Na tresky na Velrybí ostrov - a na velrybu k Vlkům

Zdravíme z Norska! Léto v New York City začínalo být stále teplejší a dusnější, a když už klimatizace v oknech hučely tak, že při chůzi po ulici nebylo slyšet vlastního slova, rozhodli jsme se, že musíme na prázdniny odjet do nějakých chladnějších krajin. A tak jsme se přestěhovali na letní byt za Severní polární kruh. No, spíš než letní byt je to podkrovní místnůstka obložená dřevem v domku našeho kamaráda Thila. Thilo koupil před čtyřmi lety na okraji centra v Tromsø typický norský dům ze dřeva, který postupně přestavuje. Letošní léto byla na programu stavba nové kanceláře a ložnice, probourání zdi mezi kuchyní a jídelnou a kompletní přestavba obou místností. Tady zrovna Thilo a Dino pokládali novou podlahu: Je to úplně jiná zkušenost, když hlavním stavebním materiálem nejsou cihly a beton, ale dřevo. Hlavně ta vůně všude... Skoro jako byste si vyšli na procházku do lesa.Když zrovna nepřestavujeme, nebrousíme, ani nezametáme dřevěné piliny, máme čas i na jiné typické norské aktivity - jako je třeba rybaření. Jezdit do Norska na ryby se už stalo v Čechách téměř tradicí. Ale rybařit až tady na úplném severu Norska má jedno nesporné kouzlo. Příroda i počasí jsou tu ještě o trochu nehostinnější než ve zbytku Norska, a tak má často rybář bojující s mořem o rybu zasloužený pocit opravdového lovce.
Dino přiletěl do Tromsø poslední červnovou středu v noci a hned ve čtvrtek se přidal k Vojtovi a Alešovi, kteří jeli rybařit ze člunu na otevřené moře na Kvaløyu (kval = velryba, øy = ostrov) . Následující záběry z jejich výpravy hovoří samy za sebe:








Každý z nich přivezl domů jednu fakt "velkou rybu": Dino ulovil největší tresku, Aleš mořskou kočku a Vojta mníka. Vojta zaplatil za boj s mníkem dokonce zlomeným prutem. Nejtěžší byl ale zápas s kočkou. Potřebovala by nejspíš pár ran pořádným kladivem, ale jelikož žádné nebylo po ruce, musela být nakonec ubita pádlem. Stačí se podívat do její pootevřené tlamy a je hned jasné proč. Stisk jejích čelistí dosahuje až tunu na centimetr čtvereční. Může vám tak ukousnout palec u nohy, ani se nenadějete - a že máte na nohou rybářské gumáky jí vůbec nedělá starosti.













Minulé pondělí jsme si rybářský výlet zopakovali. Aleše vystřídala Johanka a místo člunu jsme se rozhodli pro rybaření ze břehu. Na Kvaløyi asi 30 kilometrů od Tromsø máme už z předchozích let jedno oblíbené místo - Hellu: Jde o skalnatý výběžek široký asi 200 metrů, který vytváří s protilehlým ostrovem úzký průliv, v němž proudí zejména při přílivu a odlivu voda větší rychlostí než ve Vltavě. Každý příliv s sebou přináší hejna rybek a jiné mořské havěti, a tudíž i dravců, kteří se jimi živí. Patří mezi ně zejména torsk a sei (česky "treska obecná" a "treska černá"). Občas se při přílivu naskytne hodně zajímavá podívaná, protože to na některých místech vypadá, jako by se voda rybami doslova vařila.

Díky výjimečně krásnému počasí bylo tentokrát rybářů na Helle víc než obvykle. Na velkých kamenných deskách seděly norské rodinky a grilovaly, půlnoční slunko vytvářelo na horách v pozadí stínové efekty, do toho pokřikovali rackové krmící se vnitřnostmi z vyvržených ryb - zrátka idylka. Naše skupinka však tentokrát moc rybářského štěstí neměla. Když už jsme nechali v řasách čtvrtou návnadu a v tašce měli jen dvě rybičky, rozhodl Vojta, že musíme změnit místo a přesunout se s pruty na nedaleký most na ostrůvek Håkøya.

Bylo právě okolo půlnoci, a nám se podařilo po cestě narazit na jedno ze zapomenutých místech na zeměkouli, kde jsme mohli zhlédnout to nejvelkolepější představení půlnočního slunce, jaké jsem kdy viděla. Bohužel se půlnoční slunko nedá dost dobře zachytit kamerou ani fotoaparátem. Ale možná je to tak dobře - musíte si sem pro ně totiž přijet. Přesto se o to Vojtěch i Dino se svými mašinkami alespoň pokoušeli...Tady je fotografie, kde do nefalšovaného půlnočního slunce oba koukáme:Když jsme se dostatečně vynadívali, nasedli jsme znovu do auta a zkoušeli ještě asi dvě hodiny štěstí na výše zmíněném mostě. Výhodou polárního dne je, že člověk nemusí brát ohled na stmívání a může rybařit celou noc. Největší rybu se tentokrát podařilo chytit Johance, a to hned dvakrát za sebou. Tady se hrdě pyšní s jednou ze svých tresek a hned na dalším fotu ji nemilosrdně zabíjí.

Naše dvě výpravy na Velrybí ostrov tedy byly vesměs úspěšné, protože jsme si z nich oba přivezli zatím největší rybu svého života. Dinovu maxitresku jsme si upekli v zázvorové krustě (recept), johančiny tresky zatím čekají v mrazáku. (Rybí maso je výborné, ale přece jenom ho nemusíme mít každý den - nechceme zbytečně riskovat předávkování vitamínem D.)Hned další den po našem nočním rybaření se nám však poštěstilo ochutnat jinou delikatesu - velrybí steaky. Vojtěch, Vendula a Viktorka Vlkovi odjížděli po půlročním pobytu z Tromsø, a v rámci vyklízení bytu zjistili, že mají v mrazáku kromě několika kil ryb i pořádný kus velryby, který Vendula dostala darem od sousedů. Pozvali nás, abychom jim s velrybou pomohli, a my se nenechali dvakrát pobízet.




Jestli jste ještě velrybí maso neochutnali, tak je to něco mezi hovězím, játry a rybou. Ve srovnání s masy z tuleně nebo ze soba, která patří k dalším norským specialitám, je o něco tužší a aromatičtější. Ale díky tomu, že bylo maso naloženo pár dní do mléka - a samozřejmě i díky Vojtově profesionální přípravě - bylo velrybí masíčko krásně šťavnaté a my si na něm opravdu pochutnali.
(Za poslední odstavec se omlouváme všem vegetariánům a ochráncům zvířat.)Brzy sem přidáme i fotodokumentaci našeho velrybího zážitku - teď jsou ale fotografie ještě u Vlků, a tudíž někde na cestě mezi Tromsø a Moravskými Budějovicemi, protože se tahle dobrodružná rodinka rozhodla podniknout zpáteční cestu z Tromsø do Čech autem.
(Fotografie přidány 16.7.2008, foto V&V Vlkovi)








Snad jsou vaše prázdniny neméně dobrodružné - a pokud ne, dejte vědět. Příště bychom si už chtěli velrybu k obědu ulovit vlastníma rukama, podobně jako si lovíme tresky, a právě sháníme členy do posádky!

Na "Velikonoce" si dejte pozor!

Tenhle příspěvek píšu jako reakci na Hančin komentář k předchozímu článku - ale jelikož by mohl zajímavý, popř. užitečný i pro někoho dalšího z vás, dala jsem ho mezi ostatní články.


Naše první newyorské Velikonoce jsme slavili po našem návratu z White Mountains (viz předchozí článek), ale popravdě řečeno, slavili jsme je spíš jen tak potajnu a pro sebe. Není totiž kultura jako kultura - a i když se Amerika na první pohled tváří jako země svobody a vzájemné interkulturní tolerance, s některými projevy svých krajových zvyků by tu mohl člověk hodně narazit. Asi už tušíte, kam směřuji...Poslední den před velikonočními prázdninami jsem v rozhovoru se svými spolužáky nějak narazila na to, jak slavíme Velikonoce u nás doma, tedy na Moravě. Jen tak, aby řeč nestála, se mě na to někdo zeptal a všichni asi čekali odpověď typu "jedeme někam do přírody a tam si oslavu svátků jara hezky užijeme". Proto je trochu zarazila má odpověď, že velikonoční doba, zejména od Zeleného čtvrtka do Velikonočního pondělí, je u nás v rodině jedno z nejvíc "busy" období v celém roce. Nejdřív že všude doma smejčíme a cídíme a pečeme a vaříme - a pak se navštěvujeme s ostatními částmi větší rodiny a oslavujeme a všechny připravené dobroty konzumujeme. A hlavně, že máme tuhle dobu spojenou se spoustou zvyků, jak křesťanského, tak pohanského původu - jejichž uplatňování vrcholí na Velikonoční pondělí, kdy od domu k domu chodí skupinky hochů - od nejmenších capartů přes rozjařené výrostky až po statné tatíky - a
ručně pletenými žílami (tak v našem kraji říkáme pomlázkám) mrskají po zadku a po stehnech všechna stvoření ženského pohlaví, která se v domě nacházejí - zejména ale ještě neprovdané dívenky, aby byly celý rok pěkně "svěží".
Ale to jste měli vidět tu reakci, která po těchhle mých slovech následovala...

Nejdřív bylo několik vteřin absolutní ticho. Až mě překvapilo, že před chvílí hovorem tak šumící prostor našeho studentského "lounge" najednou dokázal tak ztichnout. Hned vzápětí však následoval opravdový příval nevěřícných dotazů a výkřiků... "To přece není možné!" "To si děláš srandu, že jo?? " "Za tohle by tady šli ti kluci sedět!" "To mi netvrď, že se ty holky nechají mlátit dobrovolně!" - Když jsem tiše podotkla, že za to ještě dají chlapci malované vajíčko - a pokud je jim chlapec obzvlášť milý, dokonce i čokoládového zajíce - zmátla jsem už své americké a kanadské spolužáky dokonale. Jenom Todor z Bulharska nebyl až tak překvapený - u nich prý provozují něco podobného na Nový rok. Jenže Todor je ze Sofie, tedy z velkého města - a tak patří k oněm lidem, jež byli o krásu dodržování mnohých lidových zvyků připraveni - ostatně jako mnohé děti vyrostlé ve velkých městech u nás, zejména v Čechách.Mnozí z mých kamarádů mi nechtěli uvěřit, že si nevymýšlím, třebaže jsem se snažila naši velikonoční tradici ospravedlnit tím, že mnohdy jde jen o symbolické vyšlehání, které nemá s násilnictvím co do činění. Bohužel sama jsem pro to nebyla úplně nejlepším příkladem, neboť jsem musela přiznat, že jsem většinou ještě několik dní po Velikonočním pondělí jen ztěžka dosedala na zadní půlky, protože jsem je měla donachova obarvené modřinami. Ale to jsem odůvodnila tím, že jsme byly doma tři holky, a tak u nás doma býval o mrskutu nebývale velký provoz... Nic nepomohlo. Coby lidé moderní doby si však ode mě okamžitě vyžádali pojmenování toho podivného zvyku v češtině a zadali do googlu "pomlázka". Teprve když jim vyjela stránka http://www.ecstagony.com/eng/info/artinst/festivals01.htm poměrně dobře popisující tradici chození po pomlázce v angličtině, a tam našli zhruba totéž, co jsem jim předtím sama popisovala, museli kapitulovat.

No, nevím, jetli to byla pro mě úplně výhra - mám totiž dojem, že od té doby se na mě část spolužáků začala dívat přinejmenším podezíravě... A jelikož se očividně museli se svým objevem někomu svěřit, i pár učitelů už se mě od té doby "jen tak mezi řečí" - ale s nedůvěřivým výrazem v očích - zeptalo, jestli jsem opravdu z té země, kde je na ženách o Velikonocích pácháno násilí...Tak jen abyste věděli, že s Velikonocemi je potřeba mít se v Americe na pozoru.

Jak jsme zdolali šestitisícovku

Zdravím všechny příznivce našeho blogu a současně děkuji, že nám zachováváte přízeň i přes krátké odmlčení.
Čas v New Yorku běží neuvěřitelně rychle. (Znáte nějaké místo, kde neběží?) Ani jsme se nestačili rozkoukat a je tu léto. Tedy aspoň posledních pár dní to tak vypadalo. Velkoměstská příroda jaro vzala tak trochu hopem. Když jsem ráno stál u okna a pil čaj, všiml jsem si, že na stromě před domem vyrážejí první pupeny. Když jsem ale odpoledne obědval, strom byl již obalen listy a proháněly se po něm veverky. Dobrá, možná to nebyl jeden jediný den, ale určitě ne víc než týden.Nebýt na Nový rok v Čechách asi bychom nezaznamenali ani opravdovou zimu se spoustou sněhu - tedy pokud nepočítám náš výlet do White Mountains, o kterém bych vám chtěl vyprávět...

Inu, to bylo tak: blížily se jarní prázdniny a s nimi i naše první výročí svatby. A tak jsme se s Věrou rozhodli, že to vyrazíme oslavit někam pryč, nejlépe do pořádných hor. Od Věřiny sestry Lenky, která minulý rok Spojené státy procestovávala, jsme dostali pár tipů na severní část východního pobřeží... Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme do Bílých hor (White Mountains) ve státě New Hampshire, které se nacházejí asi 637 km severně od naší ledničky.

Pro lepší orientaci je na přiloženém obrázku schematická mapa severovýchodního pobřeží USA: na jihovýchodním cípu státu New York vidíte daleko do moře vyčnívající ostrov zvaný Long Island, v jehož nejzápadnější části je Brooklyn, kde žijeme. Je zajímavé, že Long Island vznikl "teprve" před 11.000 lety - posuvem obrovského ledovce z vnitrozemí směrem do oceánu. Ledovec, vysoký několik stovek metrů, před sebou tlačil obrovskou hromadu písku a kamení, a když roztál, zbyla po něm voda, 200 km dlouhý ostrov a spousta nepořádku, jež je na ulicích vidět ještě dnes. Na sever od města New York (chápu, že je trochu matoucí žít ve státu, který se jmenuje New York, a současně ve městě, které se jmenuje úplně stejně) leží po řadě státy Connecticut, Rhode Island, Massachusetts a konečně New Hampshire, což byl cíl naší cesty. Nad New Hampshirem je už jen Kanada, věčný sen našich minoritních spoluobčanů.

Popravdě řečeno si nedovedu příliš představit, jak bychom se do našeho cíle dostali bez auta. Spojené státy jsou totiž vymyšleny tak, aby se bez auta člověk prostě neobešel. Hromadná doprava spolehlivě funguje jen mezi největšíni městy a v nejzalidněnějších oblastech. Ale na venkově??

V Bostonu (kam jsme se dostali s autobusovou společností Fung Wah Bus operující na lince Chinatown - Boston) jsme si proto vypůjčili auto a vyrazili směrem na městečko Conway, ležící na úpatí Bílých hor. Cesta ubíhala rychle (za cenu, že jsme toho z dálnice moc neviděli) a již brzy odpoledne jsme stáli v recepci hostelu, který se stal naším útočištěm na následujících pár dnů. Vzhledem k tomu, že byly právě jarní prázdniny a navíc týden před Velikonocemi, čekali jsme hostel praskající ve švech a všude spoustu turistů. K našemu velkému překvapení byl ale hostel téměř prázdný a turistické středisko Conway působilo asi jako Riviéra v půlce února. Všichni ostatní asi letěli na prázdniny na Floridu...

Vůbec tím nechci říct, že by nám to nějak vadilo. Vzhledem k tomu, že nás moc milá (i když, jak jsme později zjistili, trochu bláznivá) paní recepční ubytovala během několika minut, vyrazili jsme ještě ten den na průzkum nejbližšího okolí.

Na naši otázku, jestli by nám nemohli doporučit nějakou kratší túru po okolí, se sice v informačním centru koukali značně podezíravě, ale nakonec nám dali tip na nedaleké Diana's Bath (Dianiny lázně). Chvíli nám trvalo, než jsme našli ve sněhu zapadlou odbočku z hlavní silnice, ale odměnou nám byl pohled na velkolepé kaskádovité vodopády uprostřed lesa, které vyhloubily ve skále opravdové umělecké dílo. Navíc byla část padající vody zamrzlá, a tak jsme si připadali téměř jak v nějaké pohádkové říši nebo ledovém království. Kousek od vodopádů jsme ještě objevili Cathedral Ledge - dvě obrovské skalní stěny, na kterých trénují, popř. lámou své vazy ti nejodvážnější horolezci. (A to nám ta paní nejdřív tvrdila, že tam vlastně v nejbližším okolí ani nic není...)

První den našeho výletu bylo počasí jako vystřižené, se spoustou slunka (což v tomhle kraji není vůbec samozřejmostí), a druhý den mělo být podle předpovědi ještě lépe. Proto jsme se odhodlali, že další den podnikneme výpravu hned na nejvyšší vrcholek White Mountains - Mount Washington...Mt. Washington je jedna z nejvyšších hor celého východoamerického pobřeží: se svými 6288 stopami je pouze o 355 stop nižší než hora nejvyšší - Clingmans Dome ve státě Tennessee. Pro ty z vás, kteří nevědí jak dlouhá je stopa, tak stopa je dlouhá přesně 12 palců neboli 0.33 yardu (neplést s Jardou). Hoře Washington se ne nadarmo říká "Domov nejhoršího počasí na světě". Díky neuvěřitelně silným větrům, které tu vanou, může být teplota na jejím vrcholku (kde je od roku 1932 v provozu meteorologická stanice) i o několik desítek stupňů nižší než teplota dole v údolí. V průměru 110 dní v roce tu větry dosahují rychlosti hurikánu. V roce 1934 byla na tomto místě naměřena vůbec nejvyšší rychlost větru na zemském povrchu = 372 kilometrů v hodině! Nejnižší naměřená teplota je z roku 1871, a sice -51 stupňů.

Když jsme se pár dní před naší výpravou dívali doma na situaci na hřebeni (viz http://www.mountwashington.org/weather/), bylo nám jasné, že výšlap na vrchol je v tomhle období nereálný, zvášt když se teplota v ten den pohybovala okolo -20 stupňů. Úplně jsme ale zapomněli na to, že jsme v Americe, a tudíž na vrchol zcela jistě MUSÍ vést silnice. A také by na samém vrcholku neměl chybět nějaký ten McPárek.

Silnice na vrchol nakonec doopravdy vedla, a z druhé strany vedla dokonce i železnice (i když ta nebyla v tu dobu ještě v provozu). Povzbuzeni předpovědí pěkného počasí, volali jsme tedy do turistického centra pod Mt. Washington, abychom vyzvěděli, jak se situace má. V centru nám řekli, že cesta vedoucí nahoru je pokrytá hlubokým sněhem a místy ledem, nicméně že nás může zhruba do půlky hory vyvézt k tomu speciálně upravené auto (s pásy místo pneumatik), tzv. Snow Coach. Snažili jsme se vyzjistit, jestli bychom pak mohli pokračovat dále na vrchol, avšak bylo nám několikrát sděleno, že cesta na vrchol je velmi nebezbečná a rozhodně nám ji nedoporučují. Jestli však prý chceme, můžeme si v jejich centru půjčit sněžnice a sejít po svých zpět z místa, kam nás Snow Coach vyveze.

Nechali jsme si tedy pověsit bulíky na noc, zaplatili nemalou sumu za lístek a za půjčení sněžnic, a nastoupili jsme spolu s hloučkem dalších turistů do Snow Coache - řízeného bodrou paní řidičkou, které se ústa nezastavila ani na vteřinu. Už po ujetí několika desítek metrů nám bylo úplně jasné, že na podobnou cestu (rolbou ujetý tuhý sníh) by sněžnice použil nejspíš jen někdo, kdo si chce vážně ublížit.

Když jsme se po zhruba patnácti minutách jízdy ocitli ve finální destinaci, asi 7km od vrcholu, viděli jsme, že rolbou projetá cesta pokračuje i dále. Jen jsme s Věrou na sebe mrkli, rozloučili se s ostatními a místo zpátky dolů jsme vyrazili na vrchol. Vzhledem k tomu, že bylo jenom něco málo poledni, sníh byl ještě krásně tvrdý a leskl se jako sklo. Nefoukal žádný vítr, slunko svítilo jako o život (však jsme se taky oba pěkně přismahli v obličeji), obloha byla bez mráčku a bylo vidět do ohromné dálky (jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že vidím komín rychnovské kotelny, ale to se mi nejpíš jen zdálo).

Cesta nahoru nám tedy doslova vzala dech. Věra zvolila tradiční nordický způsob výstupu a já, jak je ostatně z obrázků patrné, jsem zvolil bezpečný a energeticky nenáročný, americký styl. Po zhruba dvou hodinách jsme byli na dohled od vrcholku, kde na nás čekal opravdu jedinečný výhled - celý New Hampshire jsme měli jako na dlani. Slupli jsme Studentskou pečeť, udělali pár nezbytných vrcholových fotografií a rychle vyrazili na cestu zpět. Měli jsme totiž stále ještě půjčené sněžnice (byť jsme je po celou dobu výstupu nesli přivázané na batohu) a do 5 p.m. jsme je museli vrátit do centra pod horou. Mírně jsme nestíhali, ale stěstí nám přálo, protože jsme v půlce hory potkali totéž auto, které nás ráno vezlo - tentokrát s jinou skupinkou amerických "vysokohorských" turistů. Dohonili jsme je tak tak. Paní řidičce jsme odevzdali sněžnice a zbytek hory už jsme sešli procházkovým tempem. Začínalo se pomalu šeřit a my jsme byli po celodenní tůře dost vyčerpaní. Však jsme už měli ten den v nohách skoro dvacet kilometrů nachozených po zasněžených horách.

Oba jsme ale měli nesmírnou radost z pokořené velehory, navíc v březnu, kdy si na ni málokdo troufne. A také radost z toho, že jsme se opět něco přiučili o americkém způsobu podávání skutečnosti. Na závěr bych se proto s vámi rád podělil o pár výrazů z americké angličtiny, které uvedu spolu s jejich českou variantou a také s pravým významem:

Anglicky: The road is VERY DANGEROUS.
('Ta cesta je VELMI NEBEZPEČNÁ.')
Český význam: Nahoru vede udržovaná silnice. Je to v ouplnym cajku.

Anglicky: That could be a very nice trip.
('Tohle by mohl být velmi pěkný výlet.')
Český význam: Zcela jistě půjde o něco u silnice. Dá se tam zaparkovat auto, do deseti metrů od auta bude stánek s párky.

Jak jsme hlídali bezdomovce... (a jak nás bezdomovci zbavili skoro všech našich předsudků o Američanech)

Tady v Brooklynu patříme do farnosti Assumption (http://www.assumptionparish.net/), která je, vedle mnoha jiných bohulibých aktivit, zapojená také do projektu "homeless shelter", což je akce na podporu lidí, kteří nemají vlastní střechu nad hlavou. Farnost se zaváže, že na určitou dobu bude poskytovat nocleh s večeří a se snídaní danému počtu bezdomovců: někteří dobrovolníci uvaří doma večeři, jiní jídlo servírují a další dohlížejí na bezdomovce během noci. V naší farnosti probíhal homeless shelter od ledna do půlky února, a protože pořád chyběli dobrovolníci na noční dohlížení, rozhodli jsme se s Dinem, že to taky zkusíme a zapsali se jako volunteers na dvě noci. Musím přiznat, že když jsme šli na první "šichtu", měli jsme oba docela nahnáno. V kapse měl Dino nůž-trhač, v batohu jsme měli lano a celou cestu jsem dostávala instrukce co dělat, kdyby se některý z chlapíků vymkl kontrole.

Není se čemu divit - newyorští bezdomovci, se kterými jsme se do té doby setkávali na ulicích, v parcích a hlavně v metru, jsou asi nejstrašnější a zároveň nejubožejší bezdomovci na světě. To snad ani mezi chudými a hladovějícími v subsaharské Africe, Indii či dalších zemích třetího světa se nelze setkat s tak apokalyptickým obrazem toho, kam až se může propadnout bytost, která se nazývá člověk. Možná je to způsobeno tím, že právě v kontrastu ke všem těm nablýskaným výlohám, do nebe sahajícím mrakodrapům a pečlivě upraveným, stále někam spěchajícím byznysmenům ještě víc vynikne všechna ta špína, bída, hnus a hlavně nevýslovná beznaděj, které s sebou místní bezdomovci vláčejí - vedle nezbytného plastového pytle s haraburdím a nepříjemného odéru. Takový by-produkt naší "vyspělé" civilizace, říkám si často. Omlouvám se, jestli jsem teď někomu vzala chuť k jídlu nebo dokonce k dalšímu čtení; ale třeba jenom během dnešního dne jsem na své cestě ze školy viděla takovýchhle smradlavých, ulepených a žebrajících bezdomovců ještě trochu víc, než mám prstů na rukách.

Jaké tudíž bylo naše překvapení, když jsme přišli do sálu pod kostelem, kde měli naši bezdomovci přespávat, a tam jsme našli dvanáct usměvavých, vymydlených chlapíků, kteří se právě chystali začít večeřet. Dozvěděli jsme se, že to vůbec není ten typ bezdomovců, na který jsme zvyklí z metra, ale spíš lidé, kteří nešťastnou souhrou náhod a vlastní neprozřetelnosti přišli o "doma" a musejí hledat útočiště v Drop-In centru. Někteří z nich průběžně hledají práci, jiní už ji mají a hledají si vlastní bydlení, a jiní tímhle způsobem asi přežívají už delší dobu. Na jejich konkrétní osudy jsme se jich moc nevyptávali... Zato jsme si s některými z nich povídali o spoustě jiných věcí: o filmech, o hudbě, o prezidentských volbách, o nejnovějších objevech ve vědě a technice, o historii, o válečných výbojích - několik z nich bylo totiž válečných veteránů. Obecně tvoří vysloužilci z válek, které vedly Spojené státy během posledního půlstoletí, zhruba čtvrtinu všech amerických bezdomovců. (Z toho je téměř polovina veteránů z války ve Vietnamu, následují Korea a Perský záliv.)

Nejvíc nás překvapilo, jak moc toho věděli o českých dějinách - nejen o Havlovi a o rozdělení Československa, ale i o Rakousko-Uhersku a přemyslovském králi Václavovi. Takže jestli jste někdy někomu sežrali (nebo dokonce sami tvrdili), "jak jsou ti Američani blbí," tak si dejte pozor na americké bezdomovce! Totéž platí o jejich orientaci v politice a v současné vědě - nemusel by se za ni stydět ani vysokoškolsky vzdělaný "řádný občan".
Naším zjištěním toho, jak úctyhodný mají tihle lidé všeobecný rozhled, však naše překvapení nekončilo. Vždycky jsem měla za to, jak jsou Američani nepořádní, neumějí si po sobě uklízet a všude po nich zůstávájí hordy zmačkaného papíru, kelímků od Coca-coly a napůl ohlodaných kuřecích stehýnek. Když říkám všude, myslím tím i taková místa, jako je třeba sedadlo ve vagónu metra či stůl v knihovně. Tihle Američani si však po sobě uklidili vzorněji než děti na pionýrském táboře, a neustále se nás navíc ptali, jestli nepotřebujeme s něčím pomoci, takže jsme nakonec neměli s jejich obsluhou téměř žádnou práci. Ta fotografie nahoře je jen ilustrační, takhle to možná vypadalo na jiných sheltrech - na tom našem se chlapci večer scházeli u krásně prostřeného stolu, a i když jedli z papírových talířů a plastovými příbory (což tady jedí ostatně skoro všichni), chovali se jedním slovem kulturně. Že by chudoba vracela člověku i jeho ctnosti?

Když jsme původně dávali souhlas s tím, že na ně budeme dávat pozor přes noc, čekali jsme, že celou noc nezamhouříme oka a budeme muset být neustále ve střehu. Místo toho nám však byly v místnosti oddělené od hlavního sálu přiděleny dvě skládací postele - stejné, jaké měli k dispozici ostatní nocležníci - a my spali klidně až do rána. Vstávalo se časně, už v pět hodin ráno, protože po šesté přijížděl autobus z centra, aby bezdomovce rozvezl do práce či za jiným programem, pro ně připraveným. Další zboření mýtu, tentokrát o tom, že v Americe nikoho dřív jak v devět hodin ráno při činorodé aktivitě neuvidíte.

Po takovéhle zkušenosti už jsme se nebáli přihlásit se ještě na další noc - a dokonce už se pomalu začínáme těšit, až se bude homeless shelter za rok zase opakovat... Po Rogerovi, bělovlasém chlapovi jak hora a veteránovi z války ve Vietnamu, se nám stýská už teď.

Golden festival Zlatne uste 2008

Po Vánocích strávených v pohodě a teple kolem "rodinného krbu" se nám zpátky do New Yorku moc nechtělo. Na jednu věc jsme se sem však těšili, mluvili jsme o ní už od podzima: 18.–19. ledna se v New Yorku koná tradiční balkánský festival Zlatne uste, tedy dvě noci balkánské hudby, tance, balkánského jídla a bujarého veselení se. (http://www.zlatneuste.org/au22.htm)

Na festival nás pozval Dinův kolega z univerzity, který v jedné z vystupujících kapel hraje na tubu. Je to Američan z New Jersey, a docela jsme se podivili, když nám řekl, že kromě makedonského bubeníka tvoří celou jejich dechovou kapelu Američané. Přestože na festivalu vystupovala i spousta rodilých balkánských hudebníků, kapela našeho známého platila za jednoznačné favority celého večera. Podle nich je pojmenován i celý festival: Zlatne uste (Golden Lips).

Celkem se během večera vystřídalo na čtyřicet kapel, avšak je nutno podotknout, že mnozí hudebníci mezi kapelami přebíhali a vystupovali hned s několika tělesy zároveň. Kromě tří oficiálních scén se navíc během večera rozpoutalo i několik samovolných koncertíků – jako třeba vystoupení tohohle houslového dua před pánskými záchodky... Ačkoli o festivalu vědělo i mnoho našich známých, nakonec jsme tam potkali pouze jediného kamaráda – Etiopana Mulagetu (který byl mimochodem z celé akce víc než překvapený – prý něco takového vidí poprvé v životě!). Mulageta správně konstatoval, že ostatní naši přátelé mají v oblibě spíš párty, při kterých se pije, povídá a sedí – zatímco na téhle "party" se opravdu moc sedět nedalo.
Celý festival se odehrával v tělocvičně jedné staré školy v Harlemu, která v mnohém připomínala kulturáky, jež známe z lidových zábav u nás na vesnicích. Ve třech sálech paralelně hrály živé kapely od moldavsko-židovské taneční hudby přes gypsy a etno až po tradiční dechovou muziku. Nepředstavujte si však žádné vláčné umcaca, umcaca, které si asociujeme s pojmem dechovka u nás v Čechách. Nevím, jestli někdo z vás balkánský lidový tanec ovládá, ale můžu vás ujistit, že po několika poctivě odtancovaných skladbách z vás proudem řine pot a energie vydáte zhruba tolik kolik během stejně trvajícího běhu na krátkou trať. Tančí se v několika soustředných kruzích utvořených z tanečníků držících se za ruce, kteří obklopují uprostřed stojící hrající kapelu, jak jsme se to snažili zachytit na následující fotografii. Tenhle způsob tance má hned několik výhod: umožňuje zapojit se všem lidem v sále, bez ohledu na to, zda je právě ochotno tancovat stejně mužů jako žen; nemusíte čekat, až vás někdo k tanci vyzve, prostě chytnete za volnou ruku posledního člověka v řadě, a stejně tak jednoduše můžete z tance odejít, aniž byste komukoli museli cokoli vysvětlovat. (Kdo byl už párkrát na nějaké klasické taneční zábavě, jistě chápe, proč jsou všechny tyhle věci nespornou výhodou...) Základní kroky nejsou nijak složité, avšak ke zvládnutí sestav, do kterých tanečníci kroky kombinují, je potřeba jisté praxe. Tu jsme si bohužel během včerejšího večera odbýt nestihli. Pokud by se tedy mezi čtenáři tohoto příspěvku objevil někdo, kdo balkán ovládá, nechť se nám určitě ozve! Dali jsme si totiž předsevzetí, že na příští ročník Zlatého festivalu už musíme přijít náležitě vyzbrojení znalostí všech základních variací.
Oč méně jsme však včera tancovali, o to víc jsme měli čas ochutnávat nejrůznější balkánské laskominy, které byly na festivalu k dispozici. Připadali jsme si tam trochu jako u nás doma na posvícení, protože po zaplacení vstupného mohl člověk jíst a pít kolik chtěl, jinými slovy kolik mu pásek dovolil. A tak jsme ochutnali několik druhů kořeněných salámů a sýrů, hummus a další luštěninové pomazánky, jejichž názvy si už nepamatuju, slanou fetu, chalvu, vinné listy plněné rýžovou nádivkou, k tomu všemu jsme přikusovali nejrůznější druhy nakládaných papriček a zeleniny, no a vše samozřejmě notně zapíjeli brooklynským lagerem. Zkrátka měli jsme se u našich balkánských sousedů a jejich potomků, popř. obdivovatelů jedním slovem výborně. Škoda jen, že se v New Yorku nepořádá také obdobný festival hudby, tance a jídla ze středoevropské oblasti, abychom mohli Newyorčanům ukázat, že ani to naše "umcaca" není úplně k zahození, když ho člověk vezme pořádně od podlahy. Co se týče našich domácích dobrot, jak v pevném tak tekutém stavu, myslím, že bychom si s Balkánci v ničem nezadali.

Z New Yorku do Deštného za 20 hodin

Předvánoční čas začíná ve Státech den po Dni díkůvzdání, tedy někdy v druhé polovině listopadu, kdy je dýňová dekorace v obchodech nahrazena vánoční výzdobou a na Manhattanu se rozpoutá každoroční vánočně-nákupní šílení. Fotografie zachycují, jak to vypadalo o víkendu před Štědrým dnem na Canal street v Chinatown, což je jedno z vyhlášených kšeftmenských ohnisek celého New Yorku, a možná i celé Ameriky. Když se však člověk dokáže místům jako Canal street, Broadway či Pátá avenue vyhnout, je mile překvapen, že i v New Yorku může prožít docela klidnou dobu adventní. V obytných čtvrtích upomínají na blížící se Vánoce jen honosně nazdobené věnce z chvojí, zavěšené na dveřích, a všudypřítomná blikající světélka. Některé domy v okolí se pod záplavou "blikaček" proměnily v malé diskotéky, naštěstí jen dočasně. Trochu nás zarazilo také to, že jsme v některých domech zahlédli rozsvícené stromečky nebo vystavené betlémy už několik dní před Vánoci. Ani v tomhle ohledu si ale myslím s Američany příliš nezadáme...

K nám přišel Ježíšek jaksepatří o Štědrém večeru; donesl nám malý borovicový stromeček, plno dárků (některé hned dvakrát;) a dokonce k tomu úplně potichounku zazvonil rolničkou. Místo kapra jsme vybírali kosti z amerického snapra, avšak bramborový salát a čočkovou polévku jsme už dokázali připravit hezky po moravsku i z amerických surovin. Protože jsme neměli svíčky na pouštění lodiček, hráli jsme až do půl dvanácté královské rošády (společenska hra pro 2-6 osob, kterou vřele doporučujeme) a pak jsme se vypravili na půlnoční. Nehráli tam sice Slyšte, slyšte, pastuškové ani Jak jsi krásné, neviňátko (americké koledy připomínají svou melodií i expresivností spíš songy z muzikálů), ale i tak to bylo moc pěkné zakončení našich amerických Vánoc. Proč zakončení? Původně jsme totiž plánovali zůstat v New Yorku přes celé svátky včetně Silvestra. Měli jsme k tomu hned několik důvodů − vánoční letenky stály mnohem víc než obvykle, Dina čeká 15. ledna zkouška z neurologie a navíc jsme se s několika dalšími kamarády zůstavšími přes Vánoce v NYC domluvili na společném povánočním programu. Avšak čím víc se Vánoce blížily, tím víc se nám stýskalo − po maminkách, po babičkách, po domácím cukroví, po chalupě v Deštném zapadlé sněhem... A tak jsme pár dnů před Vánoci objednali letenky na poslední místa v letadle a o božíhodovém večeru se vypravili směrem na letiště JFK, kde už na nás čekal Airbus, který nás dopravil do Paříže. Srdce nám zaplesalo, když jsme nad sebou po příletu na Charles de Gaulle uviděli blikat známý nápis Prague. Teď už jsme byli od našeho cíle jen kousek. Pošmournou Prahou jsme pouze projeli a na Florenci v poslední chvíli stihli autobus do Rychnova. V peněžence jsme měli přesně tolik českých korun, kolik stály jízdenky:) Poslední úsek cesty, z Rychnova nad Kněžnou do Deštného v Orlických horách nás odvezli Honza se Soňou.

Nedovedete si představit výraz, který jsme vykouzlili na tvářích členů naší rodiny, když jsme večer na svátek svatého Štěpána zaťukali na dveře chalupy, kde společně slavili Vánoce, a vešli jsme dovnitř! Všichni seděli kolem stromečku, ještě v té pravé vánoční náladě, uzobávali z talíře plného cukroví − a najednou se mezi dveřmi objevily dva dárečky, které nikdo ani trochu nečekal! O dva dny později jsme způsobili podobné překvapení moravské části naší rodiny, když jsme se ráno zcela nečekaně objevili na zabíjačce u strejdy Jožky. A tak jsme na to letos s Vánoci nakonec docela vyzráli − nejen, že jsme nemuseli nikomu dávat žádné dárky, protože jsme jim jako dárek přivezli sami sebe, ale i sobě navzájem jsme udělali tu největší radost, jakou jsme si vůbec mohli dát.

Druhé kolo šokovaných obličejů nastalo v neděli 30. prosince, když jsme přijeli na silvestrovskou pařbu, kterou pořádal Ondra s Lubánem na chalupě. Všichni však svůj úlek či případné roztřesení rychle náležitě zapili, a tak probíhal zbytek silvestrovských oslav v tradičním duchu... Dokonce se tentokrát nikdo ani neotrávil ani nepořezal (a nakonec naštěstí ani neuhořel:).

Na poslední den minulého roku nám Dino jako bonus připravil túru po okolních svazích − dala bych sem z ní nějaké fotografie, ale jelikož nás po většinu cesty vedl po bílých pláních a v naprosté mlze, ze které jen tu a tam vykoukl sloup elektrického vedení, raději na závěr vložím naši poslední společnou fotografii v roce 2oo7, na které vám všem oba přejeme krásný a šťastný nový rok!!! Nemusí to být ani rok veleúspěšný, ani rok ve vašem životě nejveselejší − ale hlavně ať v tomhle nadcházejícím roce máte protáhlé obličeje jenom tehdy, když se budete dívat do vánoční koule!