Do Vegas jsme přijeli v neděli ráno, a tak jsme začali den stylově, snídaní v hotelu Flamingo. Po několikadenním stravování se z táborového kotlíku jsme málem nevěděli, jak se drží vidlička, a z prosklené zahrady na nás přitom pokukovali živí plameňáci. Následovala procházka po hlavním boulevardu – kterou by však vzhledem k jeho rozlehlosti šlo klidně nazvat túrou. Nebyla o nic méně náročná než naše předchozí túry po horách...
Nicméně, prohlížet si Vegas za bílého dne je trochu jako přijít na hostinu a naordinovat si dietu, a tak jsme se soustředili hlavně na noční program. 
Z nepřeberného množství lákadel jsme si vybrali show Zumanity od Cirque du Soleil a ani trochu jsme nelitovali. Lehce opilí margaritami, nechávali jsme se unést neuvěřitelným uměním akrobatů, kaskadérů, akvabel, mágů, tanečníků, kejklířů a dalších artistů. 
Večeře při svíčkách v hotelu Tropicana a noční návštěva kasín jako Bellagio, Caesar’s Palace, Ostrov pokladů nebo Benátčan byly tou správnou tečkou za celým dnem. 
Las Vegas odhaluje teprve v noci svou pravou tvář, a co vypadá ve dne kýčovitě, se v noci mění v jedinou neskutečnou show pod širým nebem. Blikající neony, zvuky rulety, šumění vodotrysků... A hlavně, je to show, kde hlavní postavou jste vy sami.
Z každé iluze ale člověk vystřízliví, a když jsme za sebou druhý den zavírali dveře hotelového pokoje, byli z nás zase dva obyčejní chudí turisté. 
Dino ještě navštívil na okraji Vegas muzeum věnované testování atomových bomb. K testovacím výbuchům docházelo od 50. do 90. let v poušti jen několik desítek mil od města a lidé se na ně jezdili dívat jako na turistickou atrakci. Kolem nevadské testovací oblasti jsme pak projížděli, když jsme se za Vegas stočili na sever
a pokračovali do jediného nevadského národního parku Great Basin. Tento neprávem opomíjený park je proslulý hlavně tím, že v něm rostou nejstarší stromy na světě, tzv. borovice osinaté (bristlecone pines). Mnohé z těchto dosud živých stromů rostly už v době, kdy vládli faraonové. V parku najdete i překrásné vápencové jeskyně Lehman caves, které se kromě nám známých stalaktitů a stalagmitů chlubí velkým množstvím tzv. štítů (shields), což jsou jakési mramorové mušle, ze kterých „přetékají“ rampouchovité krápníky.
V kolech naší Elantry jsme touhle dobou měli přes 5000 mil (8000 km), a chtě nechtě jsme jim museli dát nový kabát, protože měla podat ještě dvakrát tak velký výkon.
Po Nevadě následoval Oregon, stát uvolněné atmosféry, výborné kávy (která se prodává všude kolem silnic v miniaturních drive-through kavárnách), a cool Američanů se smyslem pro zdravé jídlo a ekologii.My jsme jako první z Oregonu uviděli jeho nejmagičtější místo, jezero Crater Lake, které vzniklo uvnitř kdysi aktivního kráteru. Zvláštní je, že jezero nemá žádný přítok ani odtok. Jako kdyby někdo prostě odkrojil vrchol hory a vnitřek zalil vodou.
Jde o nejhlubší jezero Severní Ameriky a při pohledu na jeho temně modrou hladinu nám běhal mráz po zádech. Oregon byl vůbec bohatý na sopečnou činnost, a tak jsme kromě koupání se v sopečných kalderách a procházky po hraně kráteru mohli i několikrát projíždět opravdovým lávovým polem.
Sopky však nejsou to jediné, čím příroda Oregon obdarovala. Druhou velkou atrakcí je 363 mil dlouhé oregonské pobřeží, které stát odděluje od Tichého oceánu.
Člověk by mohl zastavovat snad každých pět kilometrů a pořád by měl co obdivovat: písečné duny, pláže, útesy, majáky, malebné rybářské vesničky, lachtaní jeskyně, ostrůvky s ptačími koloniemi...
Nejvíc se nám líbilo na mysu Perpetua, kde vzniklo něco jako přírodní podmořská zoo. Při odlivu tam můžete mezi kameny pozorovat nenasytné sasanky, hvězdice, mořské ježky, kraby, balvany obrostlé po celém povrchu mušlemi a spoustu dalších mořských krás.
Oregon sousedí na severu s Washingtonem, a pokud budete dál pokračovat po pobřeží
a neodbočíte na největší město Washingtonu Seattle, okamžitě poznáte rozdíl mezi oběma státy. Počasí je ve Washingtonu chladnější a ještě deštivější, příroda drsnější a mnohem divočejší. Díky neustálému přísunu vláhy tu stromy mají enormní velikost, jako třeba tenhle největší smrk na světě.
Největší bujarosti dosahuje vegetace v národním parku Olympic, kde jsou stromy po celý rok obrostlé mechem a lišejníky. Stačí krátká procházka po deštném pralese v srdci parku a budete si připadat jako v Tolkienově světě.
Z Washingtonu jsme se trajektem přeplavili přes úžinu Juana de Fucy do Kanady, do hlavního města Britské Kolumbie Victoria.
O Victorii se říká, že je angličtější než sama Anglie a není to přehnané. Budovy ve viktoriánském stylu, vzorně upravené ulice, anglické parky, ... 
V místním hotelu The Empress ('císařovna'), pojmenovaném na počest britské královny a indické císařovny Viktorie, se dodnes servíruje odpolední „čaj o páté“, tzv. afternoon tea, a to se všemi náležitostmi a přesně podle britských pravidel. K čaji se podávají specifické druhy zákusků a minisendvičů a v džínách vás k jeho pití rozhodně nepustí.
Ve Victorii se nás ujala naše dobrá známá Lubica, která kdysi v hotelu Empress pracovala a teď pracuje jako průvodkyně. Díky ní jsme tedy nakoukli nejen do zákulisí přípravy odpoledního čaje, ale dostalo se nám i zasvěceného výkladu o mnoha dalších zajímavostech tohoto až trochu moc krásného města. Prý je to místo, kam se Kanaďani jezdí brát nebo dožít důchodový věk.
Victoria leží na jihu obrovského ostrova Vancouver, obydleného dodnes několika indiánskými kmeny a pokrytého z velké části přírodními parky a rezervacemi. My jsme si udělali výšlap podél pobřeží kolem East Sooke, kde jsme viděli spoustu zvláštních stromů jménem arbutus – je to jediný strom, který neshazuje na zimu listy, ale loupe se z kůry.
Před odplutím z ostrova jsme ještě navštívili městečko Duncan, které se chlubí rozsáhlou sbírkou totemů vytvořených domorodými umělci a rozestavěných v různých částech města.
Z Victorie jsme se trajektem přesunuli do Vancouveru, největšího města na západním pobřeží Kanady. Je jen málo velkoměst, která jsou v tak těsném kontaktu s přírodou jako Vancouver, obklopený z jedné strany horami a z druhé oceánem.
Etnicky je Vancouver hodně rozmanitý a se spořádanou a čistou Victorií se nedá vůbec srovnávat. V tomhle městě se o nás postaral pro změnu můj spolužák Jeremy, který nám nejprve jako správný outdoorový Kanaďan dal do těla při podvečerní procházce k majáku a potom s námi podnikl výpravu za vancouverským nočním životem. 
Další den jsme se prošli po visutém mostě nad soutěskou, prohlédli si vancouverský Chinatown a historickou čtvrť Gastown.
Co v nás ale zanechalo největší dojem byla návštěva tzv. Dispensary, tj. legální výdejny marihuany. Lidé s různými problémy, více či méně akutními, si tam chodí pro svůj příděl...Z Vancouveru jsme jeli po trans-kanadské dálnici na východ do městečka Hope. Na první pohled možná ničím nezajímavé místo, ale pro Dina pomyslný vrchol celé naší cesty. V roce 1981 se tu totiž natáčel jeden z jeho nejmilovanějších filmů, Rambo: First Blood.
Museli jsme proto obejít všechna místa ve městečku i jeho okolí, která se ve filmu objevila, a posvátně na nich spočinout. Výsledek a porovnání se skutečným filmem Dino zpracoval v téhle fotogalerii. 
Z Hope jsme pokračovali Kanadou dál na východ podél jejích jižních hranic s USA. Tato oblast na úpatí hor se spoustou jezer má nezvykle příhodné klima, a tak se zde výborně daří nejen ovocným stromům a zelenině, ale i vínu, což by tak daleko na severu málokdo čekal. 
Zastavili jsme tedy na několik ochutnávek a na místních trzích jsme se zásobili spoustou čerstvého ovoce a zeleniny. Jeho část nám však k naší nelibosti zabavil celník, když jsme nad Idahem přejížděli hraniční přechod zpět do Spojených států.---------------------------------------------------
Bylo 12. srpna, na cestě jsme byli od 3. července, a pomalu jsme museli začít pomýšlet na návrat. Po cestě zpět jsme si ale udělali odbočku ještě ke dvěma veleznámým národním parkům. Tím prvním byl Glacier, t. j. Ledovcový národní park v Montaně.
Jeho název vyznívá poměrně tragicky vzhledem k tomu, že v něm už skoro žádné ledovce nejsou, a pokud ano, jsou to jenom takoví chcípáčci, které musíte hledat dalekohledem. Z původních 150 ledovců, které se na území parku nacházely v polovině 19. století, jich zbylo asi 25. A i ty se mají do roku 2020 úplně rozpustit, pokud bude globální oteplování pokračovat stejným tempem. Přesto ale tento park stojí za návštěvu kvůli svým ledovcovým jezerům, dravým řekám, vodopádům a nádherným výhledům. 
Při procházce v Many Glacier se nám dokonce podařilo spatřit medvědici se třemi medvíďaty (!!!)Posledním národním parkem na naší cestě byl nejznámější americký park Yellowstone na severozápadě Wyomingu, který je nejen nejstarším ze všech národních parků v USA, ale i prvním národním parkem na světě. Jeho úkolem je chránit oblast s nebývalou geotermální aktivitou, která se projevuje spoustou gejzírů, bublajících sirných jezírek, potůčků a zapáchajících par, jež se všude kolem derou ze země.
I když nám celý den pršelo, prošli jsme několik takových bublajících polí, kde všechno vřelo, čpělo a hrálo všemi barvami jako v nějakém obrovském čarodějném kotli.
Dino dokonce sebral odvahu a vykoupal se spolu s několika dalšími odvážlivci v řece.Ujít jsme si nenechali ani nejznámější gejzír Old Faithful, který vystřikuje poctivě každou půldruhou hodinu.
Výjezd z Yellowstonu nám trochu zkomplikovalo bizoní stádo. Tihle dva bizoni se s námi přišli rozloučit až k okýnku auta.
Jeden by řekl, pěkná tečka za celým výletem. Jenže teď bylo potřeba odřídit ještě těch tři a půl tisíce kilometrů, které nás dělily od New Yorku (tj. zhruba tak daleko jako z jihu Moravy na sever Norska).Zvládli jsme to za tři dny. Díky tomuhle profesionálnímu řidiči, který byl schopen zároveň snídat, točit volantem a ještě pít kávu.
Po cestě zpět jsme na východě Wyomingu navštívili Ďáblovu věž (Devils Tower), což je obrovská magmatická vyvřelina, tyčící se až nepochopitelně vysoko nad okolní krajinu.
Zavítali jsme i na motorkářskou rallye, která poblíž právě probíhala. Tolik harleyů a harleyářů pohromadě jsme ještě v životě neviděli a asi ani neuvidíme.
Při průjezdu Jižní Dakotou jsme navštívili velkou místní atrakci – kukuřičný palác, který je každý rok s novou úrodou kukuřice nově ozdoben kukuřičnými mozaikami a dalšími dekoracemi z téhle pro Američany základní plodiny. V informačním centru jsme úplnou náhodou narazili na Mrs. Sedláček, Američanku, která se narodila českým rodičům - emigrantům. Bohužel, kromě “Ahoj, jak se maš?” neuměla česky ani slovo. Je zarážející, že ke změně mateřštiny stačí jedna jediná generace...Minnesotu, Wisconsin, Illinois, Indianu, Ohio, Pensylvanii a New Jersey jsme pak už jen projeli pouze s nejnutnějšími zastávkami. V jednu hodinu v noci 16. srpna jsme najížděli na nezvykle prázdný most George Washingtona, před námi se otevřel pohled na ozářené město, které nikdy neusíná, a my jsme věděli, že jsme po dlouhém putování zase doma.
Naše vnímání toho, co je Amerika, se však touhle cestou nenávratně změnilo. Zatímco předtím jsme New York považovali za jakýsi symbol Ameriky a ztělesnění jejího způsobu života, teď má pro nás slovo Amerika úplně jiný význam. Mnohem spíš se nám vybaví farmář z Iowy obdělávající svá kukuřičná pole, kovboj předvádějící svoji dovednost na rodeu v Coloradu nebo aljašský rybář, udící svoji zásobu lososů na zimu. A hlavně nesmírná různorodost, kterou tahle země oplývá a která je mnohem větší než třeba různorodost naší rodné Evropy. Doufáme, že naše povídání vám do rozmanitosti této země dalo alespoň trochu nahlédnout.
Více fotografií z poslední části naší cesty najdete na následujících odkazech:1. Nevada
2. Oregon a Washington
3. British Columbia
4. Glacier & Yellowstone National Parks, Devils Tower
Žádné komentáře:
Okomentovat