My jsme do Valdezu přijeli v posledním srpnovém týdnu, tedy v době, kdy vrcholí lov stříbrného lososa a halibuta. Kempy byly plné obytných vozů patřících Aljaščanům a Kanaďanům, kteří si sem přijeli nalovit zásoby masa na zimu. Přístav se hemžil rybářskými čluny a ve vzduchu bylo cítit tu správnou atmosféru rybolovu. Člověk si až tady uvědomí, že pro lidi na severu není rybí maso jen občasným zpestřením jídelníčku, ale základním zdrojem obživy (asi něco jako pro nás vepřové).
To ráno bylo všechno ve Valdezu zahalené do mlhy, včetně horských štítů, které městečko ze všech stran obklopují. 
Vydali jsme se na krátkou túru místním deštným pralesem - a to myslím doslova. Valdez je nejsevernější místo Severní Ameriky, které nezamrzá, a zároveň místo extrémně bohaté na srážky, a tak se tu daří spoustě rostlin, které si člověk spojuje spíš s Amazonií než s Aljaškou. 
S přibývajícím sluncem začalo pobřeží vystupovat z mlhy, a nám se tak postupně odkrýval pohled na uchvacující scenériii, v níž je tohle městečko zasazeno.
Odpoledne jsme se chtěli přidat k nějaké rybářské výpravě na otevřené moře, abychom si zkusili souboj s halibutem či lososem na vlastní kůži. Když jsme však zjistili cenu takové výpravy, spokojili jsme se s návštěvou místího rybářského obchodu, kde jsme si koupili produkty z lososů, s nimiž se už místo nás poprali jiní.Druhý den jsme vstávali časně ráno, protože nás čekala celodenní výprava na kajacích k ledovci Columbia.
Nejprve nás členové "Pangaea Adventures" navlekli do nepromokavých kalhot, záchranných vest a gumáků a pak naši asi dvacetičlennou skupinu odvezli motorovým člunem hodinu cesty na západ z přístavu Valdez. Po cestě se na nás z bójí smáli lachtani a z moře nám mávaly tlapičkami naši nejoblíbenější arktičtí živočichové - vydry. Vylodili jsme se na kamenné pláži plné obrovských vyplavených kusů ledu, rozdělili se do menších skupinek, nasedli do dvojkajaků a za doprovodu průvodce se vydali na plavbu mezi ledové kry, postupně se rozpouštějící do slané vody oceánu. 
Není to úplně nejbezpečnější druh zábavy, protože kry se mohou i při jemném zvuku rozlomit a způsobit vlny, které vás lehce smetou i s kajakem. Navíc vytváří klamný dojem, že nejsou až tak veliké a že je můžete hravě "popostrčit", protože to, co vidíte nad vodou, je zhruba jenom jedna devítina celkového objemu kry. 
Od rána jemně mrholilo, a na vodě déšť ještě zesílil, a tak jsme byli po chvíli pádlování mokří a na kost prokřehlí. 
Proto jsme přivítali obědovou pauzu, kterou jsme si s naším průvodcem dopřáli na jedné odlehlé pláži. Měl pro všechny připravenou v termosce horkou čokoládu, kterou jsme k radosti všech členů výpravy vylepšili Tuzemákem, jejž jsme měli pro všechny případy s sebou v placatce.
Po pauze jsme pokračovali v plavbě. Průplavem jsme se dostali až na jakési chráněné jezero napájené vodopádem, s ostrovem uprostřed.
V lese se před námi rychle schoval los, na ohořelém stromě chránil svoje hnízdo majestátní orel bělohlavý, scenerie jak z amerického filmu. A je pravda, že na Aljašce ta ideální "divoká Amerika" westernů pořád ještě trochu přežívá. Pak už jsme museli chvátat zpět, protože příliv vytvářel mezi krami silné proudy a bylo stále náročnější kajak ukočírovat. Na kost promrzlí jsme nasedli do člunu a jeli zpět do Valdezu. Teď už nikdo nešvitořil ani nevybíhal na palubu jako při cestě ráno. Všem se klížily oči únavou.
Následující den opět pršelo, a tak jsme si místo plánované procházky k ledovci dopřáli miniprocházku po vynikajícím muzeu sběratelského páru Jesse a Maxine Whitneyových. Kromě spousty vycpaných zvířat a indiánských artefaktů jako ručně dělaných panenek či mokasín
jsme zhlédli tři filmy: o stavbě transaljašského ropovodu, o tajících ledovcích a o zemětřesení, které postihlo Valdez na Velký Pátek 1964. Šlo o druhé nejsilnější zaznamenané zemětřesení v historii zeměkoule vůbec.
Buď bychom museli stopovat zpět po stejné cestě, jakou jsme přijeli, což by znamenalo zajet si asi 200km. Nebo jsme mohli jet lodí do Sewardu a odtud dál po silnici, opět stopem, popř. busem. Dino ale zkusil zavolat na letiště, a ejhle, zrovna na ten den večer měli volné letenky za poloviční cenu. Neváhali jsme ani chvíli a využili možnost letět malým lokálním letadélkem, které nám poskytlo takřka vyhlídkový let nad majestátními Chugah Mountains pokrytými ze všech stran ledovci.
Cesta, která by nám jinak zabrala celý den, netrvala ani dvě hodiny, a tak jsme ještě ten den stihli večerní prohlídku hlavního města Aljašky, 
včetně výstavy fotografií Aurory Borealis (polární záře), nákupu suvenýrů a ochutnávky místního piva v nejoblíbenějším studentském lokále "Humpy's ale house".
Zbýval nám poslední den na Aljašce, a protože "ruchu velkoměsta" jsme se nabažili předchozí večer, rozhodli jsme se završit naše putování v romantickém duchu, a to zapůjčením tandemu a půldenní projížďkou po pobřeží. Seděli jsme na téhle věci oba poprvé, ale Dino se ukázal jako zdatný řidič-vůdce, a já se ráda nechala vézt a šlapala poslušně do pedálů jen když na mě bylo houknuto.
Na kole jsme objeli i celé hlavní letiště a pak strávili velkou část dne obdivováním letiště pro přistávání na vodě, které je v Anchorage největší na světě.
Dino si tam vyhlédl tenhle Super Cub:
Odtikávaly poslední hodiny našeho výletu. Vrátili jsme dvojkolo, v hostelu vyzvedli batohy a Mover busem se přesunuli na letiště. Naše zavazadla byla o mnoho kil lehčí, než když jsme se tady před třemi týdny vylodili. Ale pořád nám ještě trocha zásob zbývala - jako třeba tahle poslední játrovka, která s námi procestovala celou Aljašku.Z letadla jsme se naposled rozloučili s aljašskými horami, které se nám teď ukázaly v celé své nádheře. Dechberoucí pohled na pětitisícové vrcholy osvětlené zapadajícím sluncem, několik desítek kilometrů dlouhé pásy ledovců vinoucí se z nich do údolí, a pak ještě v noci z profilu viděná polární záře byly tou nejlepší tečkou za naším aljašským dobrodružstvím. I když, přesně řečeno to byly tečky tři - a to značí, že možná, někdy v budoucnu bude pokračování...
Další fotografie, které se nám podařilo udělat z letadla, můžete vidět na konci tohohle fotoalba, stejně jako mnohé jiné výjevy z poslední části naší Aljašky.
2 komentáře:
Díky za skvělé dokončení a za zprávy vůbec;)
Po dlouhém brozdání internetem jsem konečně narazil na hezký a hlavně rozsáhlý cestopis z Aljašky. Jelikož se chystám na podobné dobrodružství, zajímala by mě jedna, respektive 2 otázky. Kolik dní jste celkově strávili na Ajlašce a jestli to není moc osobní, jaký rozpočet jste měli naplánovaný. Protože když koukám na cestovky, které nabízejí o dost míň zážitků, tak 100k mi přijde dost přehnané. Děkuji za odpověď.
Okomentovat