Na rozdíl od minulého semestru, kdy jsme strávili docela hodně víkendových večerů v Carnegie Hall, Avery Fisher Hall či Metropolitní opeře, žijeme momentálně - co se kultury týče - hlavně aktivitami spjatými s Českým centrem. Proto jsem se už netrpělivě těšila na naši první poprázdninovou návštěvu Lincoln centra. Vybrali jsme představení Kafka Fragments z nové koncertní série, která se zaměřuje na hudební zpracování význačných literárních děl či autorů...
Protože mi vybyla trocha času, rozhodla jsem se jít i na "pre-concert lecture" (přednáška před koncertem), které jsou tady v Americe hodně populární. Většinou vypadají tak, že buď autor díla nebo nějaký jiný odborník seznamuje posluchače s tím, jak dílo vznikalo, v jakém kontextu je třeba ho chápat atp.
Osobně jsem k akcím podobného typu dost skeptická. Do dnešního večera jsem byla na pre-concert lecture pouze jednou - když jsme šli na Straussův "Ein Heldenleben" v podání Newyorského filharmonickécho orchestru, kterému mělo předcházet premiérové provedení symfonie jednoho soudobého autora z Nového Mexika. No a pan autor nám před přehráním symfonie povídal "jak teda tu symfonii dělal". Mno. Myslím, že nejvýstižněji jeho výstup zhodnotil jeden náš známý, když prohásil že "talking about music is like dancing about architecture" (Mluvit o hudbě je jako tancovat o architektuře).
Vzhledem k tomu, že dnešní představení mělo být kombinací literatury a hudby - a na povídání o literatuře jsem (na rozdíl od povídání o hudbě) zvyklá z dob svých studií na Filozofické fakultě - odhodila jsem svůj skepticismus a vypravila se na přednášku o Kafkovi a Kurtágovi. Maďarský hudební skladatel Gyorgy Kurtág zhudebnil v letech 1985-1987 čtyřicet útržků (možná by se spíš patřilo říct "výtržků") z Kafkova díla,
zejména z jeho deníků a dopisů Mileně Jesenské. Čekala jsem tedy, že se dovím něco ze zákulisí obou tvůrčích procesů, literárního i hudebního...
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem místo toho slyšela přednášku o bezpečnosti, Obamovi a sexu - tím spíš, když přednáška na toto téma zazněla z úst významného profesora německé a srovnávací literatury z Princetonu.
Abych to objasnila - pan profesor Stanley Corngold vydal před nedávnem ještě s dalšími dvěma kamarády soubor Franz Kafka: Úřední spisy, kde publikoval různé úřední dokumenty a listiny napsané Franzem Kafkou coby koncipientem a posléze tajemníkem Dělnické úrazové pojišťovny. A tak nám povídal o tom, jak byl Kafka mezi prvními, kdo v zaostalé střední Evropě dbali na dodržování pracovní bezpečnosti - "security & safety" - což jsou hesla, která mají na Američny přímo magickou moc.
Dejme tomu. Je zajímavé vědět, že to je vlastně zásluhou Franze Kafky, že naši dělníci nosí při práci ochranné helmy. Poté však následovala část, jejíž souvislost s Kafkovým dílem jsem už vůbec nechápala. Dozvěděli jsme se totiž, že budoucí prezident Obama a Kafka používali vlastně velmi podobné techniky projevu a byli si i v lecčem jiném velice podobní, včetně například vzhledu sluchových orgánů. No a aby to pan profesor nějak pěkně završil, v posledních třech minutách, které mu zbývaly, nám rychle řekl i něco o Kafkovi a o sexu. Pašák pan profesor, jen co je pravda. I tentokrát mu vypadlo z úst nějaké velice objevné tvrzení. Ale co přesně to bylo, radši psát nebudu - z úcty k zemřelému mistrovi.
Jestliže mě měl tenhle proslov lépe připravit na vyslechnutí následujícího hudebního díla, tak mi upřímně řečeno vzal veškerou chuť ještě něco souvisejícího s Kafkou vůbec poslouchat. Ale lístky už jsme měli zaplacené, a tak jsem zůstala. Americké publikum si asi podobné chuťovky žádá, omlouvala jsem v duchu pana profesora, a tak musí i přednáška před koncertem klasické hudby připomínat dvojstránku z bulváru.
Vyslechnutím si neskutečně odbytého, trapného a místy až ponižujícího proslovu však moje rozčarování skončit nemělo. Naneštěstí pro Dina, který mezitím také dorazil.
Nejprve nás trochu zarazilo, když na pódium po úvodním potlesku napochodovala paní pěvkyně ve flanelové košili a vytahaných teplákách, s vlasy rozcuchanými a tváří neumytou. Podobně vypadal i houslista - šusťákové kalhoty, vytahané triko a flízová vesta. Zajímává stylizace, pomyslela jsem si. To by však ještě nebylo to nejhorší...
Skladatel Gyorgy Kurtág koncipoval Kafkovy fragmenty jako duet sopránového hlasu a houslí, rozdělený do čtyř částí. Jednotlivé citáty z Kafkova díla mající rozsah od několika vteřin do několika minut byly na pódiu zpívány v originálním, německém jazyce, a paralelně se zobrazovaly na plátně za oběma účinkujícími v angličtině.
Paní pěvkyně však po zaznění prvních tónů odběhla kamsi na stranu pódia, kde byla hromada uklízecího náčiní, vytáhla koště a začala s ním pódium zametat. Paralelně k tomu zpívala text Fragmentů a přitom se s koštětem občas mírně pomazlila.
I to by ale pořád ještě šlo.
Pak však nastala opravdová smršť. Sopranistka totiž v pravidelných intervalech uklízecí náčiní obměňovala, a tak jsme ji viděli na pódiu ještě žehlit, zapojovat elektřinu, věšet se na šňůře od elektřiny, vytírat, čistit si zuby, vysávat, umývat nádobí a utírat nádobí. Připomínám, že při tom všem neustále zpívala.
Aby toho nebylo málo, běžely na pozadí černobílé fotografie Davida Michálka, jejichž souvislost s dějem byla tu více, tu méně zřejmá.
Chudák divák nevěděl co sledovat dřív - jestli pobíhající pěvkyni, nebo měnící se fotografie, nebo kymácejícího se houslistu. Ať chtěl nebo ne, na poslech hudby samotné už mu nezůstávalo moc energie. Snad jedině se zavřenýma očima...
Moc se nedalo soustředit ani na vnímání smyslu jednotlivých textů. V podání ženy v domácnosti a nad mytím nádobí vyznívaly kafkovské existenciální otázky chtě nechtě vykonstruovaně a banálně, místy vyloženě směšně. (Paralela s projevem pana profesora před koncertem není náhodná.)
Dino vzdal poslech asi po půl hodině a odešel si spravit chuť do Gramercy na koncert Soulfly, kterého se chtěl původně kvůli představení vzdát. Já jsem sice vydržela až do konce, ale byla jsem vnitřně tak roztrpčená a znechucená, že jsem musela napsat tenhle příspěvek, abych se z toho dostala.
Zní to možná nadneseně, ale je to tak. Češi mají v New Yorku svou vlastní "národní budovu". A že to není jen tak ledajaká chaloupka...
Bohemian National Hall se nachází na 73. ulici východně od Central parku. Postavili ji čeští a slovenští emigranti na konci 19. století jako svoje kulturní a společenské centrum. To se vzápětí stalo sídlem nesčetných krajanských spolků (kromě Sokola, který se na poslední chvíli rozhodl postavit si vlastní budovu na 71. ulici). Zkrátka řečeno, Čecho-Slováků odjíždělo zkusit štěstí do Nového světa pořád víc a víc (kolem roku 1900 jich bylo jenom v New Yorku a
si 27.000) a chybělo jim místo, kde by se mohli setkávat. A tak vybrali po dolaru od čtyřiceti tisíc amerických Čechů z celých Spojených států a začali se stavbou newyorské 
"Zlaté kapličky". Že paralela se stavbou Národního divadla není náhodná, dokládá i nápis nad oponou jeviště v hlavním sále - "Národ sobě".
V druhé polovině 20. století se však newyorští Češi stále víc stahovali na newyorská předměstí, zejména do oblasti Astoria v Queens (kde je mimochodem další, o trochu mladší Bohemian Hall), a čilý národní ruch budovy začal upadat. Jednotlivé místnosti a sály byly pronajímány, ať už jako kancelářní prostory či ke konání svateb, plesů nebo představení Off-Broadway divadla. Jelikož se ale o budovu nikdo pořádně nestaral, došlo to tak daleko, že musela být kvůli své zchátralosti uzavřena.
S probuzením českého národního ducha, jehož 19. výročí si budeme už za několik dní připomínat, došlo i k oživení zájmu o Českou národní budovu na Manhattanu - ve které kdysi přeci sám tatíček Masaryk promlouval k podporovatelům nově se rodícího Československa. The Bohemian Benevolent and Literary Association, která budovu formálně vlastnila, ji prodala v roce 2001 za symbolický 1$ české vládě. Mělo to však dvě podmínky: český stát se postará o rekonstrukci budovy a ponechá v ní společnosti jedno patro k používání.
Po několikaleté rekonstrukci, která nebyla bez zádrhelů (celkový náklad se vyšplhal z plánovaných 360 milionů na tři čtvrtě miliardy CZK, což z ní činí největší českou vládní investici v zahraničí...), byla budova o prvním listopadovém víkendu znovu slavnostně otevřena veřejnosti.
Symbolickou pásku nám přestřihl pan Čunek už 30. října, ale opravdový zahajovací galavečer se konal až o dva dny později. Poněvadž jsme byli také mezi pozvanými, měli jsme tu čest obdivovat se novotou zářícím interiérům - stejně jako okusit, co znamená pravá česká pohostinnost. Pivo i víno teklo proudem (a zadarmo :-). Překvapením byl pro nás Tomáš Hanák moderující v angličtině celý program; je nutno přiznat, že v češtině je vtipnější. Očividně byl vedle angličtiny mírně nervózní i z publika, ve kterém ho znalo sotva jedno procento lidí. Jak také sám přiznal, trochu ho vyvádí z míry, že už je v New Yorku několik dní, a zatím ho poprosili o podpis pouze dvakrát, a to při placení v nákupním centru.
Po skončení hlavního programu, sestávajícího z alegorického vystoupení taneční skupiny Caban's Motion Unit a jedinečného provedení setu moravských a slovenských lidových písní skupinou Camael,
jsme si šli prohlédnout třešničku na dortu celé národní budovy - střešní terasu. Nasvícená terasní zahrada a výhled na noční Upper East Side vypadaly velice působivě. Přiznám se, že kdyby k tomu mezi chromovanými stolky roznášeli číšníci horkou čokoládu a svařené víno, a z neviditelných reproduktorů se linula jemná bluesová melodie, nedovedu si představit ideálnější místo na celém Manhattanu...
Bylo by toho ještě spousta co vykládat v souvislosti s newyorskou "Českou národní halou". Jsme si však jisti, že ji na těchto stránkách nezmiňujeme naposledy. Vypadá to totiž, že český kulturně-společenský život se v ní opět rozhořel bujarým tempem... Hned tuhle sobotu tam jdeme na "básňokoncert" Pavla Zajíčka a Garyho Lucase.
