První zmíněná slavná rodačka vystupovala o druhé květnové neděli v nově otevřené Alice Tully Hall (na 65. ulici mezi Broadwayí a Amsterdam Avenue). Podle našeho soudu jde o nejdokonalejší koncertní síň, jakou jsme zatím viděli, a to i ve srovnání s takovými místy jako je Carnegie Hall nebo Avery Fisher. 
Posledních pár let procházela kompletní renovací, a letos v únoru byla opět slavnostně otevřena. Po dobu rekonstrukce musela newyorská Chamber Music Society, která má v Alice Tully Hall domovskou scénu, vystupovat v náhradních prostorách. (Díky tomu jsme slyšeli třeba Haydnových "Posledních sedm slov" z lavic přednáškového sálu newyorské Etické společnosti :)
Vystoupení Magdaleny Kožené patřilo do série slavnostních zahajovacích představení. V doprovodu klavíristy Karla Košárka zapěla písně od Purcella (v Britenově úpravě), Schumanna, Duparca a Berga. Přiznávám se dobrovolně, že sólový ženský zpěv moc nemusím. Hlavně vysoké vibrující soprány mi příliš uměleckého potěšení nepřinášejí. Ovšem Magdalenin mezzosoprán, kteý jsme oba slyšeli poprvé naživo, je úžasný. Lehkost, s jakou se dostává i přes ty nejnáročnější pasáže, je neuvěřitelná. Pravda, její obličej je při zpěvu občas zkroucen podivnými grimasami. Ale zpěvák je tu od toho, aby byl poslouchán a ne prohlížen - a poslech se stává v případě Kožené výsostným zážitkem.Navíc ani pohled na její vysokou štíhlou postavu nebyl k zahození. Zejména vezmeme-li v úvahu, že většina primadon se chlubí spíše kyprou postavičkou a mohutnými vnadami, které na vás vykukují, ať chcete či ne. Kožená v bílých šatech s pevně převázanými ňadry a rudým neo-barokním nadíváním v oblasti boků jednoznačně bodovala i co se outfitu týče. Atmosféra, kterou v sále navodila, byla tak výborná, že jsme si vytleskali ještě čtyři (!) přídavky. Teprve pak jsme se, povzneseni, vrátili do svých domovů.
Na Evžena Oněgina jsme se rozhodli jít asi hodinu před tím, než začínalo představení. Naštěstí to máme do Metropolitní opery jenom asi dvacet pět minut metrem, a tak jsme pořád ještě stíhali...
Lincoln Centrum, hlavní nádvoří.Zleva: New York City Opera, Metropolitan Opera, Avery Fisher Hall.Rusalku jsme měli možnost vidět a slyšet dokonce při poslední generální zkoušce. Zpívala ji Renée Fleming, asi nejslavnější americká diva současnosti (která má v krvi také české předky). I v tomhle případě jsme museli svoji předpojatost k sopranistkám odhodit. Zpěvně je Rusalka role pro Fleming jako dělaná na míru. A také pokud jde o přednes, museli jsme smeknout klobouk. Na českém "Řřřekni mu, řřřekni" si totiž už nejedna zpěvačka vylomila zub, resp. zlomila jazyk. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, protože s některými lidmi z Metropolitní opery pracuju na češtině a české výslovnosti, a nevěřili byste, jak dokáže takové české "ř", ale i "ť ", "ď " či "ň" zamotat Američanům hlavu. V kombinaci se starou češtinou, ve které je psána většina libret, to opravdu není žádný med.
Přesto, že v obsazení Rusalky nebyl Čech ani jediný (kromě hlavního dirigenta Bělohlávka), čeština, kterou jsme slyšeli z jeviště, byla na překvapivě vysoké úrovni. Jednoznačně vedla čarodějnice se svým "Čury mury fuk". (Jenom přeložit její čarování do anglických titulků dost dobře nešlo) 
Také romantická scenérie zejména prvního dějství byla přenádherná - "opravdické" jezero přes půlku jeviště, vrbička, pařezy, měsíček na nebi hlubokém... Žádné modernistické nasvícené krychle. A těch zvířátek, co běhalo po pódiu, když čarodějnice vařila v kotli lektvar, kterým proměnila Rusalku v člověka. Obrovští motýli, brouci, zajíci a žáby. Tohle si snad mohou dovolit jenom v METu. Rusalku vysílalo v přímém přenosu i několik mezinárodních radiostanic, ale myslím, že ten, kdo přitom neviděl scénu, byl o hodně ochuzen.
Také romantická scenérie zejména prvního dějství byla přenádherná - "opravdické" jezero přes půlku jeviště, vrbička, pařezy, měsíček na nebi hlubokém... Žádné modernistické nasvícené krychle. A těch zvířátek, co běhalo po pódiu, když čarodějnice vařila v kotli lektvar, kterým proměnila Rusalku v člověka. Obrovští motýli, brouci, zajíci a žáby. Tohle si snad mohou dovolit jenom v METu. Rusalku vysílalo v přímém přenosu i několik mezinárodních radiostanic, ale myslím, že ten, kdo přitom neviděl scénu, byl o hodně ochuzen.
Pro nás byla Rusalka něco výjimečného - operu v mateřském jazyce tady přece jenom neslyšíme každý den. Ale protože jsem měla možnost vidět nastudovávání Rusalky i trochu ze zákulisí, můžu vám říct, že ani sami umělci ji nebrali jako každou jinou operu. Je to opera s poměrně malým obsazením, psaná jazykem, který tu lidem zní stejně exoticky jako nám inuitština (i když skladatelem, který je tu až nepokrytě milován), a na její přípravě se sešel výjimečně dobrý tým lidí. A tak ji brali spíš jako takový malý klenot, a bylo jim skoro smutno, když se s Rusalkou museli po ani ne deseti představeních rozloučit.Výprava každé opery v METu je totiž tak náročná, že se paralelně provozují jenom dvě různé opery (někdy i dvě denně), po čtrnácti dnech se obmění, přivezou se ze skladišť nové kulisy a kostýmy, a jede se nanovo.
Pro ty, koho bychom tímto příspěvkem na návštěvu Metropolitní opery nalákali: MET je součástí Lincoln centra, což je skoro sedmihektarový komplex divadelních a operních síní, táhnoucí se podél jihozápadního rohu Central Parku na Manhattanu. V současnosti se dokončuje poslední fáze jeho rozsáhlé rekonstrukce o celkové hodnotě 1,4 miliardy dolarů. Povídání o Lincoln Centru by vydalo na samostatný příspěvek, a tak ho prozatím odkládáme a vkládáme místo toho pár fotografií, které jsme pořídili při zpáteční cestě z jedné naší výpravy za slavnými rodáky na newyorských pódiích...
