avšak je nutno podotknout, že mnozí hudebníci mezi kapelami přebíhali a vystupovali hned s několika tělesy zároveň. Kromě tří oficiálních scén se navíc během večera rozpoutalo i několik samovolných koncertíků – jako třeba vystoupení tohohle houslového dua před pánskými záchodky... Ačkoli o festivalu vědělo i mnoho našich známých, nakonec jsme tam potkali pouze jediného kamaráda – Etiopana Mulagetu (který byl mimochodem z celé akce víc než překvapený – prý něco takového vidí poprvé v životě!). Mulageta správně konstatoval, že ostatní naši přátelé mají v oblibě spíš párty, při kterých se pije, povídá a sedí – zatímco na téhle "party" se opravdu moc sedět nedalo.
Celý festival se odehrával v tělocvičně jedné staré školy v Harlemu, která v mnohém připomínala kulturáky, jež známe z lidových zábav u nás na vesnicích. Ve třech sálech paralelně hrály živé kapely od moldavsko-židovské taneční hudby přes gypsy a etno až po tradiční dechovou muziku. Nepředstavujte si však žádné vláčné umcaca, umcaca, které si asociujeme s pojmem dechovka u nás v Čechách. Nevím, jestli někdo z vás balkánský lidový tanec ovládá, ale můžu vás ujistit, že po několika poctivě odtancovaných skladbách z vás proudem řine pot a energie vydáte zhruba tolik kolik během stejně trvajícího běhu na krátkou trať. Tančí se v několika soustředných kruzích utvořených z tanečníků držících se za ruce, kteří obklopují uprostřed stojící hrající kapelu, jak jsme se to snažili zachytit na následující fotografii. Tenhle způsob tance má hned několik výhod: umožňuje zapojit se všem lidem v sále, bez ohledu na to, zda je právě ochotno tancovat stejně mužů jako žen; nemusíte čekat, až vás někdo k tanci vyzve, prostě chytnete za volnou ruku posledního člověka v řadě, a stejně tak jednoduše můžete z tance odejít, aniž byste komukoli museli cokoli vysvětlovat. (Kdo byl už párkrát na nějaké klasické taneční zábavě, jistě chápe, proč jsou všechny tyhle věci nespornou výhodou...) Základní kroky nejsou nijak složité, avšak ke zvládnutí sestav, do kterých tanečníci kroky kombinují, je potřeba jisté praxe. Tu jsme si bohužel během včerejšího večera odbýt nestihli. Pokud by se tedy mezi čtenáři tohoto příspěvku objevil někdo, kdo balkán ovládá, nechť se nám určitě ozve! Dali jsme si totiž předsevzetí, že na příští ročník Zlatého festivalu už musíme přijít náležitě vyzbrojení znalostí všech základních variací.
Oč méně jsme však včera tancovali, o to víc jsme měli čas ochutnávat nejrůznější balkánské laskominy, které byly na festivalu k dispozici. Připadali jsme si tam trochu jako u nás doma na posvícení, protože po zaplacení vstupného mohl člověk jíst a pít kolik chtěl, jinými slovy kolik mu pásek dovolil. A tak jsme ochutnali několik druhů kořeněných salámů a sýrů, hummus a další luštěninové pomazánky, jejichž názvy si už nepamatuju, slanou fetu, chalvu, vinné listy plněné rýžovou nádivkou, k tomu všemu jsme přikusovali nejrůznější druhy nakládaných papriček a zeleniny, no a vše samozřejmě notně zapíjeli brooklynským lagerem. Zkrátka měli jsme se u našich balkánských sousedů a jejich potomků, popř. obdivovatelů jedním slovem výborně. Škoda jen, že se v New Yorku nepořádá také obdobný festival hudby, tance a jídla ze středoevropské oblasti, abychom mohli Newyorčanům ukázat, že ani to naše "umcaca" není úplně k zahození, když ho člověk vezme pořádně od podlahy. Co se týče našich domácích dobrot, jak v pevném tak tekutém stavu, myslím, že bychom si s Balkánci v ničem nezadali.

Z New Yorku do Deštného za 20 hodin

Předvánoční čas začíná ve Státech den po Dni díkůvzdání, tedy někdy v druhé polovině listopadu, kdy je dýňová dekorace v obchodech nahrazena vánoční výzdobou a na Manhattanu se rozpoutá každoroční vánočně-nákupní šílení. Fotografie zachycují, jak to vypadalo o víkendu před Štědrým dnem na Canal street v Chinatown, což je jedno z vyhlášených kšeftmenských ohnisek celého New Yorku, a možná i celé Ameriky. Když se však člověk dokáže místům jako Canal street, Broadway či Pátá avenue vyhnout, je mile překvapen, že i v New Yorku může prožít docela klidnou dobu adventní. V obytných čtvrtích upomínají na blížící se Vánoce jen honosně nazdobené věnce z chvojí, zavěšené na dveřích, a všudypřítomná blikající světélka. Některé domy v okolí se pod záplavou "blikaček" proměnily v malé diskotéky, naštěstí jen dočasně. Trochu nás zarazilo také to, že jsme v některých domech zahlédli rozsvícené stromečky nebo vystavené betlémy už několik dní před Vánoci. Ani v tomhle ohledu si ale myslím s Američany příliš nezadáme...

K nám přišel Ježíšek jaksepatří o Štědrém večeru; donesl nám malý borovicový stromeček, plno dárků (některé hned dvakrát;) a dokonce k tomu úplně potichounku zazvonil rolničkou. Místo kapra jsme vybírali kosti z amerického snapra, avšak bramborový salát a čočkovou polévku jsme už dokázali připravit hezky po moravsku i z amerických surovin. Protože jsme neměli svíčky na pouštění lodiček, hráli jsme až do půl dvanácté královské rošády (společenska hra pro 2-6 osob, kterou vřele doporučujeme) a pak jsme se vypravili na půlnoční. Nehráli tam sice Slyšte, slyšte, pastuškové ani Jak jsi krásné, neviňátko (americké koledy připomínají svou melodií i expresivností spíš songy z muzikálů), ale i tak to bylo moc pěkné zakončení našich amerických Vánoc. Proč zakončení? Původně jsme totiž plánovali zůstat v New Yorku přes celé svátky včetně Silvestra. Měli jsme k tomu hned několik důvodů − vánoční letenky stály mnohem víc než obvykle, Dina čeká 15. ledna zkouška z neurologie a navíc jsme se s několika dalšími kamarády zůstavšími přes Vánoce v NYC domluvili na společném povánočním programu. Avšak čím víc se Vánoce blížily, tím víc se nám stýskalo − po maminkách, po babičkách, po domácím cukroví, po chalupě v Deštném zapadlé sněhem... A tak jsme pár dnů před Vánoci objednali letenky na poslední místa v letadle a o božíhodovém večeru se vypravili směrem na letiště JFK, kde už na nás čekal Airbus, který nás dopravil do Paříže. Srdce nám zaplesalo, když jsme nad sebou po příletu na Charles de Gaulle uviděli blikat známý nápis Prague. Teď už jsme byli od našeho cíle jen kousek. Pošmournou Prahou jsme pouze projeli a na Florenci v poslední chvíli stihli autobus do Rychnova. V peněžence jsme měli přesně tolik českých korun, kolik stály jízdenky:) Poslední úsek cesty, z Rychnova nad Kněžnou do Deštného v Orlických horách nás odvezli Honza se Soňou.

Nedovedete si představit výraz, který jsme vykouzlili na tvářích členů naší rodiny, když jsme večer na svátek svatého Štěpána zaťukali na dveře chalupy, kde společně slavili Vánoce, a vešli jsme dovnitř! Všichni seděli kolem stromečku, ještě v té pravé vánoční náladě, uzobávali z talíře plného cukroví − a najednou se mezi dveřmi objevily dva dárečky, které nikdo ani trochu nečekal! O dva dny později jsme způsobili podobné překvapení moravské části naší rodiny, když jsme se ráno zcela nečekaně objevili na zabíjačce u strejdy Jožky. A tak jsme na to letos s Vánoci nakonec docela vyzráli − nejen, že jsme nemuseli nikomu dávat žádné dárky, protože jsme jim jako dárek přivezli sami sebe, ale i sobě navzájem jsme udělali tu největší radost, jakou jsme si vůbec mohli dát.

Druhé kolo šokovaných obličejů nastalo v neděli 30. prosince, když jsme přijeli na silvestrovskou pařbu, kterou pořádal Ondra s Lubánem na chalupě. Všichni však svůj úlek či případné roztřesení rychle náležitě zapili, a tak probíhal zbytek silvestrovských oslav v tradičním duchu... Dokonce se tentokrát nikdo ani neotrávil ani nepořezal (a nakonec naštěstí ani neuhořel:).

Na poslední den minulého roku nám Dino jako bonus připravil túru po okolních svazích − dala bych sem z ní nějaké fotografie, ale jelikož nás po většinu cesty vedl po bílých pláních a v naprosté mlze, ze které jen tu a tam vykoukl sloup elektrického vedení, raději na závěr vložím naši poslední společnou fotografii v roce 2oo7, na které vám všem oba přejeme krásný a šťastný nový rok!!! Nemusí to být ani rok veleúspěšný, ani rok ve vašem životě nejveselejší − ale hlavně ať v tomhle nadcházejícím roce máte protáhlé obličeje jenom tehdy, když se budete dívat do vánoční koule!

Tak nám v neděli napadl první sníh!!!

...ale hned druhý den se zase rozpustil... :(

Americký podzim aneb místo Dušiček Halloween, místo posvícení Thanksgiving Day

Babí léto prý letos nemělo v Česku dlouhé trvání – první sníh napadl už koncem října, svatý Martin na bílém koni nejen přijel, ale pořádně si na něm zajezdil, a i teď je převážně sychravo, mlžno a lezavo – hlavně u nás na Vysočině. V tomhle směru představuje podzim tady v New Yorku pravý opak – všechno hraje zářivými barvami, ulice jsou plné spadaného listí, slunko konečně nepálí, ale krásně hřeje... Možná právě proto mají Američané i poněkud jiný přístup k prožívání podzimního období...
Když jsem bývala malá a blížil se konec října, ve skříni na půdě se vždycky objevily dva pytle s voskovanými růžemi, ze kterých mamka po večerech vyráběla věnečky. Za pár dní k nim přibyla zásoba hřbitovních světýlek, tzv. "kahánků" , a od Památky všech zemřelých 2. listopadu jsme chodili skoro každý večer na hřbitov a zapalovali tam svíčky. Jako dítěti se mi na tom nejvíc líbila právě ta neomezená možnost patlat se ve vosku, kterou člověk získal pod záminkou, že jde oživit zhaslé svíčky "ještě na támhleten hrobeček". A pak taky tajemno spojené s večerními procházkami, při kterých člověka příjemně mrazilo v zádech. V tuhle roční dobu se stmívá docela brzy, a když coby dítě na chvílí zůstanete sám uprostřed urnového háje, kde na vás co chvíli zabliká červený jazýček hřbitovní lampy nebo se zašklebí obličej z vybledlé fotografie ve skleněné vitríně, prožíváte to jako větší dobrodružství než návštěvu ve strašidelném Drákulově hradě.

V Americe z Dušiček očividně přetrval právě jenom ten "dětský" strašidelný rozměr, a tak si tu lidé místo návštěvy hřbitovů vyzdobí svoje vlastní domy jako hrady ze záhrobí: zabrádlí omotají umělými pavučinami, po kterých lezou pavouci, na schodištích stojí dýně, do nichž jsou vyřezané šklebící se obličeje, a za okenními mřížemi na vás koukají kostlivci a jiná havěť...























Jsou i tací, co si dávají do předzáhradek mezi keře napodobeniny náhrobních kamenů a u nich rozsvěcují lampičky, podobně jako my na hřbitovech.
Tohle je "dýňák", kterého umělecky zpracoval Dino, když jsme před dvěma roky slavili náš první Halloween u Taralda a Lucie v Princetonu.
V předvečer 1. listopadu pak chodí večer po ulicích děti převlečené za duchy a jiné příšery, zazvoní u každého halloweensky vyzdobeného domu a dají jeho obyvatelům na vybranou mezi "trick" nebo "treat". Pokud se rozhodnete pro "trick", vystavujete se nebezpečí, že vám duchové ještě téže noci provedou nějakou lumpárnu. A tak je jistější mít přichystanou ošatku sladkostí, ze kterých si příšerky srocené u vašich dveří vyberou takový "treat", jaký se jim zlíbí, a vás nechají na pokoji. Osobně považuju Halloween za jeden z nejpěknějších amerických svátků, i když je pravda, že k našemu slavení Dušiček má poměrně daleko... Holt, jiný kraj, jiný mrav.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Americký Thanksgiving day neboli Den díkůvzdání je naopak docela podobný tomu, čemu se u nás říká posvícení. Slaví se vždy čtvrtý čtvrtek v listopadu a spočívá v tom, že se celá široká rodina sejde u slavnostně vyzdobené tabule, na které nesmí chybět pečená krůta, nádivka, kaše ze sladkých brambor, brusinková omáčka, dýňový koláč, koláč z pekanových ořechů a spousta dalších omáček, dezertů a příloh, kterých je v některých rodinách tolik, že se musí s hostinou začít již zrána, aby se vůbec do večera přes všechno "prokousali". Před začátkem hostiny často lidé nahlas či ve chvíli ticha děkují za uplynulý rok a prosí o požehnání do toho nastávajícího.

Thanksgiving day je v USA údajně ještě populárnější než Vánoce – zatímco ne všichni slaví vánoční svátky, téměř neexistuje rodina, kde by se nedržel Den díkůvzdání. My jsme měli to štěstí, že profesor, u něhož Dino studuje, považuje za svou rodinu všechny členy své laboratoře, a tak jsme byli pozváni na oslavu Díkůvzdání do jeho starobylého bytečku v Little Italy na Manhattanu. Sešla se tam docela zajímavá mnohonárodnostní společnost, od Korey přes Taiwan a Česko-moravskou říši až po původní americké obyvatele...

Historicky sahají počátky Díkůvzdání do první poloviny sedmnáctého století právě k původním americkým obyvatelům, tzv. Native Americans, kterým se u nás lidově říká Indiáni. První američtí přistěhovalci, kteří založili kolonii New Plymouth, jednu z nejstarších britských kolonií na severoamerickém kontinentě, si po svém příjezdu příliš nevěděli rady s tím, jakým způsobem v místních podmínkách stavět obydlí, jak lovit, jak obdělávat půdu, aby si zajistili dostatek obživy, a tak jich během první zimy víc jak polovina pomřela. Jako dar z nebe proto vnímali domorodce Squanta, kterého jim přivedl jiný domorodý obyvatel Samoset, jenž osadu "bílých mužů" objevil.
Indián Squanto měl za sebou již čtyři plavby přes Atlantský oceán – první dvě dobrovolné, podruhé byl odtažen do Španělska do otroctví, a jelikož strávil několik let v Anglii, naučil se výjimečně dobře anglicky. Když se konečně po dvanácti letech trmácení vrátil na místo, kde stávala jeho rodná vesnice, zjistil, že celá jeho rodina před nedávnem vymřela na černý mor, přivezený do Ameriky údajně francouzskými rybáři, a on je jediný z celého kmene, kdo zůstal. Přesto vůči "bílým lidem" nezahořkl, a když byl představen obyvatelům Nového Plymouthu, naučil je všechno, co potřebovali k tomu, aby v Nové zemi přežili. Muže naučil jak lovit úhoře a jak pěstovat kukuřici, ženy jak ji připravovat, a také se stal tlumočníkem a prostředníkem mezi novousedlíky a domorodým indiánským kmenem náčelníka Massasoita, který obýval nedalekou vesnici Wampanoag.
Když v roce 1621 obyvatelé Plymouthu sklidili díky Squantovi první úrodu, slavili jako výraz poděkování první Thanksgiving – v tehdejším pojetí svátek "jídla, hodování a velebení Boha". Guvernér Plymouthu při té příležitosti vyslal Squanta, aby přetlumočil Velkému náčelníkovi Massasoitovi a jeho lidem pozvání na oslavu. Osadníci pak po tři dny Indiány hostili a bavili, a ti jim za to podle tradice odběhli ulovit do blízkého lesa pět jelenů, které Plymouthanům předali jako dar. Do současného způsobu slavení Dne díkůvzdání přešla i tato tradice, a to v podobě zvyku donést hostiteli nějaký malý dárek...