Back up

"Věro, měla by sis zazálohovat data", říkám obtýden. "No jo, teď ale nemůžu, sem uprostřed práce..." Na zálohu samozřejmě nikdy nedojde, a tak se jednoho dne stane, že se Věře na obrazovce objeví Blue Screen Of Death (BSOD, 'modrá obrazovka smrti')
a počítač vyžvatlá něco o tom, že na disku není systém.Věra vyskočí z křesla a ptá se, co se děje. Dino, jelikož už nějakou tu dobu hraje videohry, odborným zrakem zhodnotí situaci a prohlásí "Tak to je v p..i". A taky že jo. Počítač se nehodlá rozjet, a jak se později ukazuje, došlo k fyzickému poškození disku. ---
V podobné situaci jsou v zásadě možné dva způsoby, jak se k datům dostat: buď z jiného systému, který počítač nasaje z flash disku připojeného přes USB či z CD, nebo disk z počítače vypreparovat a připojit ho přes USB "šuplík" k jinému počítači. Věřin počítač je vlastně můj starší laptop, u kterého jsem svým experimentováním odpálil USB porty, takže používá PCMCIA-USB kartu, přes kterou sice jde připojit myš nebo flash disk, nicméně se přes ni nejde nabootovat. Zbývá tedy jedině použít CD. Bohužel, žádné CD doma v pondělí v jedenáct večer nenacházím - až na cédéčko s videem Skála od skupiny Garáž, které Věra dostala od Joe Karafiáta jako nejlepší fanynka, když Garáž hrála minulé jaro v Bohemian Beer Garden v Queens. Na tohle CD se nám sice daří "připsat" boot CD, nicméně z něho nelze počítač nabootovat. Čisté CD, které je potřeba, doma bohužel nemáme. Je lehce po půlnoci, pro nás navečer. Říkám, si že musí být určitě ještě otevřené nějaké večerky (v místní řeči Deli), a vydávám se do tmy za cédéčky. V Deli se dá koupit ledacos, ale CD bohužel nemají ani v jediné. Kupuju si tedy alespoň pivo, abych nepřišel domů úplně s prázdnou. Nezbývá než pokračovat až další den.
Z CD zakoupeného druhý den ráno v Radio-shacku se mi konečně podaří nabootovat a spustit recovery program. Je to velmi komplikovaný program, který poškozené části disku načítá několikrát za sebou, luští části okolo poškozeného místa a podobně, a na základe sesbíranych informací se snaží zrekonstruovat, jaká data na poškozeném místě byla. Takovým způsem lze z disku dostat nejen data, která jsou poškozená, ale i data, která byla z disku už kdysi vymazána.

V letech 2000-2002 dva doktorandi z MIT (Simson L. Garfinkel a Abhi Shelat) skoupili 158 použitých hard disků z e-Baye a bazarů, a snažili se výše popsanými data recovery technikami získat z disků stará data. Podařilo se jim tak dostat třeba neuvěřitelných pět tisíc čísel kreditních karet! Data recovery je věda.
Až se někdy budete zbavovat počítače a nebudete chtít, aby se dostal do pařátů chlapců z MIT, použijte buď nějaký sofistikovaný software na mazání disku (software, který zapíše na disk náhodná data, a to několikrát po sobě, neboť po jednom přepisu je pořád ještě možné data získat mnohonásobným čtením magnetických domén a statistickým vyhodnocováním čtecích chyb), a nebo prostě a jednoduše disk z počítače vyjměte, opatrně ho položte na špalek, a pak do něj co největší silou praštěte perlíkem o nominální hmotnosti 2-3 kilogramy.


Ale zpět k našemu disku. Z toho jsme chtěli data naopak získat, a ne je ničit. Jak jsme zjistili, elektronika disku byla v pořádku, takže bylo možné se k datům dostat. A vypadalo to, že mnohá i půjdou zachránit. Obnovení celého disku však může trvat i několik týdnů a často se stává, že s narůstajícím časem a opakujícími se pokusy dochází k většímu a většímu poškozování disku, a tím menší šanci data získat. Rozhodujeme se proto pro bezpečnější variantu, a to obnovit jenom ta nejdůležitější data, která nemáme ani na jedné předchozí záloze (poslední zálohu si Věra udělala minulý rok v říjnu...).
Obnova dat zabírá opravdu neuveřitelně mnoho času. Je zcela běžné, že kilobajtový soubor (odpovídající zhruba půlstránkovému text) se obnovuje třeba hodinu! Ne všechny soubory jsou navíc v pořádku. Mnohé se nepodaří získat ani po několika pokusech. Opravdovou lahůdkou se ukazují být záložky Firefoxu, umístěné v profilech na systémovém disku. Načítání partišny nám trvá přes 31 hodin a disk se neuvěřitelně zahřívá...

Rozhodnu se proto disk z laptopu vyjmout, zapojit ho do USB šuplíku, jež se mi mezitím podařilo schrastit ve škole, a na disk volně položený na stole umístím kovovou mřižku z kávovaru jako chladič a na ni pak ještě sklenici s ledem, která ochlazuje zahřívající se mřížku. Počin se zdá být efektivní a disk se dále nepřehřívá.
Led je samozřejmě potřeba neustále doplňovat. Po 32 hodinách boje se podaří zachránit i bookmarky a my můžeme jít spát. Je neděle, 3.43 ráno...

("noční pracanti", 22. 03. 2009 02:4o am )

Něco pro milovníky ranního šálku kávy...

http://www.dailymotion.com/video/x6jluj_le-cafe-oldelaf-english-subtitles_music

Kanadaaaaaaaaaaaaa!

Stal jsem se Kanaďanem. Řeknu vám ale, že to není žádná sranda. Příběh začíná v půlce ledna, kdy jsem měl na víkend naplánovanou cestu do Guelphu, stotisícového města situovaného východně od Toronta. Jednalo se o návštěvu kolegy, který se zabývá epilepsií psů. Cílem bylo domluvit se na spolupráci a nainstalovat nový typ našeho bezdrátového EEG, kterým lze monitorovat zvíře nebo člověka po dlouhé hodiny. Odlet jsme se svými dvěma kolegy z Downstate naplánovali na páteční šestou hodinu ráno, takže balit jsem se začal ve čtvrtek okolo desáté večer...
Vše šlo jako na drátku – balení mi normálně zabere okolo sedmi minut i se sprchováním a mezipivem. Úplně vše však tentokrát v pořádku nebylo. Ať jsem dělal co jsem dělal, za nic na světě jsem nemohl najít svůj pas. Kdybych byl v Evropě, asi bych si z toho díky Schengenu nedělal příliš velkou hlavu. Tady je ale situace jiná. Pas je pro imigranta jediný akceptovatelný průkaz totožnosti. Člověk, který ho nemá, riskuje vyhoštění. Natož cestovat bez pasu za hranice – to už vůbec nepřipadá v ůvahu. Panika. Prošel jsem všechny své typické skrýše nejméně třikrát a nakonec začal podezřívat Věru, že má můj pas u sebe ona. Neměla. Panika na druhou. Začal jsem hledat i na místech, kam bych pas opravdu nikdy nedal. Převrátili jsme snad každou nitku v našem třípokojovém bytě. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že pas prostě nemám a do Kanady ráno nepoletím. Zavolal jsem kolegům, vysvětlil jim situaci a ujistil je, že celou věc zvládnou i sami. Čas začít pracovat na plánu B.
Zkusil jsem ještě v noci zavolat na Český konzulát v New Yorku. Když jsem do telefonního automatu nacvakal “emergency”, kupodivu to I po jedenácté večer někdo zvedl. Na tuhle pozdní hodinu byla paní na druhé straně nebývale ochotná. Vysvětlila mi, že mi hned ráno v devět mohou udělat “náhradní pas”, na který by mohlo jít do Kanady odjet. Nebyla mi ale bohužel schopná říci, jestli se na takový pas budu moci také vrátit zpět do Států, protože v něm nebudu mít vízum, což se ukázalo být klíčové. Moje letadlo mělo bohužel odlétat již v 6 ráno, a tak mi nezbývalo než požádat o “standby”, tzn. přesunutí letenky na některý z pozdějších spojů. Ještě večer jsem se take snažil spojit s Imigračním, abych zjistil, jestli mě na dočasný pas pustí při návratu z Kanady zpátky do země. Asi po hodině komunikování s různými telefonními automaty jsem svou snahu vzdal.
Po noci beze spánku jsem vyrazil na Český konzulát. Věra se mezitím snažila dovolat v “úředních hodinách” na Imigrační úřad a na Celní a pohraniční ochranu a zjistit situaci. Krom nesčetných telefonních automatů narazila po asi půlhodinovém poslouchání “uklidňující melodie” i na živé úředníky, kteří však fungovali úplně stejně jako telefonní automaty. Stále ji odkazovali někam jinam a nedávali žádné spolehlivé odpovědi. Já jsem byl mezitím na konzulátu ujištěn, že na dočasný pas se opravdu dá pouze vrátit do ČR (a zažádat o nový pas), nikoliv vycestovat a vrátit se zpět. Dočasný pas bude navíc platit pouze měsíc a půl. Pokud chci “opravdový” pas, na konzulátu mě vyfotí, sepíší se mnou písemnou žádost a celou věc poté pošlou v obálce do Rychnova nad Kněžnou, kde paní úřednice ověří mou totožnost, vytvoří pas a pošle jej poštou zpět do NYC. Sláva době internetu a nepřeberným možnostem elektronické komunikace! Prohra. Neřešitelná situace. Vyplnil jsem všechny formuláře a zlomený odcházel.
Ještě předtím mi ale paní na konzulátu řekla, abych zašel na policii na 63.ulici a sepsal s nimi ztrátu pasu. Potřebuji od nich prý potvrzení o ztrátě, jinak mi hrozí vyhoštění. Při mé první návštěvě na policii jsem si vybavil scénu z filmu První krev (Rambo 1)…

Na zdech visely tisíce cedulí přesvědčujících, jak je škodlivé pití alkoholu, že všechno podezřelé musí být bez okolků nahlášeno, “safety & security” především atd. Aby byl psychologický efekt výhrůžek výraznější, mají policisté stoly zvedlé asi o půl metru nad zem. Člověk si pak vážně připadá jako krysa.
Ujala se mě mladá policistka, která mi svými pohyby nápadně připomínala Johna Wayna. Krom neprůstřelné vesty měla okolo pasu asi tolik zbraní, kolik většinou stačí k zábavě zhruba šesti českým policistům. “Co chcete?”. Vysvětlil jsem, že jsem ztratil pas a že od nich potřebuju nějaké lejstro. Policistka se mě zeptala, kde jsem ho ztratil. Měl jsem určité tušení, že se tomu tak stalo při přesedání z vlaku na metro během našeho povánočního návratu z Čech, tedy na Penn station. “Penn? Tak to není náš okrsek. Musíš na Penn.” Tak jsem tedy šel na metro a po chvíli se objevil na policejní stanici na Penn Station. Byla o trochu přátelštější, i když pokud jde o policejní stanice, jsou taková měřítka nejspíš absurdní. “Jo, pane, to musíte na Canal street, my tyhle věci neděláme!” Aha, takže na Canal. Napadlo mě ale ještě se před odchodem zeptat, jestli v na Penn Station není něco jako Ztráty a nálezy, kde bych mohl zkusit poslední štěstí. Ztráty a nálezy na Penn station byly, jen asi deset kroků od zmíněné policejní stanice. A krom ztrát a nálezů tam také čekal, věřte či nevěřte, můj pas.
V zemi, kde se většina lidí stará pouze o sebe a o své nákupní tašky, někdo našel můj pas a odnesl jej do ztrát a nálezů! Zázrak. Ve chvíli, kdy jsem svůj pas držel opět ve svých rukou, bylo jedenáct dopoledne. Věděl jsem, že další letadlo odlétá v jednu, a tak jsem co nejrychleji vyrazil k domovu. Balení mi tentokrát trvalo asi minutu, za další minutu jsem byl před domem a během třetí minuty jsem nasedal do taxíku směr LaGuardia. Měl jsem štěstí, v letadle bylo ještě volné místo. Ve tři odpoledne jsem vysedal v Torontu.

Do mé finální destinace Guelphu se dá z letiště rozumně dostat pouze autem, a tak jsem si potřeboval auto pronajmout v půjčovně. V tom spěchu jsem si ale zapomněl v New Yorku svůj mezinároní řidičák, což mi dělalo docela starosti. Zcela jistě to ale nedělalo starosti milému Indovi, který mi vůz půjčoval. Z mého českého průkazu přečetl vše, co potřeboval, a ani se mě na nic neptal. Díky navigaci jsem byl v Guelphu během hodiny a připojil se tak právě včas ke svým dvěma kolegům, kteří v tu chvíli již několik hodin bezradně bojovali s naším bezdrátovým systémem. Vše se vyřešilo během deseti minut a mohli jsme jít v klidu na pivo.

Vzhledem k tomu, že v Torontu bydlí matka mého kolegy Andrého, zůstali jsme i sdruhým kolegou Emersonem bydlet u ní. Druhý den, nechtíce rušit rodinnou atmosféru, jsme s Emersonem vyrazili na obhlídku Toronta. Věděl jsem, že v Torontu bydlí minimálně dvě z našich příbuzných, jedna z tátovy a jedna z mamčiny strany. Ta první je manželka mého prastrýce (nesoucí totéž příjmení jako já), ta druhá je teta ze třetího kolene. Adresu jsem si sehnal už před odjezdem, a tak jsem se vydal své příbuzné navštívit. Nejdřívě jsme zazvonili u paní Pavlíny Dvorak, která žije v Kanadě již od konce šedesátych let.


Dostalo se nám milého přijetí, kávy a zákusku. Pavlína se s námi dokonce chtěla rozdělit o svůj oběd. Vyprávěli jsme o našich rodinách a také se dozvěděli, co dalšího můžeme podniknout v Torontu.


Po rozloučení se s Pavlínou jsme vyrazili do centra Toronta. Bylo deset pod nulou a foukal úděsný vítr, takže procházka po pobřeží jezera Ontario brzy skončila v hospodě u škopku kanadského piva. A ne jednoho. Posíleni kanadským spiritem jsme vyrazili na výstavu Inuitského umění, která vypadala na druhý pohled velmi zajímavě. Hlavně díky mé dlouholeté slabosti pro severská, hlavně Sámská božstva a vůbec Sámskou spiritualitu a šamanismus.
Výstava byla naprosto jedinečná. I když zabírala jenom tři místnosti, strávili jsme v nich celé odpoledne. Většina vystavených předmětů byla z poloviny minulého století, některé byly novější. Výjevy z lovu, zobrazení matek s dětmi zabalenými v “ruksacích”, které zároveň tvořily matčino oblečení, duše zvířat, šamané a další duše šamanů, zvířat a zvířetošamanů...


Nemohl jsem se ubránit nefotit, a tak si celou galerii můžete prohlédnout na

http://www.indus3.net/photo/2009_toronto

Po prohlídce jsme byli notně unavení. Na nohy nás ale postavila káva. Do večeře, na kterou jsme byli pozváni, nám stále zbýval čas, a tak jsme vyrazili navštívit tetu ze třetího kolene. Bylo to celkem legrační shledání. No jen si představte, že se vám u dveří najednou objeví stranger, který tvrdí, že je členem vaší rodiny. Hanna Pilar (neboli Hana Pilařová), jak se má příbuzná jmenuje, byla však velmi milá a hned mě pozvala dál. Hrdě jsem jim prezentoval online rodokmen naší rodiny, který jsem založil na myheritage.com, a který mi umožnil pomocí stromového diagramu zachytit náš jinak těžko popsatelný příbuzenský vztah.


Čas ubíhal neúprosně a já se brzy musel rozloučit. Od Hannina manžela (kouče místního fotbalového klubu) jsem dostal nádhernou zelenou šálu a s Hannou jsme se domluvili, že se v budoucnu opět shledáme.

Pořádně znaveni jsme se Emersonem vypravili na večeři do Indické restaurace, kde jsme se pustili do troj-čtyřpapričkových jídel (počet papriček = stupeň pálivosti). Byla opravdu delikatesní. Po každém soustu jsem musel vypít láhev piva, abych neuhořel.

Jo, vlastně jsem vám pořád ještě neřekl, jak jsem se stal Kanaďanem. No vidíte to.

Co se děje??!

Po třech pohádkových týdnech strávených s našimi rodinami a kamarády na chalupě v Deštném, na Moravě, v Rychnově a v Praze jsme se v úterý vrátili zpátky domů do Brooklynu. Letiště v Newarku nás přivítalo pokryté několika palci čerstvého sněhu, na nádraží Penn Station v New Yorku nás i s kufry málem smetl lidský dav spěchající z práce, koledy, které nám ještě doznívaly v uších, vystřídalo bušení do kbelíků (novodobé tamtamy místních pouličních hudebníků), z vánoční nádhery města zbyly jen popelnice přeplněné stromky a dekorativními věnci... První Američan, který na nás po opuštění letiště promluvil, byl bezdomovec (chlap jak hora v moderní bundě a teplákách) žádající vytrvale o příspěvek. Welcome back!

První zpráva, kterou jsme si po návratu přečetli na internetu, byla o hospitalizaci bývalého prezidenta Václava Havla a jeho vážném zdravotním stavu. Hned druhý den, ve středu ráno místního času, jsme se dozvěděli o smrti architekta Jana Kaplického.

Spor s knihovnou jsem sledoval od samého začátku a jestli se přeci jen někdy zastydím za své češstí, je to právě v případě "chobotnice". Jako člověk s jenom obecným povědomím v oblasti architektury a estetiky si mohu udělat pouze skromný názor na kvalitu návrhu a umístění budovy. Právě proto mě nejvíce pálí, jak je možné, aby se u nás v takových otázkách ke slovu dostávali i absolutní neprofesionálové - nevyjímaje politiky, kteří si jen potřebují přihřát svou polívčičku.

Je ironií osudu, že světoznámý architekt Kaplický zemřel ve chvíli, kdy v Čechách sotva utuchl humbuk kolem zrušení již schváleného projektu knihovny na Letné - a navíc jen několik hodin po té, co se mu narodila první dcera.

Pak však začala teprve ta pravá smršť neuvěřitelných událostí...

Seděli jsme včera odpoledne jako tradičně u stolu za svými laptopy a najednou se rozlehlo na silnici za okny a i na mnoha dalších místech hlasité houkání požárních sirén. Ne, že bychom nebyli na podobné věci zvyklí, bydlíme přece v městě, kde tvoří zvuky sirén, klaksonů a alarmů neodmyslitelnou kulisu každého dne. Tentokrát však mělo houkání nebývalou intenzitu.
Za pár minut jsme se na internetu dozvěděli příčinu. Nedaleko od místa, kde bydlíme, na opačné straně Manhattanu asi v úrovni 48. ulice, spadlo do vody letadlo US Airways se 155 lidmi na palubě. Do obou motorů vlétl pták z hejna, se kterým se letadlo těsně po startu srazilo, cf. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/amerika/clanek.phtml?id=627222 . Naštěstí došlo k celé události asi hodinu před setměním, a tak měli zachránáři právě tak akorát dostatek času k přepravě všech cestujících z křídel potápějícího se letadla do bezpečí. Sláva budiž hrdinskému pilotovi. Že zvládnul tímhle způsobem nouzové přistání v jednom z nejzalidněnějších míst světa nebylo samozřejmé.

Kroutili jsme večer hlavami, jestli těch podivných náhod není trochu moc najednou. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká v noci. Byly asi tři hodiny ráno, když nás vzbudil hluk požárnických sirén podruhé. Tentokrát byl ještě o hodně blíž a hlasitější než odpoledne. Vyplašeně jsme oba vykoukli z okna naší ložnice na ulici. - Dům přímo naproti našim oknům byl uvnitř celý v plamenech. Je to jeden z domků v norském stylu, o kterých jsme psali v našem prvním blogovém příspěvku (ten bleděmodrý uprostřed). Vzbudili jsme se právě ve chvíli, kdy několik obrněných požárníků vyráželo vchodové dveře a proudem vody hasilo mohutné plameny, které se okamžitě draly ven. Hned vzápětí přijelo obrovské požární auto (nechápu, jak se do naší ulice vůbec mohlo vejít) , z něhož vyskákaly další spousty hasičů. Protože oheň mohutněl, přivolali ještě posily, a tak nakonec u požáru asistovala čtyři požární auta a na třicet hasičů. V kombinaci s několika okukujícími civilisty a sem tam pobíhajícími vyplašenými obyvateli vedlejších domů to vytvářelo na ulici uprostřed noci dost značný šrumec. Celé ovzduší okamžitě naplnil zápach kouře, takže to i u nás doma vonělo, jako bychom na uhel spálili nedělní oběd. I když byl oheň brzo zlikvidován, ještě dlouho se z domu valila hustá oblaka černého dýmu. Bylo ho tolik, že hasiči vyrazili všechna okna, aby měl kudy unikat.

Nejvíc nám bylo líto obyvatel domku, který s tím hořícím zleva sousedí. Jeho obyvatelé ho nechali celý zrekonstruovat a teprve před nedávnem se do něj nastěhovali. Protože požár vypukl u jejich společné zdi, byl i tenhle dům plný hasičů, kteří svými kladívky prozkoumávali, zda i jejich stěny nedoutnají. Asi museli být pěkně vyplašení... Jestli ve vyhořelém domě někdo bydlel, se nám zatím zjistit nepodařilo, stejně jako to, co bylo příčinou požáru.

Teď je pátek ráno. V podvečerních hodinách očekáváme rozlomení Sochy svobody.

Moderní umění a moderní Umění

Na rozdíl od minulého semestru, kdy jsme strávili docela hodně víkendových večerů v Carnegie Hall, Avery Fisher Hall či Metropolitní opeře, žijeme momentálně - co se kultury týče - hlavně aktivitami spjatými s Českým centrem. Proto jsem se už netrpělivě těšila na naši první poprázdninovou návštěvu Lincoln centra. Vybrali jsme představení Kafka Fragments z nové koncertní série, která se zaměřuje na hudební zpracování význačných literárních děl či autorů...Protože mi vybyla trocha času, rozhodla jsem se jít i na "pre-concert lecture" (přednáška před koncertem), které jsou tady v Americe hodně populární. Většinou vypadají tak, že buď autor díla nebo nějaký jiný odborník seznamuje posluchače s tím, jak dílo vznikalo, v jakém kontextu je třeba ho chápat atp.

Osobně jsem k akcím podobného typu dost skeptická. Do dnešního večera jsem byla na pre-concert lecture pouze jednou - když jsme šli na Straussův "Ein Heldenleben" v podání Newyorského filharmonickécho orchestru, kterému mělo předcházet premiérové provedení symfonie jednoho soudobého autora z Nového Mexika. No a pan autor nám před přehráním symfonie povídal "jak teda tu symfonii dělal". Mno. Myslím, že nejvýstižněji jeho výstup zhodnotil jeden náš známý, když prohásil že "talking about music is like dancing about architecture" (Mluvit o hudbě je jako tancovat o architektuře).

Vzhledem k tomu, že dnešní představení mělo být kombinací literatury a hudby - a na povídání o literatuře jsem (na rozdíl od povídání o hudbě) zvyklá z dob svých studií na Filozofické fakultě - odhodila jsem svůj skepticismus a vypravila se na přednášku o Kafkovi a Kurtágovi. Maďarský hudební skladatel Gyorgy Kurtág zhudebnil v letech 1985-1987 čtyřicet útržků (možná by se spíš patřilo říct "výtržků") z Kafkova díla, zejména z jeho deníků a dopisů Mileně Jesenské. Čekala jsem tedy, že se dovím něco ze zákulisí obou tvůrčích procesů, literárního i hudebního...









Jaké však bylo moje překvapení, když jsem místo toho slyšela přednášku o bezpečnosti, Obamovi a sexu - tím spíš, když přednáška na toto téma zazněla z úst významného profesora německé a srovnávací literatury z Princetonu.

Abych to objasnila - pan profesor Stanley Corngold vydal před nedávnem ještě s dalšími dvěma kamarády soubor Franz Kafka: Úřední spisy, kde publikoval různé úřední dokumenty a listiny napsané Franzem Kafkou coby koncipientem a posléze tajemníkem Dělnické úrazové pojišťovny. A tak nám povídal o tom, jak byl Kafka mezi prvními, kdo v zaostalé střední Evropě dbali na dodržování pracovní bezpečnosti - "security & safety" - což jsou hesla, která mají na Američny přímo magickou moc.
Dejme tomu. Je zajímavé vědět, že to je vlastně zásluhou Franze Kafky, že naši dělníci nosí při práci ochranné helmy. Poté však následovala část, jejíž souvislost s Kafkovým dílem jsem už vůbec nechápala. Dozvěděli jsme se totiž, že budoucí prezident Obama a Kafka používali vlastně velmi podobné techniky projevu a byli si i v lecčem jiném velice podobní, včetně například vzhledu sluchových orgánů. No a aby to pan profesor nějak pěkně završil, v posledních třech minutách, které mu zbývaly, nám rychle řekl i něco o Kafkovi a o sexu. Pašák pan profesor, jen co je pravda. I tentokrát mu vypadlo z úst nějaké velice objevné tvrzení. Ale co přesně to bylo, radši psát nebudu - z úcty k zemřelému mistrovi.

Jestliže mě měl tenhle proslov lépe připravit na vyslechnutí následujícího hudebního díla, tak mi upřímně řečeno vzal veškerou chuť ještě něco souvisejícího s Kafkou vůbec poslouchat. Ale lístky už jsme měli zaplacené, a tak jsem zůstala. Americké publikum si asi podobné chuťovky žádá, omlouvala jsem v duchu pana profesora, a tak musí i přednáška před koncertem klasické hudby připomínat dvojstránku z bulváru.

Vyslechnutím si neskutečně odbytého, trapného a místy až ponižujícího proslovu však moje rozčarování skončit nemělo. Naneštěstí pro Dina, který mezitím také dorazil.
Nejprve nás trochu zarazilo, když na pódium po úvodním potlesku napochodovala paní pěvkyně ve flanelové košili a vytahaných teplákách, s vlasy rozcuchanými a tváří neumytou. Podobně vypadal i houslista - šusťákové kalhoty, vytahané triko a flízová vesta. Zajímává stylizace, pomyslela jsem si. To by však ještě nebylo to nejhorší...

Skladatel Gyorgy Kurtág koncipoval Kafkovy fragmenty jako duet sopránového hlasu a houslí, rozdělený do čtyř částí. Jednotlivé citáty z Kafkova díla mající rozsah od několika vteřin do několika minut byly na pódiu zpívány v originálním, německém jazyce, a paralelně se zobrazovaly na plátně za oběma účinkujícími v angličtině. 

Paní pěvkyně však po zaznění prvních tónů odběhla kamsi na stranu pódia, kde byla hromada uklízecího náčiní, vytáhla koště a začala s ním pódium zametat. Paralelně k tomu zpívala text Fragmentů a přitom se s koštětem občas mírně pomazlila.
I to by ale pořád ještě šlo.
Pak však nastala opravdová smršť. Sopranistka totiž v pravidelných intervalech uklízecí náčiní obměňovala, a tak jsme ji viděli na pódiu ještě žehlit, zapojovat elektřinu, věšet se na šňůře od elektřiny, vytírat, čistit si zuby, vysávat, umývat nádobí a utírat nádobí. Připomínám, že při tom všem neustále zpívala.


Aby toho nebylo málo, běžely na pozadí černobílé fotografie Davida Michálka, jejichž souvislost s dějem byla tu více, tu méně zřejmá. 

Chudák divák nevěděl co sledovat dřív - jestli pobíhající pěvkyni, nebo měnící se fotografie, nebo kymácejícího se houslistu. Ať chtěl nebo ne, na poslech hudby samotné už mu nezůstávalo moc energie. Snad jedině se zavřenýma očima...

Moc se nedalo soustředit ani na vnímání smyslu jednotlivých textů. V podání ženy v domácnosti a nad mytím nádobí vyznívaly kafkovské existenciální otázky chtě nechtě vykonstruovaně a banálně, místy vyloženě směšně. (Paralela s projevem pana profesora před koncertem není náhodná.)

Dino vzdal poslech asi po půl hodině a odešel si spravit chuť do Gramercy na koncert Soulfly, kterého se chtěl původně kvůli představení vzdát. Já jsem sice vydržela až do konce, ale byla jsem vnitřně tak roztrpčená a znechucená, že jsem musela napsat tenhle příspěvek, abych se z toho dostala.

Česká národní budova v New Yorku

Zní to možná nadneseně, ale je to tak. Češi mají v New Yorku svou vlastní "národní budovu". A že to není jen tak ledajaká chaloupka...Bohemian National Hall se nachází na 73. ulici východně od Central parku. Postavili ji čeští a slovenští emigranti na konci 19. století jako svoje kulturní a společenské centrum. To se vzápětí stalo sídlem nesčetných krajanských spolků (kromě Sokola, který se na poslední chvíli rozhodl postavit si vlastní budovu na 71. ulici). Zkrátka řečeno, Čecho-Slováků odjíždělo zkusit štěstí do Nového světa pořád víc a víc (kolem roku 1900 jich bylo jenom v New Yorku asi 27.000) a chybělo jim místo, kde by se mohli setkávat. A tak vybrali po dolaru od čtyřiceti tisíc amerických Čechů z celých Spojených států a začali se stavbou newyorské "Zlaté kapličky". Že paralela se stavbou Národního divadla není náhodná, dokládá i nápis nad oponou jeviště v hlavním sále - "Národ sobě".

V druhé polovině 20. století se však newyorští Češi stále víc stahovali na newyorská předměstí, zejména do oblasti Astoria v Queens (kde je mimochodem další, o trochu mladší Bohemian Hall), a čilý národní ruch budovy začal upadat. Jednotlivé místnosti a sály byly pronajímány, ať už jako kancelářní prostory či ke konání svateb, plesů nebo představení Off-Broadway divadla. Jelikož se ale o budovu nikdo pořádně nestaral, došlo to tak daleko, že musela být kvůli své zchátralosti uzavřena.

S probuzením českého národního ducha, jehož 19. výročí si budeme už za několik dní připomínat, došlo i k oživení zájmu o Českou národní budovu na Manhattanu - ve které kdysi přeci sám tatíček Masaryk promlouval k podporovatelům nově se rodícího Československa. The Bohemian Benevolent and Literary Association, která budovu formálně vlastnila, ji prodala v roce 2001 za symbolický 1$ české vládě. Mělo to však dvě podmínky: český stát se postará o rekonstrukci budovy a ponechá v ní společnosti jedno patro k používání.

Po několikaleté rekonstrukci, která nebyla bez zádrhelů (celkový náklad se vyšplhal z plánovaných 360 milionů na tři čtvrtě miliardy CZK, což z ní činí největší českou vládní investici v zahraničí...), byla budova o prvním listopadovém víkendu znovu slavnostně otevřena veřejnosti.

Symbolickou pásku nám přestřihl pan Čunek už 30. října, ale opravdový zahajovací galavečer se konal až o dva dny později. Poněvadž jsme byli také mezi pozvanými, měli jsme tu čest obdivovat se novotou zářícím interiérům - stejně jako okusit, co znamená pravá česká pohostinnost. Pivo i víno teklo proudem (a zadarmo :-). Překvapením byl pro nás Tomáš Hanák moderující v angličtině celý program; je nutno přiznat, že v češtině je vtipnější. Očividně byl vedle angličtiny mírně nervózní i z publika, ve kterém ho znalo sotva jedno procento lidí. Jak také sám přiznal, trochu ho vyvádí z míry, že už je v New Yorku několik dní, a zatím ho poprosili o podpis pouze dvakrát, a to při placení v nákupním centru.

Po skončení hlavního programu, sestávajícího z alegorického vystoupení taneční skupiny Caban's Motion Unit a jedinečného provedení setu moravských a slovenských lidových písní skupinou Camael, jsme si šli prohlédnout třešničku na dortu celé národní budovy - střešní terasu. Nasvícená terasní zahrada a výhled na noční Upper East Side vypadaly velice působivě. Přiznám se, že kdyby k tomu mezi chromovanými stolky roznášeli číšníci horkou čokoládu a svařené víno, a z neviditelných reproduktorů se linula jemná bluesová melodie, nedovedu si představit ideálnější místo na celém Manhattanu...

Bylo by toho ještě spousta co vykládat v souvislosti s newyorskou "Českou národní halou". Jsme si však jisti, že ji na těchto stránkách nezmiňujeme naposledy. Vypadá to totiž, že český kulturně-společenský život se v ní opět rozhořel bujarým tempem... Hned tuhle sobotu tam jdeme na "básňokoncert" Pavla Zajíčka a Garyho Lucase.