Zase zpátky

Tak, a už jsme zase zpátky "doma". Nebo přinejmenším tam, kde budeme mít doma ještě nejmíň dalších pět let.

Vraceli jsme se po víc jak čtvrtletních "prázdninách", a tak návrat nebyl vůbec jednoduchý. Dino z New Yorku odlétal v půlce června, já dokonce už v půlce května - a to se pak těžko opět uvyká studijním povinnostem a každodennímu stereotypu, spojenému se spoustou "musím" a "hlavně abych nezapomněl" a "ještě jsem neudělal"... Tím spíš, když člověk celé prázdniny tráví v tak idylickém prostředí, jako je Tromsø, o kterém jsme psali v předchozím příspěvku.Když navíc prázdniny zakončíte velkolepou svatební veselicí, jako byla svatba Dinova bráchy Ondřeje a Ivy, na níž se čtyři dny v kuse pilo, hodovalo, pilo, grilovalo, pilo, tancovalo a pilo, připadáte si po návratu do tohohle lidského mraveniště, jako byste nevystoupili jenom z obyčejnéhon letadla, ale z vesmírné lodi, která omylem přistála na nějaké cizí planetě. Většina našich kolegů navíc v City strávila celé léto, což se na nich zřetelně podepsalo - mají možná načteno o pár knih víc, ale jsou bledí, unavení a mnozí i o hodně kil těžší...

Ale pomalu si zvykáme a za chvíli už budeme určitě zpátky ve starých kolejích. Vidina světlého bodu, kterým je odletové datum 22. prosince na našich vánočních letenkách, je však jedna z hlavních věcí, která nám pomáhá přežívat...

Tou další jsou nespočetné malé zážitky, které udělají z obyčejného uspěchaného dne den zcela výjimečný. Jedním z takových dní bylo právě 11. září, kdy si celá Amerika připomínala výročí útoku na Světové obchodní centrum. Když píšu "celá Amerika", myslím tím opravdu celou Ameriku, a město New York zejména. V kostelích, ve školách, v novinách, na plakátech, a jistě i na většině radiostanic a televizních programů (i když na televizi se nedíváme) se tohle téma objevovalo znovu a znovu, ve všech možných obměnách.

Největší překvapení na nás však čekalo v noci. V bytě bylo nepříjemně vedro, a tak jsme se šli spolu projít za náš dům na Brooklynskou promenádu, odkud je vidět celý jižní Manhattan. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme tam spatřili skoro neuvěřitelný světelný úkaz: z míst, kde dříve stávaly dvě věže WTC, nyní vybíhaly dva obrovské světelné paprsky. Byly tak mohutné, že částečně prosvěcovaly i mraky vysoko nad nimi. Daleko na nebi se stáčely nad našimi hlavami a ztrácely se v nekonečnu. Fotografie to mohly zachytit jen částečně, zbytek si musíte domyslet.
Dlouho jsme jen tak stáli a pozorovali celé to nehybné divadlo, které paprsky svým objevením se nad Manhattanem vytvářely.
S námi tam stály i spousty dalších lidí, turistů i domorodců, kteří dělali totéž.
Myslím, že to je ten nejlepší pietní akt, jakým si Amerika 11. září připomíná. Mnohem lepší než všechny projevy, emotivně podávané záběry padajících věží a srdceryvně psané vzpomínky vdov po zahynulých hasičích.Tuhle fotografii jsme pořídili po cestě domů v naší ulici.
Nevím, jestli to bylo tím silným dojmem, který ve mně zanechalo, co jsme ten večer v podstatě náhodou viděli, ale musím přiznat, že jsem letos celé 11. září vnímala o hodně intenzivněji a jinak než kdy předtím. Když se tehdy před sedmi lety několik bláznů rozhodlo použít pár letadel jako živé střely k proražení budov, ve kterých pobývalo asi tolik lidí, kolik žije na polovině okresu Třebíč, bydlela jsem zrovna v sousedí americké ambasády v Praze. Každé ráno a večer jsem měla možnost vidět před ambasádou přibývající zapálené svíčky, květiny a dopisy, jež měly vyjadřovat solidaritu s těmi, kteří za útoky zaplatili životem - a ještě víc s těmi, které po sobě zanechali. Ale mě to moc neříkalo a nijak zvlášť se mě to nedotýkalo. Až letos mi to poprvé nějak došlo se vší svou absurdností - asi proto, že teď mám místo výbuchu skoro za zády. Když jedu do Jersey a vidím na horizontu Manhattan v celé jeho nádheře, zkouším si představovat, že tam ty budovy pořád ještě stojí...

Čeští krajané v Tromsø

Zejména přes léto se vždycky v Tromsø vytvoří docela početná česká komunita - jedni jezdí za prací, jiní navštívit těch několik málo krajanů, kteří mají dost odvahy žít za polárním kruhem natrvalo. A jelikož málokdo z Čechů disponuje domem dostatečně velkým na to, aby se v něm mohly konat bujaré krajanské schůzky, vymysleli jsme výborný způsob, jak se scházet a přitom nikomu nedemolovat jeho soukromý majetek: táboráky. A to prosím klasické české táboráky se vším všudy, tedy s opíkáním buřtů na klacíkách, prsty umatlanými od hořčice a lahvovým pivem.Občas máme svátek - to když některý uvědomělý krajan využije dvacetikilogramový limit ve svém zavazadle na to, aby přivezl chmelový mok domácího původu...

První táborák se konal na Charlottenlund koncem června, a protože na něm byly přítomné tři rodinky se svými potomky (a jedna s potomkem na cestě), měli jsme tam docela veselo.


Jako vegetariánskou variantu jsme vymysleli opékání jablek a pomerančů... - vřele doporučujeme k vyzkoušení.

Palivo jsme si připravovali ze soušek nalezených v nedaleké "lesokřovině". Pravda, některé párky měly jemný lišejníkový odér, ale to nám na apetitu nijak neubíralo.




No a takhle vypadali největší vytrvalci, když se vraceli kolem půlnoci domů.

----------------------------------------------------------

Na druhém setkání na začátku července jsme si připomínali výročí upálení jednoho významného krajana - jak jinak než zapálením podobné hranice, na jaké byl ukončen jeho život. Následující video mluvím, myslím, za vše:
http://ie.youtube.com/watch?v=G8wNcNwrSpY

----------------------------------------------------------

Třetí táborák se konal v romantickém prostředí u jezera Prestvannet uprostřed ostrova. Jen ti komáři kdyby chtěli být trochu méně aktivní...
Okolo ohně tentokrát sice nedováděli žádní malí Češi ani Čecho-Noři jako na prvním setkání, ale zato jsme tam měli hned dva páry s miminkem na cestě, Josteina s Martinou, a Pavla s Marinou. Vypadá to, že česká menšina v Tromsø má před sebou nadějnou budoucnost...

----------------------------------------------------------

Při posledním pálení ohně v srpnu jsme se už s naším milým Tromsíčkem a se všemi krajany loučili... Vybrali jsme si k tomu ohniště na Telegrafbuktě, což je přenádherná písečná pláž(ička) na jižní špici ostrova. O pár týdnů dřív se na ní ještě koupaly otužilé tromské děti...
Na Severu však nastupuje podzim brzy, a tak mnozí z nás ocenili i u ohniště teplé bundy, rukavice a šály...
Myslím, že jsme si k naší "farewell party" nemohli vybrat lepší místo. Pohled na moře sevřené ze všech stran horami, vůně slané vody, křik racků a melancholicky povznesená nálada, která se člověka zmocňuje vždycky, když ze břehu pozoruje převalující se vlny oceánu - to všechno jsou věci, jež dělají z Tromsø místo, které když jednou najdete, musíte se tam už pořád vracet...

Na závěr ještě jedna umělecká fotografie z Telegrafbukty

Na tresky na Velrybí ostrov - a na velrybu k Vlkům

Zdravíme z Norska! Léto v New York City začínalo být stále teplejší a dusnější, a když už klimatizace v oknech hučely tak, že při chůzi po ulici nebylo slyšet vlastního slova, rozhodli jsme se, že musíme na prázdniny odjet do nějakých chladnějších krajin. A tak jsme se přestěhovali na letní byt za Severní polární kruh. No, spíš než letní byt je to podkrovní místnůstka obložená dřevem v domku našeho kamaráda Thila. Thilo koupil před čtyřmi lety na okraji centra v Tromsø typický norský dům ze dřeva, který postupně přestavuje. Letošní léto byla na programu stavba nové kanceláře a ložnice, probourání zdi mezi kuchyní a jídelnou a kompletní přestavba obou místností. Tady zrovna Thilo a Dino pokládali novou podlahu: Je to úplně jiná zkušenost, když hlavním stavebním materiálem nejsou cihly a beton, ale dřevo. Hlavně ta vůně všude... Skoro jako byste si vyšli na procházku do lesa.Když zrovna nepřestavujeme, nebrousíme, ani nezametáme dřevěné piliny, máme čas i na jiné typické norské aktivity - jako je třeba rybaření. Jezdit do Norska na ryby se už stalo v Čechách téměř tradicí. Ale rybařit až tady na úplném severu Norska má jedno nesporné kouzlo. Příroda i počasí jsou tu ještě o trochu nehostinnější než ve zbytku Norska, a tak má často rybář bojující s mořem o rybu zasloužený pocit opravdového lovce.
Dino přiletěl do Tromsø poslední červnovou středu v noci a hned ve čtvrtek se přidal k Vojtovi a Alešovi, kteří jeli rybařit ze člunu na otevřené moře na Kvaløyu (kval = velryba, øy = ostrov) . Následující záběry z jejich výpravy hovoří samy za sebe:








Každý z nich přivezl domů jednu fakt "velkou rybu": Dino ulovil největší tresku, Aleš mořskou kočku a Vojta mníka. Vojta zaplatil za boj s mníkem dokonce zlomeným prutem. Nejtěžší byl ale zápas s kočkou. Potřebovala by nejspíš pár ran pořádným kladivem, ale jelikož žádné nebylo po ruce, musela být nakonec ubita pádlem. Stačí se podívat do její pootevřené tlamy a je hned jasné proč. Stisk jejích čelistí dosahuje až tunu na centimetr čtvereční. Může vám tak ukousnout palec u nohy, ani se nenadějete - a že máte na nohou rybářské gumáky jí vůbec nedělá starosti.













Minulé pondělí jsme si rybářský výlet zopakovali. Aleše vystřídala Johanka a místo člunu jsme se rozhodli pro rybaření ze břehu. Na Kvaløyi asi 30 kilometrů od Tromsø máme už z předchozích let jedno oblíbené místo - Hellu: Jde o skalnatý výběžek široký asi 200 metrů, který vytváří s protilehlým ostrovem úzký průliv, v němž proudí zejména při přílivu a odlivu voda větší rychlostí než ve Vltavě. Každý příliv s sebou přináší hejna rybek a jiné mořské havěti, a tudíž i dravců, kteří se jimi živí. Patří mezi ně zejména torsk a sei (česky "treska obecná" a "treska černá"). Občas se při přílivu naskytne hodně zajímavá podívaná, protože to na některých místech vypadá, jako by se voda rybami doslova vařila.

Díky výjimečně krásnému počasí bylo tentokrát rybářů na Helle víc než obvykle. Na velkých kamenných deskách seděly norské rodinky a grilovaly, půlnoční slunko vytvářelo na horách v pozadí stínové efekty, do toho pokřikovali rackové krmící se vnitřnostmi z vyvržených ryb - zrátka idylka. Naše skupinka však tentokrát moc rybářského štěstí neměla. Když už jsme nechali v řasách čtvrtou návnadu a v tašce měli jen dvě rybičky, rozhodl Vojta, že musíme změnit místo a přesunout se s pruty na nedaleký most na ostrůvek Håkøya.

Bylo právě okolo půlnoci, a nám se podařilo po cestě narazit na jedno ze zapomenutých místech na zeměkouli, kde jsme mohli zhlédnout to nejvelkolepější představení půlnočního slunce, jaké jsem kdy viděla. Bohužel se půlnoční slunko nedá dost dobře zachytit kamerou ani fotoaparátem. Ale možná je to tak dobře - musíte si sem pro ně totiž přijet. Přesto se o to Vojtěch i Dino se svými mašinkami alespoň pokoušeli...Tady je fotografie, kde do nefalšovaného půlnočního slunce oba koukáme:Když jsme se dostatečně vynadívali, nasedli jsme znovu do auta a zkoušeli ještě asi dvě hodiny štěstí na výše zmíněném mostě. Výhodou polárního dne je, že člověk nemusí brát ohled na stmívání a může rybařit celou noc. Největší rybu se tentokrát podařilo chytit Johance, a to hned dvakrát za sebou. Tady se hrdě pyšní s jednou ze svých tresek a hned na dalším fotu ji nemilosrdně zabíjí.

Naše dvě výpravy na Velrybí ostrov tedy byly vesměs úspěšné, protože jsme si z nich oba přivezli zatím největší rybu svého života. Dinovu maxitresku jsme si upekli v zázvorové krustě (recept), johančiny tresky zatím čekají v mrazáku. (Rybí maso je výborné, ale přece jenom ho nemusíme mít každý den - nechceme zbytečně riskovat předávkování vitamínem D.)Hned další den po našem nočním rybaření se nám však poštěstilo ochutnat jinou delikatesu - velrybí steaky. Vojtěch, Vendula a Viktorka Vlkovi odjížděli po půlročním pobytu z Tromsø, a v rámci vyklízení bytu zjistili, že mají v mrazáku kromě několika kil ryb i pořádný kus velryby, který Vendula dostala darem od sousedů. Pozvali nás, abychom jim s velrybou pomohli, a my se nenechali dvakrát pobízet.




Jestli jste ještě velrybí maso neochutnali, tak je to něco mezi hovězím, játry a rybou. Ve srovnání s masy z tuleně nebo ze soba, která patří k dalším norským specialitám, je o něco tužší a aromatičtější. Ale díky tomu, že bylo maso naloženo pár dní do mléka - a samozřejmě i díky Vojtově profesionální přípravě - bylo velrybí masíčko krásně šťavnaté a my si na něm opravdu pochutnali.
(Za poslední odstavec se omlouváme všem vegetariánům a ochráncům zvířat.)Brzy sem přidáme i fotodokumentaci našeho velrybího zážitku - teď jsou ale fotografie ještě u Vlků, a tudíž někde na cestě mezi Tromsø a Moravskými Budějovicemi, protože se tahle dobrodružná rodinka rozhodla podniknout zpáteční cestu z Tromsø do Čech autem.
(Fotografie přidány 16.7.2008, foto V&V Vlkovi)








Snad jsou vaše prázdniny neméně dobrodružné - a pokud ne, dejte vědět. Příště bychom si už chtěli velrybu k obědu ulovit vlastníma rukama, podobně jako si lovíme tresky, a právě sháníme členy do posádky!

Na "Velikonoce" si dejte pozor!

Tenhle příspěvek píšu jako reakci na Hančin komentář k předchozímu článku - ale jelikož by mohl zajímavý, popř. užitečný i pro někoho dalšího z vás, dala jsem ho mezi ostatní články.


Naše první newyorské Velikonoce jsme slavili po našem návratu z White Mountains (viz předchozí článek), ale popravdě řečeno, slavili jsme je spíš jen tak potajnu a pro sebe. Není totiž kultura jako kultura - a i když se Amerika na první pohled tváří jako země svobody a vzájemné interkulturní tolerance, s některými projevy svých krajových zvyků by tu mohl člověk hodně narazit. Asi už tušíte, kam směřuji...Poslední den před velikonočními prázdninami jsem v rozhovoru se svými spolužáky nějak narazila na to, jak slavíme Velikonoce u nás doma, tedy na Moravě. Jen tak, aby řeč nestála, se mě na to někdo zeptal a všichni asi čekali odpověď typu "jedeme někam do přírody a tam si oslavu svátků jara hezky užijeme". Proto je trochu zarazila má odpověď, že velikonoční doba, zejména od Zeleného čtvrtka do Velikonočního pondělí, je u nás v rodině jedno z nejvíc "busy" období v celém roce. Nejdřív že všude doma smejčíme a cídíme a pečeme a vaříme - a pak se navštěvujeme s ostatními částmi větší rodiny a oslavujeme a všechny připravené dobroty konzumujeme. A hlavně, že máme tuhle dobu spojenou se spoustou zvyků, jak křesťanského, tak pohanského původu - jejichž uplatňování vrcholí na Velikonoční pondělí, kdy od domu k domu chodí skupinky hochů - od nejmenších capartů přes rozjařené výrostky až po statné tatíky - a
ručně pletenými žílami (tak v našem kraji říkáme pomlázkám) mrskají po zadku a po stehnech všechna stvoření ženského pohlaví, která se v domě nacházejí - zejména ale ještě neprovdané dívenky, aby byly celý rok pěkně "svěží".
Ale to jste měli vidět tu reakci, která po těchhle mých slovech následovala...

Nejdřív bylo několik vteřin absolutní ticho. Až mě překvapilo, že před chvílí hovorem tak šumící prostor našeho studentského "lounge" najednou dokázal tak ztichnout. Hned vzápětí však následoval opravdový příval nevěřícných dotazů a výkřiků... "To přece není možné!" "To si děláš srandu, že jo?? " "Za tohle by tady šli ti kluci sedět!" "To mi netvrď, že se ty holky nechají mlátit dobrovolně!" - Když jsem tiše podotkla, že za to ještě dají chlapci malované vajíčko - a pokud je jim chlapec obzvlášť milý, dokonce i čokoládového zajíce - zmátla jsem už své americké a kanadské spolužáky dokonale. Jenom Todor z Bulharska nebyl až tak překvapený - u nich prý provozují něco podobného na Nový rok. Jenže Todor je ze Sofie, tedy z velkého města - a tak patří k oněm lidem, jež byli o krásu dodržování mnohých lidových zvyků připraveni - ostatně jako mnohé děti vyrostlé ve velkých městech u nás, zejména v Čechách.Mnozí z mých kamarádů mi nechtěli uvěřit, že si nevymýšlím, třebaže jsem se snažila naši velikonoční tradici ospravedlnit tím, že mnohdy jde jen o symbolické vyšlehání, které nemá s násilnictvím co do činění. Bohužel sama jsem pro to nebyla úplně nejlepším příkladem, neboť jsem musela přiznat, že jsem většinou ještě několik dní po Velikonočním pondělí jen ztěžka dosedala na zadní půlky, protože jsem je měla donachova obarvené modřinami. Ale to jsem odůvodnila tím, že jsme byly doma tři holky, a tak u nás doma býval o mrskutu nebývale velký provoz... Nic nepomohlo. Coby lidé moderní doby si však ode mě okamžitě vyžádali pojmenování toho podivného zvyku v češtině a zadali do googlu "pomlázka". Teprve když jim vyjela stránka http://www.ecstagony.com/eng/info/artinst/festivals01.htm poměrně dobře popisující tradici chození po pomlázce v angličtině, a tam našli zhruba totéž, co jsem jim předtím sama popisovala, museli kapitulovat.

No, nevím, jetli to byla pro mě úplně výhra - mám totiž dojem, že od té doby se na mě část spolužáků začala dívat přinejmenším podezíravě... A jelikož se očividně museli se svým objevem někomu svěřit, i pár učitelů už se mě od té doby "jen tak mezi řečí" - ale s nedůvěřivým výrazem v očích - zeptalo, jestli jsem opravdu z té země, kde je na ženách o Velikonocích pácháno násilí...Tak jen abyste věděli, že s Velikonocemi je potřeba mít se v Americe na pozoru.

Jak jsme zdolali šestitisícovku

Zdravím všechny příznivce našeho blogu a současně děkuji, že nám zachováváte přízeň i přes krátké odmlčení.
Čas v New Yorku běží neuvěřitelně rychle. (Znáte nějaké místo, kde neběží?) Ani jsme se nestačili rozkoukat a je tu léto. Tedy aspoň posledních pár dní to tak vypadalo. Velkoměstská příroda jaro vzala tak trochu hopem. Když jsem ráno stál u okna a pil čaj, všiml jsem si, že na stromě před domem vyrážejí první pupeny. Když jsem ale odpoledne obědval, strom byl již obalen listy a proháněly se po něm veverky. Dobrá, možná to nebyl jeden jediný den, ale určitě ne víc než týden.Nebýt na Nový rok v Čechách asi bychom nezaznamenali ani opravdovou zimu se spoustou sněhu - tedy pokud nepočítám náš výlet do White Mountains, o kterém bych vám chtěl vyprávět...

Inu, to bylo tak: blížily se jarní prázdniny a s nimi i naše první výročí svatby. A tak jsme se s Věrou rozhodli, že to vyrazíme oslavit někam pryč, nejlépe do pořádných hor. Od Věřiny sestry Lenky, která minulý rok Spojené státy procestovávala, jsme dostali pár tipů na severní část východního pobřeží... Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme do Bílých hor (White Mountains) ve státě New Hampshire, které se nacházejí asi 637 km severně od naší ledničky.

Pro lepší orientaci je na přiloženém obrázku schematická mapa severovýchodního pobřeží USA: na jihovýchodním cípu státu New York vidíte daleko do moře vyčnívající ostrov zvaný Long Island, v jehož nejzápadnější části je Brooklyn, kde žijeme. Je zajímavé, že Long Island vznikl "teprve" před 11.000 lety - posuvem obrovského ledovce z vnitrozemí směrem do oceánu. Ledovec, vysoký několik stovek metrů, před sebou tlačil obrovskou hromadu písku a kamení, a když roztál, zbyla po něm voda, 200 km dlouhý ostrov a spousta nepořádku, jež je na ulicích vidět ještě dnes. Na sever od města New York (chápu, že je trochu matoucí žít ve státu, který se jmenuje New York, a současně ve městě, které se jmenuje úplně stejně) leží po řadě státy Connecticut, Rhode Island, Massachusetts a konečně New Hampshire, což byl cíl naší cesty. Nad New Hampshirem je už jen Kanada, věčný sen našich minoritních spoluobčanů.

Popravdě řečeno si nedovedu příliš představit, jak bychom se do našeho cíle dostali bez auta. Spojené státy jsou totiž vymyšleny tak, aby se bez auta člověk prostě neobešel. Hromadná doprava spolehlivě funguje jen mezi největšíni městy a v nejzalidněnějších oblastech. Ale na venkově??

V Bostonu (kam jsme se dostali s autobusovou společností Fung Wah Bus operující na lince Chinatown - Boston) jsme si proto vypůjčili auto a vyrazili směrem na městečko Conway, ležící na úpatí Bílých hor. Cesta ubíhala rychle (za cenu, že jsme toho z dálnice moc neviděli) a již brzy odpoledne jsme stáli v recepci hostelu, který se stal naším útočištěm na následujících pár dnů. Vzhledem k tomu, že byly právě jarní prázdniny a navíc týden před Velikonocemi, čekali jsme hostel praskající ve švech a všude spoustu turistů. K našemu velkému překvapení byl ale hostel téměř prázdný a turistické středisko Conway působilo asi jako Riviéra v půlce února. Všichni ostatní asi letěli na prázdniny na Floridu...

Vůbec tím nechci říct, že by nám to nějak vadilo. Vzhledem k tomu, že nás moc milá (i když, jak jsme později zjistili, trochu bláznivá) paní recepční ubytovala během několika minut, vyrazili jsme ještě ten den na průzkum nejbližšího okolí.

Na naši otázku, jestli by nám nemohli doporučit nějakou kratší túru po okolí, se sice v informačním centru koukali značně podezíravě, ale nakonec nám dali tip na nedaleké Diana's Bath (Dianiny lázně). Chvíli nám trvalo, než jsme našli ve sněhu zapadlou odbočku z hlavní silnice, ale odměnou nám byl pohled na velkolepé kaskádovité vodopády uprostřed lesa, které vyhloubily ve skále opravdové umělecké dílo. Navíc byla část padající vody zamrzlá, a tak jsme si připadali téměř jak v nějaké pohádkové říši nebo ledovém království. Kousek od vodopádů jsme ještě objevili Cathedral Ledge - dvě obrovské skalní stěny, na kterých trénují, popř. lámou své vazy ti nejodvážnější horolezci. (A to nám ta paní nejdřív tvrdila, že tam vlastně v nejbližším okolí ani nic není...)

První den našeho výletu bylo počasí jako vystřižené, se spoustou slunka (což v tomhle kraji není vůbec samozřejmostí), a druhý den mělo být podle předpovědi ještě lépe. Proto jsme se odhodlali, že další den podnikneme výpravu hned na nejvyšší vrcholek White Mountains - Mount Washington...Mt. Washington je jedna z nejvyšších hor celého východoamerického pobřeží: se svými 6288 stopami je pouze o 355 stop nižší než hora nejvyšší - Clingmans Dome ve státě Tennessee. Pro ty z vás, kteří nevědí jak dlouhá je stopa, tak stopa je dlouhá přesně 12 palců neboli 0.33 yardu (neplést s Jardou). Hoře Washington se ne nadarmo říká "Domov nejhoršího počasí na světě". Díky neuvěřitelně silným větrům, které tu vanou, může být teplota na jejím vrcholku (kde je od roku 1932 v provozu meteorologická stanice) i o několik desítek stupňů nižší než teplota dole v údolí. V průměru 110 dní v roce tu větry dosahují rychlosti hurikánu. V roce 1934 byla na tomto místě naměřena vůbec nejvyšší rychlost větru na zemském povrchu = 372 kilometrů v hodině! Nejnižší naměřená teplota je z roku 1871, a sice -51 stupňů.

Když jsme se pár dní před naší výpravou dívali doma na situaci na hřebeni (viz http://www.mountwashington.org/weather/), bylo nám jasné, že výšlap na vrchol je v tomhle období nereálný, zvášt když se teplota v ten den pohybovala okolo -20 stupňů. Úplně jsme ale zapomněli na to, že jsme v Americe, a tudíž na vrchol zcela jistě MUSÍ vést silnice. A také by na samém vrcholku neměl chybět nějaký ten McPárek.

Silnice na vrchol nakonec doopravdy vedla, a z druhé strany vedla dokonce i železnice (i když ta nebyla v tu dobu ještě v provozu). Povzbuzeni předpovědí pěkného počasí, volali jsme tedy do turistického centra pod Mt. Washington, abychom vyzvěděli, jak se situace má. V centru nám řekli, že cesta vedoucí nahoru je pokrytá hlubokým sněhem a místy ledem, nicméně že nás může zhruba do půlky hory vyvézt k tomu speciálně upravené auto (s pásy místo pneumatik), tzv. Snow Coach. Snažili jsme se vyzjistit, jestli bychom pak mohli pokračovat dále na vrchol, avšak bylo nám několikrát sděleno, že cesta na vrchol je velmi nebezbečná a rozhodně nám ji nedoporučují. Jestli však prý chceme, můžeme si v jejich centru půjčit sněžnice a sejít po svých zpět z místa, kam nás Snow Coach vyveze.

Nechali jsme si tedy pověsit bulíky na noc, zaplatili nemalou sumu za lístek a za půjčení sněžnic, a nastoupili jsme spolu s hloučkem dalších turistů do Snow Coache - řízeného bodrou paní řidičkou, které se ústa nezastavila ani na vteřinu. Už po ujetí několika desítek metrů nám bylo úplně jasné, že na podobnou cestu (rolbou ujetý tuhý sníh) by sněžnice použil nejspíš jen někdo, kdo si chce vážně ublížit.

Když jsme se po zhruba patnácti minutách jízdy ocitli ve finální destinaci, asi 7km od vrcholu, viděli jsme, že rolbou projetá cesta pokračuje i dále. Jen jsme s Věrou na sebe mrkli, rozloučili se s ostatními a místo zpátky dolů jsme vyrazili na vrchol. Vzhledem k tomu, že bylo jenom něco málo poledni, sníh byl ještě krásně tvrdý a leskl se jako sklo. Nefoukal žádný vítr, slunko svítilo jako o život (však jsme se taky oba pěkně přismahli v obličeji), obloha byla bez mráčku a bylo vidět do ohromné dálky (jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že vidím komín rychnovské kotelny, ale to se mi nejpíš jen zdálo).

Cesta nahoru nám tedy doslova vzala dech. Věra zvolila tradiční nordický způsob výstupu a já, jak je ostatně z obrázků patrné, jsem zvolil bezpečný a energeticky nenáročný, americký styl. Po zhruba dvou hodinách jsme byli na dohled od vrcholku, kde na nás čekal opravdu jedinečný výhled - celý New Hampshire jsme měli jako na dlani. Slupli jsme Studentskou pečeť, udělali pár nezbytných vrcholových fotografií a rychle vyrazili na cestu zpět. Měli jsme totiž stále ještě půjčené sněžnice (byť jsme je po celou dobu výstupu nesli přivázané na batohu) a do 5 p.m. jsme je museli vrátit do centra pod horou. Mírně jsme nestíhali, ale stěstí nám přálo, protože jsme v půlce hory potkali totéž auto, které nás ráno vezlo - tentokrát s jinou skupinkou amerických "vysokohorských" turistů. Dohonili jsme je tak tak. Paní řidičce jsme odevzdali sněžnice a zbytek hory už jsme sešli procházkovým tempem. Začínalo se pomalu šeřit a my jsme byli po celodenní tůře dost vyčerpaní. Však jsme už měli ten den v nohách skoro dvacet kilometrů nachozených po zasněžených horách.

Oba jsme ale měli nesmírnou radost z pokořené velehory, navíc v březnu, kdy si na ni málokdo troufne. A také radost z toho, že jsme se opět něco přiučili o americkém způsobu podávání skutečnosti. Na závěr bych se proto s vámi rád podělil o pár výrazů z americké angličtiny, které uvedu spolu s jejich českou variantou a také s pravým významem:

Anglicky: The road is VERY DANGEROUS.
('Ta cesta je VELMI NEBEZPEČNÁ.')
Český význam: Nahoru vede udržovaná silnice. Je to v ouplnym cajku.

Anglicky: That could be a very nice trip.
('Tohle by mohl být velmi pěkný výlet.')
Český význam: Zcela jistě půjde o něco u silnice. Dá se tam zaparkovat auto, do deseti metrů od auta bude stánek s párky.