Jak jsme zdolali šestitisícovku

Zdravím všechny příznivce našeho blogu a současně děkuji, že nám zachováváte přízeň i přes krátké odmlčení.
Čas v New Yorku běží neuvěřitelně rychle. (Znáte nějaké místo, kde neběží?) Ani jsme se nestačili rozkoukat a je tu léto. Tedy aspoň posledních pár dní to tak vypadalo. Velkoměstská příroda jaro vzala tak trochu hopem. Když jsem ráno stál u okna a pil čaj, všiml jsem si, že na stromě před domem vyrážejí první pupeny. Když jsem ale odpoledne obědval, strom byl již obalen listy a proháněly se po něm veverky. Dobrá, možná to nebyl jeden jediný den, ale určitě ne víc než týden.Nebýt na Nový rok v Čechách asi bychom nezaznamenali ani opravdovou zimu se spoustou sněhu - tedy pokud nepočítám náš výlet do White Mountains, o kterém bych vám chtěl vyprávět...

Inu, to bylo tak: blížily se jarní prázdniny a s nimi i naše první výročí svatby. A tak jsme se s Věrou rozhodli, že to vyrazíme oslavit někam pryč, nejlépe do pořádných hor. Od Věřiny sestry Lenky, která minulý rok Spojené státy procestovávala, jsme dostali pár tipů na severní část východního pobřeží... Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme do Bílých hor (White Mountains) ve státě New Hampshire, které se nacházejí asi 637 km severně od naší ledničky.

Pro lepší orientaci je na přiloženém obrázku schematická mapa severovýchodního pobřeží USA: na jihovýchodním cípu státu New York vidíte daleko do moře vyčnívající ostrov zvaný Long Island, v jehož nejzápadnější části je Brooklyn, kde žijeme. Je zajímavé, že Long Island vznikl "teprve" před 11.000 lety - posuvem obrovského ledovce z vnitrozemí směrem do oceánu. Ledovec, vysoký několik stovek metrů, před sebou tlačil obrovskou hromadu písku a kamení, a když roztál, zbyla po něm voda, 200 km dlouhý ostrov a spousta nepořádku, jež je na ulicích vidět ještě dnes. Na sever od města New York (chápu, že je trochu matoucí žít ve státu, který se jmenuje New York, a současně ve městě, které se jmenuje úplně stejně) leží po řadě státy Connecticut, Rhode Island, Massachusetts a konečně New Hampshire, což byl cíl naší cesty. Nad New Hampshirem je už jen Kanada, věčný sen našich minoritních spoluobčanů.

Popravdě řečeno si nedovedu příliš představit, jak bychom se do našeho cíle dostali bez auta. Spojené státy jsou totiž vymyšleny tak, aby se bez auta člověk prostě neobešel. Hromadná doprava spolehlivě funguje jen mezi největšíni městy a v nejzalidněnějších oblastech. Ale na venkově??

V Bostonu (kam jsme se dostali s autobusovou společností Fung Wah Bus operující na lince Chinatown - Boston) jsme si proto vypůjčili auto a vyrazili směrem na městečko Conway, ležící na úpatí Bílých hor. Cesta ubíhala rychle (za cenu, že jsme toho z dálnice moc neviděli) a již brzy odpoledne jsme stáli v recepci hostelu, který se stal naším útočištěm na následujících pár dnů. Vzhledem k tomu, že byly právě jarní prázdniny a navíc týden před Velikonocemi, čekali jsme hostel praskající ve švech a všude spoustu turistů. K našemu velkému překvapení byl ale hostel téměř prázdný a turistické středisko Conway působilo asi jako Riviéra v půlce února. Všichni ostatní asi letěli na prázdniny na Floridu...

Vůbec tím nechci říct, že by nám to nějak vadilo. Vzhledem k tomu, že nás moc milá (i když, jak jsme později zjistili, trochu bláznivá) paní recepční ubytovala během několika minut, vyrazili jsme ještě ten den na průzkum nejbližšího okolí.

Na naši otázku, jestli by nám nemohli doporučit nějakou kratší túru po okolí, se sice v informačním centru koukali značně podezíravě, ale nakonec nám dali tip na nedaleké Diana's Bath (Dianiny lázně). Chvíli nám trvalo, než jsme našli ve sněhu zapadlou odbočku z hlavní silnice, ale odměnou nám byl pohled na velkolepé kaskádovité vodopády uprostřed lesa, které vyhloubily ve skále opravdové umělecké dílo. Navíc byla část padající vody zamrzlá, a tak jsme si připadali téměř jak v nějaké pohádkové říši nebo ledovém království. Kousek od vodopádů jsme ještě objevili Cathedral Ledge - dvě obrovské skalní stěny, na kterých trénují, popř. lámou své vazy ti nejodvážnější horolezci. (A to nám ta paní nejdřív tvrdila, že tam vlastně v nejbližším okolí ani nic není...)

První den našeho výletu bylo počasí jako vystřižené, se spoustou slunka (což v tomhle kraji není vůbec samozřejmostí), a druhý den mělo být podle předpovědi ještě lépe. Proto jsme se odhodlali, že další den podnikneme výpravu hned na nejvyšší vrcholek White Mountains - Mount Washington...Mt. Washington je jedna z nejvyšších hor celého východoamerického pobřeží: se svými 6288 stopami je pouze o 355 stop nižší než hora nejvyšší - Clingmans Dome ve státě Tennessee. Pro ty z vás, kteří nevědí jak dlouhá je stopa, tak stopa je dlouhá přesně 12 palců neboli 0.33 yardu (neplést s Jardou). Hoře Washington se ne nadarmo říká "Domov nejhoršího počasí na světě". Díky neuvěřitelně silným větrům, které tu vanou, může být teplota na jejím vrcholku (kde je od roku 1932 v provozu meteorologická stanice) i o několik desítek stupňů nižší než teplota dole v údolí. V průměru 110 dní v roce tu větry dosahují rychlosti hurikánu. V roce 1934 byla na tomto místě naměřena vůbec nejvyšší rychlost větru na zemském povrchu = 372 kilometrů v hodině! Nejnižší naměřená teplota je z roku 1871, a sice -51 stupňů.

Když jsme se pár dní před naší výpravou dívali doma na situaci na hřebeni (viz http://www.mountwashington.org/weather/), bylo nám jasné, že výšlap na vrchol je v tomhle období nereálný, zvášt když se teplota v ten den pohybovala okolo -20 stupňů. Úplně jsme ale zapomněli na to, že jsme v Americe, a tudíž na vrchol zcela jistě MUSÍ vést silnice. A také by na samém vrcholku neměl chybět nějaký ten McPárek.

Silnice na vrchol nakonec doopravdy vedla, a z druhé strany vedla dokonce i železnice (i když ta nebyla v tu dobu ještě v provozu). Povzbuzeni předpovědí pěkného počasí, volali jsme tedy do turistického centra pod Mt. Washington, abychom vyzvěděli, jak se situace má. V centru nám řekli, že cesta vedoucí nahoru je pokrytá hlubokým sněhem a místy ledem, nicméně že nás může zhruba do půlky hory vyvézt k tomu speciálně upravené auto (s pásy místo pneumatik), tzv. Snow Coach. Snažili jsme se vyzjistit, jestli bychom pak mohli pokračovat dále na vrchol, avšak bylo nám několikrát sděleno, že cesta na vrchol je velmi nebezbečná a rozhodně nám ji nedoporučují. Jestli však prý chceme, můžeme si v jejich centru půjčit sněžnice a sejít po svých zpět z místa, kam nás Snow Coach vyveze.

Nechali jsme si tedy pověsit bulíky na noc, zaplatili nemalou sumu za lístek a za půjčení sněžnic, a nastoupili jsme spolu s hloučkem dalších turistů do Snow Coache - řízeného bodrou paní řidičkou, které se ústa nezastavila ani na vteřinu. Už po ujetí několika desítek metrů nám bylo úplně jasné, že na podobnou cestu (rolbou ujetý tuhý sníh) by sněžnice použil nejspíš jen někdo, kdo si chce vážně ublížit.

Když jsme se po zhruba patnácti minutách jízdy ocitli ve finální destinaci, asi 7km od vrcholu, viděli jsme, že rolbou projetá cesta pokračuje i dále. Jen jsme s Věrou na sebe mrkli, rozloučili se s ostatními a místo zpátky dolů jsme vyrazili na vrchol. Vzhledem k tomu, že bylo jenom něco málo poledni, sníh byl ještě krásně tvrdý a leskl se jako sklo. Nefoukal žádný vítr, slunko svítilo jako o život (však jsme se taky oba pěkně přismahli v obličeji), obloha byla bez mráčku a bylo vidět do ohromné dálky (jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že vidím komín rychnovské kotelny, ale to se mi nejpíš jen zdálo).

Cesta nahoru nám tedy doslova vzala dech. Věra zvolila tradiční nordický způsob výstupu a já, jak je ostatně z obrázků patrné, jsem zvolil bezpečný a energeticky nenáročný, americký styl. Po zhruba dvou hodinách jsme byli na dohled od vrcholku, kde na nás čekal opravdu jedinečný výhled - celý New Hampshire jsme měli jako na dlani. Slupli jsme Studentskou pečeť, udělali pár nezbytných vrcholových fotografií a rychle vyrazili na cestu zpět. Měli jsme totiž stále ještě půjčené sněžnice (byť jsme je po celou dobu výstupu nesli přivázané na batohu) a do 5 p.m. jsme je museli vrátit do centra pod horou. Mírně jsme nestíhali, ale stěstí nám přálo, protože jsme v půlce hory potkali totéž auto, které nás ráno vezlo - tentokrát s jinou skupinkou amerických "vysokohorských" turistů. Dohonili jsme je tak tak. Paní řidičce jsme odevzdali sněžnice a zbytek hory už jsme sešli procházkovým tempem. Začínalo se pomalu šeřit a my jsme byli po celodenní tůře dost vyčerpaní. Však jsme už měli ten den v nohách skoro dvacet kilometrů nachozených po zasněžených horách.

Oba jsme ale měli nesmírnou radost z pokořené velehory, navíc v březnu, kdy si na ni málokdo troufne. A také radost z toho, že jsme se opět něco přiučili o americkém způsobu podávání skutečnosti. Na závěr bych se proto s vámi rád podělil o pár výrazů z americké angličtiny, které uvedu spolu s jejich českou variantou a také s pravým významem:

Anglicky: The road is VERY DANGEROUS.
('Ta cesta je VELMI NEBEZPEČNÁ.')
Český význam: Nahoru vede udržovaná silnice. Je to v ouplnym cajku.

Anglicky: That could be a very nice trip.
('Tohle by mohl být velmi pěkný výlet.')
Český význam: Zcela jistě půjde o něco u silnice. Dá se tam zaparkovat auto, do deseti metrů od auta bude stánek s párky.