Na tresky na Velrybí ostrov - a na velrybu k Vlkům

Zdravíme z Norska! Léto v New York City začínalo být stále teplejší a dusnější, a když už klimatizace v oknech hučely tak, že při chůzi po ulici nebylo slyšet vlastního slova, rozhodli jsme se, že musíme na prázdniny odjet do nějakých chladnějších krajin. A tak jsme se přestěhovali na letní byt za Severní polární kruh. No, spíš než letní byt je to podkrovní místnůstka obložená dřevem v domku našeho kamaráda Thila. Thilo koupil před čtyřmi lety na okraji centra v Tromsø typický norský dům ze dřeva, který postupně přestavuje. Letošní léto byla na programu stavba nové kanceláře a ložnice, probourání zdi mezi kuchyní a jídelnou a kompletní přestavba obou místností. Tady zrovna Thilo a Dino pokládali novou podlahu: Je to úplně jiná zkušenost, když hlavním stavebním materiálem nejsou cihly a beton, ale dřevo. Hlavně ta vůně všude... Skoro jako byste si vyšli na procházku do lesa.Když zrovna nepřestavujeme, nebrousíme, ani nezametáme dřevěné piliny, máme čas i na jiné typické norské aktivity - jako je třeba rybaření. Jezdit do Norska na ryby se už stalo v Čechách téměř tradicí. Ale rybařit až tady na úplném severu Norska má jedno nesporné kouzlo. Příroda i počasí jsou tu ještě o trochu nehostinnější než ve zbytku Norska, a tak má často rybář bojující s mořem o rybu zasloužený pocit opravdového lovce.
Dino přiletěl do Tromsø poslední červnovou středu v noci a hned ve čtvrtek se přidal k Vojtovi a Alešovi, kteří jeli rybařit ze člunu na otevřené moře na Kvaløyu (kval = velryba, øy = ostrov) . Následující záběry z jejich výpravy hovoří samy za sebe:








Každý z nich přivezl domů jednu fakt "velkou rybu": Dino ulovil největší tresku, Aleš mořskou kočku a Vojta mníka. Vojta zaplatil za boj s mníkem dokonce zlomeným prutem. Nejtěžší byl ale zápas s kočkou. Potřebovala by nejspíš pár ran pořádným kladivem, ale jelikož žádné nebylo po ruce, musela být nakonec ubita pádlem. Stačí se podívat do její pootevřené tlamy a je hned jasné proč. Stisk jejích čelistí dosahuje až tunu na centimetr čtvereční. Může vám tak ukousnout palec u nohy, ani se nenadějete - a že máte na nohou rybářské gumáky jí vůbec nedělá starosti.













Minulé pondělí jsme si rybářský výlet zopakovali. Aleše vystřídala Johanka a místo člunu jsme se rozhodli pro rybaření ze břehu. Na Kvaløyi asi 30 kilometrů od Tromsø máme už z předchozích let jedno oblíbené místo - Hellu: Jde o skalnatý výběžek široký asi 200 metrů, který vytváří s protilehlým ostrovem úzký průliv, v němž proudí zejména při přílivu a odlivu voda větší rychlostí než ve Vltavě. Každý příliv s sebou přináší hejna rybek a jiné mořské havěti, a tudíž i dravců, kteří se jimi živí. Patří mezi ně zejména torsk a sei (česky "treska obecná" a "treska černá"). Občas se při přílivu naskytne hodně zajímavá podívaná, protože to na některých místech vypadá, jako by se voda rybami doslova vařila.

Díky výjimečně krásnému počasí bylo tentokrát rybářů na Helle víc než obvykle. Na velkých kamenných deskách seděly norské rodinky a grilovaly, půlnoční slunko vytvářelo na horách v pozadí stínové efekty, do toho pokřikovali rackové krmící se vnitřnostmi z vyvržených ryb - zrátka idylka. Naše skupinka však tentokrát moc rybářského štěstí neměla. Když už jsme nechali v řasách čtvrtou návnadu a v tašce měli jen dvě rybičky, rozhodl Vojta, že musíme změnit místo a přesunout se s pruty na nedaleký most na ostrůvek Håkøya.

Bylo právě okolo půlnoci, a nám se podařilo po cestě narazit na jedno ze zapomenutých místech na zeměkouli, kde jsme mohli zhlédnout to nejvelkolepější představení půlnočního slunce, jaké jsem kdy viděla. Bohužel se půlnoční slunko nedá dost dobře zachytit kamerou ani fotoaparátem. Ale možná je to tak dobře - musíte si sem pro ně totiž přijet. Přesto se o to Vojtěch i Dino se svými mašinkami alespoň pokoušeli...Tady je fotografie, kde do nefalšovaného půlnočního slunce oba koukáme:Když jsme se dostatečně vynadívali, nasedli jsme znovu do auta a zkoušeli ještě asi dvě hodiny štěstí na výše zmíněném mostě. Výhodou polárního dne je, že člověk nemusí brát ohled na stmívání a může rybařit celou noc. Největší rybu se tentokrát podařilo chytit Johance, a to hned dvakrát za sebou. Tady se hrdě pyšní s jednou ze svých tresek a hned na dalším fotu ji nemilosrdně zabíjí.

Naše dvě výpravy na Velrybí ostrov tedy byly vesměs úspěšné, protože jsme si z nich oba přivezli zatím největší rybu svého života. Dinovu maxitresku jsme si upekli v zázvorové krustě (recept), johančiny tresky zatím čekají v mrazáku. (Rybí maso je výborné, ale přece jenom ho nemusíme mít každý den - nechceme zbytečně riskovat předávkování vitamínem D.)Hned další den po našem nočním rybaření se nám však poštěstilo ochutnat jinou delikatesu - velrybí steaky. Vojtěch, Vendula a Viktorka Vlkovi odjížděli po půlročním pobytu z Tromsø, a v rámci vyklízení bytu zjistili, že mají v mrazáku kromě několika kil ryb i pořádný kus velryby, který Vendula dostala darem od sousedů. Pozvali nás, abychom jim s velrybou pomohli, a my se nenechali dvakrát pobízet.




Jestli jste ještě velrybí maso neochutnali, tak je to něco mezi hovězím, játry a rybou. Ve srovnání s masy z tuleně nebo ze soba, která patří k dalším norským specialitám, je o něco tužší a aromatičtější. Ale díky tomu, že bylo maso naloženo pár dní do mléka - a samozřejmě i díky Vojtově profesionální přípravě - bylo velrybí masíčko krásně šťavnaté a my si na něm opravdu pochutnali.
(Za poslední odstavec se omlouváme všem vegetariánům a ochráncům zvířat.)Brzy sem přidáme i fotodokumentaci našeho velrybího zážitku - teď jsou ale fotografie ještě u Vlků, a tudíž někde na cestě mezi Tromsø a Moravskými Budějovicemi, protože se tahle dobrodružná rodinka rozhodla podniknout zpáteční cestu z Tromsø do Čech autem.
(Fotografie přidány 16.7.2008, foto V&V Vlkovi)








Snad jsou vaše prázdniny neméně dobrodružné - a pokud ne, dejte vědět. Příště bychom si už chtěli velrybu k obědu ulovit vlastníma rukama, podobně jako si lovíme tresky, a právě sháníme členy do posádky!