Aljaška - část 4.

Měli jsme za sebou dvanáct dnů cestování a už jsme začínali být trochu unavení. Poslední noc jsme strávili zpoloviny v autě s rangery Markem a Patty, kteří nám nabídli svezení. Z horkých pramenů v Cheně, kde jsme se s nimi seznámili, jsme vyráželi po půlnoci, a tak není divu, že Mark začínal za volantem kolem druhé ráno usínat. Proto jsem ho přesvědčili, aby zastavil, a ubytovali jsme se načerno v rangerské chatě v areálu univerzity ve Fairbanks. Po čtyřech hodinách spánku jsme se museli zdekovat, aby nás nenačapali zaměstnanci, a pokračovali jsme v cestě podél transaljašského ropovodu dál na jih.Markovi se nás asi zželelo, protože nás dovezl až do kempu Donnelly Creek, který coby ranger spravoval, přenechal nám svoji miniaturní chatku, a sám se jel vyspat ke kamarádce;) Tahle Markova pohostinnost nám náramně prospěla. Roztopili jsme kamna, dali sušit všechno naše navlhlé prádlo a zalezli si do spacáků. Relaxační den jak vyšitý. Odpoledne jsme šli jenom na krátkou procházku po okolí a radši se věnovali studiu průvodců a nabírání energie před druhou polovinou naší výpravy.
Druhý den jsme si, řádně vyspaní, odpočatí a najezení, stoupli k silnici se záměrem dostat se co nejrychleji do Národního parku Wrangell-St. Elias. Jenže kemp zel prázdnotou (bydleli v něm kromě nás jenom dva bezdomovci) a auta projížděla kolem s frekvencí jedno co čtvrt hodiny. Naše šance dostat se z tohohle zapomenutého místa byla mizivá.

Nakonec se ale přece jen poštěstilo a svezl nás pán, který pracoval shodou okolnosí v týmu odborníků zajišťujících bezpečnost transaljašského ropovodu po velké havárii tankeru Exxon-Valdez v roce 1989. Jeho povídání bylo tak zajímavé, že nám cesta utekla raz dva a my se ocitli v Copper Center u Edgerton Highway (viz mapa), už jen asi 90 mil od vesničky McCarthy na úpatí Wrangellských hor, která byla naším dalším cílem.

Naplněni optimismem z vydařeného stopu, dali jsme si v malém turistickém šopíku zmrzlinu a jali se stopovat dále. Minulo nás několik poloprázdných aut, když nám zastavila mladá maminka Cynthia se svým pětiletým synem Sedrickem a zhruba půl tuctem psů husky. Šest jich bylo naskládáno v klecích na zadní kapotě – a jeden, rodinný mazlíček, seděl za předním sklem. V jeepu nebylo v podstatě žádné místo, všechna sedadla byla zaplněna nákupem, hračkami a věcmi denní potřeby. Ale když se chce, tak jde všechno. Psy jsme přeorganizovali, aby bylo kam dát naše bágly, a nějak se vyšetřilo i místo pro nás.S Cynthií jsme se svezli asi 30 mil až do vesnice Chitina, ze které je to do McCarthy stále ještě nějakých 60 mil. Cestou jsme navštívili místní prodejnu zeleniny – v podstatě malý přístřešek u silnice s několika boxy, ze kterých si vyberete zeleninu, sami si ji zvážíte a peníze dáte do pokladničky. Také jsme se stavili u Liberty Falls, kde nám Cynthiin elfí syn Sedrick ukázal své tajné stezky okolo vodopádu. Do Chitiny jsme dorazili okolo páté odpoledne.

Chitina je poslední místo před McCarthy, kde se dá koupit benzín (nám ho stačilo jen půl litru do vařiče) a kde končí asfaltová silnice. Dál pokračuje již jen strastiplná nezpevněná silnice, položená na bývalých kolejích, po nichž se vozila měďená ruda z dolů v Kennicottu. Je to cesta plná nástrah – od vodou podemletých krajnic přes hluboké kaluže po zrezivělé skoby ze železnice, které se moc rády zapichují do pneumatik. I když má celá cesta jen okolo 100km, obyčejně trvá její zdolání dvě až tři hodiny.

Vzhledem k tomu, že ještě nebylo tak pozdě, rozhodli jsme se u téhle cesty stopovat dále do McCarthy. Jenomže po dvou hodinách a asi třech spatřených autech, která navíc jela pouze k nedaleké řece, jsme stopování museli vzdát. Když už jsme se začali smiřovat s tím, že v Chitině zůstaneme přes noc, objevil se náš strážný anděl Cynthia a nabídl nám, že nás odveze do asi míli vzdáleného kempu u Copper River (Měděná řeka). Sedrick by očividně nejraději kempoval s námi.


Rozbalili jsme stan a rozhodli se vyrazit pěšky zpět do Chitiny za “nočním životem”. Ten měla představovat krčma u strýčka Toma (Uncle Tom’s Tavern). Na mostě přes Copper River nás zaujala zvláštnost místních rybářů – fishing wheels (rybářská kola) postavená na řece.

Jedná se velmi důmyslný vynález. Proud řeky otáčí kolem se dvěma síťovými podběráky, které se točí po směru proudění řeky (na fotografii po směru hodinových ručiček). Voda je tu velmi kalná kvůli jemnému prachu z ledovců, migrující lososi se pohybují proti proudu, a tak se lehce stane že losos narazí do sítě. Ta se ale rotačním pohybem zvedne z vody a losos bočním otvorem v kole vypadne do připraveného džberu. Tímto způsobem může kolo zcela automaticky chytit i deset lososů za den.

Kousek za mostem nás zastavil muž medvědovitého vzezření v napůl tlejícím autě a nabídl nám svezení. Ukázalo se, že pracuje pro aljašský hydrometeorologický institut. Jeho úkolem bylo několikrát denně měřit hladinu řeky, a tak jsme se cestou podívali i k O’Brien Creek, kde ona měření probíhala. Přesnost oněch měření je pro mne dodnes záhadou, očividně měl totiž zvyk před každým zápisem vykouřit fajfku trávy. A protože jsme během předchozího hovoru nějak zmínili, že jsme v létě byli v Amsterdamu, dal nám i výslužku s sebou – asi abychom nestrádali.Taverna strýčka Toma, kam jsme měli namířeno, se ukázala být tou nejklasičtější americkou vesnickou hospodou, jakou si umíte představit. Jeden druh točeného piva (Alaskan Lager), ošoupané barové stoličky, zarostlý barman, který značně připomínal loupežníky z Mrazíka - a který si mě natolik oblíbil, že jsem měl každé třetí pivo na účet podniku.

Jako by se tu zastavil čas. Asi proto, že sem moc turistů nezavítá – jenom když tu nechtěně ztvrdnou na noc jako my. Však jsme taky na památku dostali samolepku “Where the hell is Chitina??” (Kde je k čertu Chitina??)Druhý den v půl deváté ráno jsme již stáli u hrbolaté silnice, doufajíce, že tentokrát se nám bude dařit lépe než předchozí den. Auta skoro nejezdila, a tak nám nezbývalo než znovu pozorovat rybářská kola na Copper River a trpělivě čekat. Štěstí se na nás usmálo asi po třech hodinách. Zastavilo opět úplně plné auto, tentokrát však nikoliv psů, ale dětí. Smečka to byla nicméně velmi podobná. Táta Rob se svými čtyřmi ratolestmi směřovali do McCarthy, kde staví již několik let svůj “letní příbytek”. (Maminka se dvěma nejstaršími syny zůstala ve Fairbanks.) Na to, že jejich dodávka táhla ještě přívěs plný trámů, latí, cihel a dalších stavebních materiálů, probíhala cesta velmi rychle, a tak jsme už za dvě a půl hodiny dorazili k řece Kennicott, která odděluje McCarthy od vnějšího světa.

Přes řeku vede jenom mostek pro pěší, a tak zde musí všichni návštěvníci zaparkovat svá auta, a pakliže chtějí navštívit McCarthy nebo nedaleký Kennicott, musí dále po svých. Obyvatelé městěčka mu chtějí zachovat jeho původní ráz, a tímhle způsobem se brání přívalu turismu. Je to i jedním z důvodů, proč pořád ještě nenechali zpevnit jedinou silnici, která sem vede. Hodně turistů si návštěvu McCarthy rozmyslí už v Chitině, jakmile uvidí, co by museli absolvovat.
Náš řidič měl ale eso v rukávu, a tím byl klíč od nedalekého soukromého mostu, který mohou používat jen místní obyvatelé. Ve městečku nás provedl místním historickým muzeem a pak nám nabídl, že nám ukáže místo, kde staví. Děti si na Robovi vyškemraly, že můžeme sedět na přívěsu, a tak jsme se i s dětmi rozesadili na trámy a po strmé a ještě hrbolatější cestě jeli dalších pět mil až k domu. Děti byly očividně nadšené, zpívaly o tom, že “Jesus lo-o-o-o-o-ves you” a lozily po nadskakujícím vleku - zatímco my po nich nervózně pokukovali a křečovitě se drželi lan ve strachu, že každou chvíli spadneme do příkopu.Po prohlídce domu s jedním z nejkrásnějších výhledů na světě (který je zároveň nejvyšším domem v celém McCarthy) a vydatném aljašském obědě (tousty s burákovým máslem a marmeládou) nám nabídli, že nás zavezou zpět dolů do McCarthy. Byl to ještě větší adrenalin než cesta nahoru na přívěsu, protože tentokrát jsme jeli na dvou čtyřkolkách, z nichž jednu řídil Rob a druhou jeho desetiletý syn Evan. Evan si navíc výslovně vyžádal, že chce vést Věru a svoji sestru a nikoli mě, a pak se před oběma dámami předváděl, jak umí čtyřkolku rozparádit. Věře se třásla kolena ještě půl dne.V McCarthy jsme navštívili místní mercantile (obchod) a dali si všichni pořádnou porci zmrzliny. Rob nám také u jednoho z místních usedlíků domluvil, že si můžeme postavit stan na jeho pozemku uprostřed městečka, a tak jsme po celé následující dva dny bytovali v samém centru McCarthy – hned naproti místnímu hotelu. Jedinou pihou na kráse tohohle bydlení byla toaleta, protože jsme museli běhat do asi tři minuty vzdálené veřejné kadibudky u muzea.Není těžké, aby vás McCarthy okouzlilo, a i my jsme propadli jeho čarovnému duchu. Takhle nějak kdysi vypadala Amerika...Další den jsme se vypravili do ghost town (města duchů), tedy opuštěného hornického města Kennicott. V roce 1900 tu byla dvěma zlatokopy objevena ložiska mědi. Po cestě chtěli napást své koně, a proto se poohlíželi po trávě. Zaujal je zelený svah, a tak k němu zamířili. Avšak místo travnatého palouku nalezli jeden z nejbohatších dolů mědi na Aljašce! Během několika let vedla do Kennicottu železnice a trvale zde žilo okolo 800 lidí, jež měli k dispozici nemocnici, obchod a školu, ale i fotbalové a basketbalové hřiště, tenisové kurty a kluziště. Volný čas horníků byl vyplněn různými radovánkami jako tancovačkami, slavnostmi, promítáním fotografií, posedáváním v kavárnách a saloonech. Právě k tomu sloužilo sousední McCarthy, které bylo jakýmsi zábavním centrem obyvatel Kennicottu. Rozvoj obou městeček pokračoval až do roku 1938, kdy majitel dolů zjistil, že nemůže nadále konkurovat cenám mědi z jihu, a proto kennicottské doly ze dne na den zavřel. V poledne bylo vyhlášeno, že za čtyři hopdiny odjíždí poslední vlak, a tak lidé doslova nechávali na stolech lžíce v talířích s polévkou a narychlo se balili. S posledním vlakem odešli z Kennicottu i všichni jeho obyvatelé. V současné době je tohle vylidněné město národní historickou památkou.Kennicott je od McCarthy vzdálený asi osm kilometrů. Každou hodinu mezi nimi projede malá dodávka, která tam a zpět převáží turisty.
Na první pohled bylo vidět, že se z tohoto ještě nedávno zapomenutého místa začíná pomalu ale jistě rodit turistická atrakce. Několik outdoorových společností nabízejících procházky po ledovci, lety letadly a podobné aktivity mělo od rána kanceláře plné turistů. My jsme se ale drželi plánu a po hrnku kávy a návštěvě hotelové toalety s teplou vodou (jaký to luxus!) jsme se na vlastní pěst vypravili do bývalého měděného dolu Bonanza. Nejdřív jsme prošli skrz původní huť – připomínající opuštěný hrad – a pak pokračovali dál vzhůru po svahu, směrem k bývalým dolům.
Za chvíli se pod námi začaly rozprostírat jazyky majestátních ledovců Kennicott a Root.Po zhruba třech hodinách prudkého výstupu jsme dosáhli cíle - vchodu do dolu Bonanza, tzn. polorozbořené dřevěné stavby opuštěné před sedmdesáti lety. Okolo se povalovalo neuvěřitelné množství zrezavělého kovového haraburdí – části důlních strojů, ozubená kola a ocelová lana.V momentě, kdy jsme pořizovali tuhle vrcholovou fotografii, se přihnala sněhová bouře, před níž jsme se na chvíli do rozbořeného dolu schovali. Chumelit ale nepřestá- valo, a tak jsme se odhodlali vyrazit na cestu zpět. Sníh se v nižších polohách změnil v mlhu a déšť, do toho foukal silný vítr - ještěže bývá cesta dolů mnohem rychlejší... Byli jsme již skoro zpět v Kennicottu, když mě Věra najednou zastavila a potichu řekla: „Před náma je medvěd!“ Spatřil jsem několikasetkilogramovou černou obludu, jak nám křižuje cestu a pomalu mizí v lese. Black Bear neboli medvěd černý.
Jak jsme již věděli, může být víc nebez- pečný než grizzly, neboť na něj většinou příliš neplatí křik a zastrašování.
Tenhle byl naštěstí nejspíš přejedený a víc než nás si všímal malin a borůvek. Ani to mi ale nezabránilo vytáhnout z batohu mou sámskou dýku a být připraven bránit Věru za každou cenu.

V Kennicottu jsme tak tak stihli shuttle zpět do McCarthy,

kde na mě čekal ve stanu dárek k mému svátku v podobě six-packu piva Alaskan Amber a láhve pravého aljašského Chardonay z Chile. Vyčerpáni náročnou túrou, začali jsme se po jednom pivu zavrtávat do spacáků, když vtom se ozval lomoz a před naším stanem zastavily dvě čtyřkolky. Robovým dětem se po nás stýskalo, a tak se nás rozhodli pozvat na pizzu do místního Golden Saloon. Právě zde začínala pravidelná páteční show, do níž může přispět každý přítomný - písní, hrou na kytaru, vtipem nebo historkou. Najednou nebylo vůbec těžké si představit, jak se asi bavívali zlatokopové nebo místní měďokopové.

Na další den jsme plánovali odjezd z McCarthy a přesun do Valdezu, vzdáleného skoro 300 kilometrů. Rozhodli jsme se, že tentokrát neponecháme nic náhodě a zamluvíme si odvoz v minibusu až na Richardson Highway. Měli stále ještě dvě volná místa, a protože se odjíždělo až odpoledne, začali jsme uvažovat o vyhlídkovém letu nad ledovci. Let se nakonec bohužel neuskutečnil, kvůli nízko položeným mrakům. A aby toho nebylo málo, chvíli před odjezdem minibusu nám bylo sděleno, že v něm pro nás místo vlastně není, protože ostatní cestujicí jsou “too big” (“příliš velcí”, rozuměj “tlustí”) a nepřejí si sedadlo sdílet s někým dalším. Nezbylo nám tedy nic jiného než opět vyrazit na stopa.

Skoro jsme nemohli uvěřit, že nás vzalo hned druhé projíždějící auto. Dave a Kate byli v McCarthy na jednodenním výletě. Auto sice tentokrát nebylo přeplněné věcmi, ale zato mělo podlahu plnou ostrých nábojů do samopalu a kulovnice. Za pár minut jsme si užívali jízdu s pivem v jedné ruce a s jointem v druhé, jak se to na Aljašce správně patří při cestování divočinou.Na již popisované rozbité cestě plné skob jsme píchli zadní kolo, ale naštěstí až blízko Chitiny, kde jsme si ho hned nechali opravit. Dá se sice vyměnit i na cestě, ale u třítunového terénního auta, jakými to všichni jezdí, takové kolo váží přes sto kilo a celá operace může zabrat hodně času.
V Chitině jsme se znovu zastavili v Taverně u strýčka Toma, jediné hospodě, kterou jsme navštívili za svého pobytu na Aljašce dvakrát.

Kate a Dave trvali na tom, že nám musí ukázat jejich dům a zahradu. Seznámili nás s celou rodinou od sourozenců a jejich partnerů, přes rodiče až po babičku. Katini rodiče už několikátý den udili a nakládali vlastnoručně nachytané lososy – pro Aljaščany jeden z hlavních zdrojů obživy na zimu. Asi něco jako když my zavařujeme vepřové maso do sklenic. Kate nám ukázala a detailně popsala mechanismus udírny a dokonce jsme dostali jednu již zavařenou sklenici lososího masa na cestu. (Ještě pořád ji máme, zatím se nenašla dostatečně slavnostní chvíle na její otevření.)Brali jako samořejmost, že se k nim připojíme i na večeři. Tedy, pro nás to nebyla po tolika dnech strávených na konzervách večeře, ale úplné hody, sestávající z neuvěřitelných a pro nás exotických dobrot – pečeného masa z losa a čerstvě vyuzených a následně ogrilovaných lososů. Jako příloha byla dušená cuketa, kterou Katina maminka vypěstovala v arktických podmínkách na své zahrádce. Způsob, jakým s námi jednali, byl neuvěřitelný. Nejen že se rodiče sami uklidili stranou, abychom měli dost místa u stolu, ale paní domu ještě dohlížela na to, abychom dostali ty nejvybranější a nejkřehčí kousky masa. No řekněte, chovali byste se někdy takhle ke stopařům??!

Naši hostitelé byli natolik šlechetní, že nás odvezli ještě několik dalších mil až na hlavní silnici. Už se stmívalo, a tak v nás byla malá dušička. Ale Štěstěna byla stále při nás a po chvíli na nás mával další řidič. Vyklubal se z něj opět pilot (viz předchozí díl), tentokrát však pilot bombardérů B-2 a B-52, který se právě vrátil z mise v Iráku a vyrazil si do Valdezu na dva dny za kamarády na ryby.
Cody (tak se pilot jmenoval) byl praprasynovcem legendárního Buffalo Bill Codyho, jedné z nejznámějších postav divokého západu, slavného lovce bizonů a organizátora shows prezentujících život na divokém západě plný krvežíznivých rudochů a mírumilovných kavaleristů.Cesta s Codym probíhala nesmírně rychle, neboť bylo opravdu hodně o čem povídat. No, kdy se svezete s někým, kdo velel leteckým jednotkám při útocích na Afghanistán? Ještě před půlnocí jsme byli ve Valdezu. Cody nás zavezl přímo do kempu a ještě nám nabídl, zda se k němu nechceme připojit, až pojede za tři dny do hlavního města Anchorage.
Přijímací kancelář už byla zavřená, lilo jako z konve, a tak jsme si rozložili stan na verandě hned vedle vchodu a oddali se snům o tom, jaká dobrodružství nás asi čekají v závěrečné části naší cesty.

Už teď jsme ale mohli provést jednu rekapitulaci. Stopovat po Aljašce stojí za to – člověk se seznámí s lidmi, se kterými by si jako turista zabezpečený vlastním autem jen těžko popovídal. Aljaška bez zahlédnutí vrcholu Mount McKinley nebo medvěda grizzly by byla asi trochu míň uspokojivá, ale Aljaška bez našich stopařských andělů Marka, Cynthie, Roba, Katy s Davem či Codyho by byla o mnoho smutnější a jednotvárnější.

Další fotografie na mccarthy&kennicott.