středa 13. února 2008

Jak jsme hlídali bezdomovce... (a jak nás bezdomovci zbavili skoro všech našich předsudků o Američanech)

Tady v Brooklynu patříme do farnosti Assumption (http://www.assumptionparish.net/), která je, vedle mnoha jiných bohulibých aktivit, zapojená také do projektu "homeless shelter", což je akce na podporu lidí, kteří nemají vlastní střechu nad hlavou. Farnost se zaváže, že na určitou dobu bude poskytovat nocleh s večeří a se snídaní danému počtu bezdomovců: někteří dobrovolníci uvaří doma večeři, jiní jídlo servírují a další dohlížejí na bezdomovce během noci. V naší farnosti probíhal homeless shelter od ledna do půlky února, a protože pořád chyběli dobrovolníci na noční dohlížení, rozhodli jsme se s Dinem, že to taky zkusíme a zapsali se jako volunteers na dvě noci. Musím přiznat, že když jsme šli na první "šichtu", měli jsme oba docela nahnáno. V kapse měl Dino nůž-trhač, v batohu jsme měli lano a celou cestu jsem dostávala instrukce co dělat, kdyby se některý z chlapíků vymkl kontrole.

Není se čemu divit
- newyorští bezdomovci, se kterými jsme se do té doby setkávali na ulicích, v parcích a hlavně v metru, jsou asi nejstrašnější a zároveň nejubožejší bezdomovci na světě. To snad ani mezi chudými a hladovějícími v subsaharské Africe, Indii či dalších zemích třetího světa se nelze setkat s tak apokalyptickým obrazem toho, kam až se může propadnout bytost, která se nazývá člověk. Možná je to způsobeno tím, že právě v kontrastu ke všem těm nablýskaným výlohám, do nebe sahajícím mrakodrapům a pečlivě upraveným, stále někam spěchajícím byznysmenům ještě víc vynikne všechna ta špína, bída, hnus a hlavně nevýslovná beznaděj, které s sebou místní bezdomovci vláčejí - vedle nezbytného plastového pytle s haraburdím a nepříjemného odéru. Takový by-produkt naší "vyspělé" civilizace, říkám si často. Omlouvám se, jestli jsem teď někomu vzala chuť k jídlu nebo dokonce k dalšímu čtení; ale třeba jenom během dnešního dne jsem na své cestě ze školy viděla takovýchhle smradlavých, ulepených a žebrajících bezdomovců ještě trochu víc, než mám prstů na rukách.

Jaké tudíž bylo naše překvapení, když jsme přišli do sálu pod kostelem, kde měli naši bezdomovci přespávat, a tam jsme našli dvanáct usměvavých, vymydlených chlapíků, kteří se právě chystali začít večeřet. Dozvěděli jsme se, že to vůbec není ten typ bezdomovců, na který jsme zvyklí z metra, ale spíš lidé, kteří nešťastnou souhrou náhod a vlastní neprozřetelnosti přišli o "doma" a musejí hledat útočiště v Drop-In centru. Někteří z nich průběžně hledají práci, jiní už ji mají a hledají si vlastní bydlení, a jiní tímhle způsobem asi přežívají už delší dobu. Na jejich konkrétní osudy jsme se jich moc nevyptávali... Zato jsme si s některými z nich povídali o spoustě jiných věcí: o filmech, o hudbě, o prezidentských volbách, o nejnovějších objevech ve vědě a technice, o historii,
o válečných výbojích - několik z nich bylo totiž válečných veteránů. Obecně tvoří vysloužilci z válek, které vedly Spojené státy během posledního půlstoletí, zhruba čtvrtinu všech amerických bezdomovců. (Z toho je téměř polovina veteránů z války ve Vietnamu, následují Korea a Perský záliv.)

Nejvíc nás překvapilo, jak moc toho věděli o českých dějinách -
nejen o Havlovi a o rozdělení Československa, ale i o Rakousko-Uhersku a přemyslovském králi Václavovi. Takže jestli jste někdy někomu sežrali (nebo dokonce sami tvrdili), "jak jsou ti Američani blbí," tak si dejte pozor na americké bezdomovce! Totéž platí o jejich orientaci v politice a v současné vědě - nemusel by se za ni stydět ani vysokoškolsky vzdělaný "řádný občan".
Naším zjištěním toho, jak úctyhodný mají tihle lidé všeobecný rozhled, však naše překvapení nekončilo. Vždycky jsem měla za to, jak jsou Američani nepořádní, neumějí si po sobě uklízet a všude po nich zůstávájí hordy zmačkaného papíru, kelímků od Coca-coly a napůl ohlodaných kuřecích stehýnek. Když říkám všude, myslím tím i taková místa, jako je třeba sedadlo ve vagónu metra či stůl v knihovně. Tihle Američani si však po sobě uklidili vzorněji než děti na pionýrském táboře, a neustále se nás navíc ptali, jestli nepotřebujeme s něčím pomoci, takže jsme nakonec neměli s jejich obsluhou téměř žádnou práci. Ta fotografie nahoře je jen ilustrační, takhle to možná vypadalo na jiných sheltrech - na tom našem se chlapci večer scházeli u krásně prostřeného stolu, a i když jedli z papírových talířů a plastovými příbory (což tady jedí ostatně skoro všichni), chovali se jedním slovem kulturně. Že by chudoba vracela člověku i jeho ctnosti?

Když jsme původně dávali souhlas s tím, že na ně budeme dávat pozor přes noc, čekali jsme, že celou noc nezamhouříme
oka a budeme muset být neustále ve střehu. Místo toho nám však byly v místnosti oddělené od hlavního sálu přiděleny dvě skládací postele - stejné, jaké měli k dispozici ostatní nocležníci - a my spali klidně až do rána. Vstávalo se časně, už v pět hodin ráno, protože po šesté přijížděl autobus z centra, aby bezdomovce rozvezl do práce či za jiným programem, pro ně připraveným. Další zboření mýtu, tentokrát o tom, že v Americe nikoho dřív jak v devět hodin ráno při činorodé aktivitě neuvidíte.

Po takovéhle zkušenosti už jsme se nebáli přihlásit se ještě na další noc - a dokonce už se pomalu začínáme těšit, až se bude homeless shelter za rok zase opakovat... Po Rogerovi, bělovlasém chlapovi jak hora a veteránovi z války ve Vietnamu, se nám stýská už teď.

3 komentáře:

muxx řekl(a)...

Jak někdo řekne "Jó Američani, ti jsou takový a makový", tak je mi jasný, že s takovým člověkem se nemá cenu bavit. Chybí mi USA a tenhle typ zážitků.

Ales řekl(a)...

AHoj Dino, zavítal jsem váš blog a moc mě potěšil. A příspěvek o shelteru je moc zajímavý.

Přeju vám vše dobré, a zase někdy naviděnou v ČR!
Aleš

Ales řekl(a)...

Teda Aleš z FgÚ AV :-)