Kanadaaaaaaaaaaaaa!

Stal jsem se Kanaďanem. Řeknu vám ale, že to není žádná sranda. Příběh začíná v půlce ledna, kdy jsem měl na víkend naplánovanou cestu do Guelphu, stotisícového města situovaného východně od Toronta. Jednalo se o návštěvu kolegy, který se zabývá epilepsií psů. Cílem bylo domluvit se na spolupráci a nainstalovat nový typ našeho bezdrátového EEG, kterým lze monitorovat zvíře nebo člověka po dlouhé hodiny. Odlet jsme se svými dvěma kolegy z Downstate naplánovali na páteční šestou hodinu ráno, takže balit jsem se začal ve čtvrtek okolo desáté večer...
Vše šlo jako na drátku – balení mi normálně zabere okolo sedmi minut i se sprchováním a mezipivem. Úplně vše však tentokrát v pořádku nebylo. Ať jsem dělal co jsem dělal, za nic na světě jsem nemohl najít svůj pas. Kdybych byl v Evropě, asi bych si z toho díky Schengenu nedělal příliš velkou hlavu. Tady je ale situace jiná. Pas je pro imigranta jediný akceptovatelný průkaz totožnosti. Člověk, který ho nemá, riskuje vyhoštění. Natož cestovat bez pasu za hranice – to už vůbec nepřipadá v ůvahu. Panika. Prošel jsem všechny své typické skrýše nejméně třikrát a nakonec začal podezřívat Věru, že má můj pas u sebe ona. Neměla. Panika na druhou. Začal jsem hledat i na místech, kam bych pas opravdu nikdy nedal. Převrátili jsme snad každou nitku v našem třípokojovém bytě. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že pas prostě nemám a do Kanady ráno nepoletím. Zavolal jsem kolegům, vysvětlil jim situaci a ujistil je, že celou věc zvládnou i sami. Čas začít pracovat na plánu B.
Zkusil jsem ještě v noci zavolat na Český konzulát v New Yorku. Když jsem do telefonního automatu nacvakal “emergency”, kupodivu to I po jedenácté večer někdo zvedl. Na tuhle pozdní hodinu byla paní na druhé straně nebývale ochotná. Vysvětlila mi, že mi hned ráno v devět mohou udělat “náhradní pas”, na který by mohlo jít do Kanady odjet. Nebyla mi ale bohužel schopná říci, jestli se na takový pas budu moci také vrátit zpět do Států, protože v něm nebudu mít vízum, což se ukázalo být klíčové. Moje letadlo mělo bohužel odlétat již v 6 ráno, a tak mi nezbývalo než požádat o “standby”, tzn. přesunutí letenky na některý z pozdějších spojů. Ještě večer jsem se take snažil spojit s Imigračním, abych zjistil, jestli mě na dočasný pas pustí při návratu z Kanady zpátky do země. Asi po hodině komunikování s různými telefonními automaty jsem svou snahu vzdal.
Po noci beze spánku jsem vyrazil na Český konzulát. Věra se mezitím snažila dovolat v “úředních hodinách” na Imigrační úřad a na Celní a pohraniční ochranu a zjistit situaci. Krom nesčetných telefonních automatů narazila po asi půlhodinovém poslouchání “uklidňující melodie” i na živé úředníky, kteří však fungovali úplně stejně jako telefonní automaty. Stále ji odkazovali někam jinam a nedávali žádné spolehlivé odpovědi. Já jsem byl mezitím na konzulátu ujištěn, že na dočasný pas se opravdu dá pouze vrátit do ČR (a zažádat o nový pas), nikoliv vycestovat a vrátit se zpět. Dočasný pas bude navíc platit pouze měsíc a půl. Pokud chci “opravdový” pas, na konzulátu mě vyfotí, sepíší se mnou písemnou žádost a celou věc poté pošlou v obálce do Rychnova nad Kněžnou, kde paní úřednice ověří mou totožnost, vytvoří pas a pošle jej poštou zpět do NYC. Sláva době internetu a nepřeberným možnostem elektronické komunikace! Prohra. Neřešitelná situace. Vyplnil jsem všechny formuláře a zlomený odcházel.
Ještě předtím mi ale paní na konzulátu řekla, abych zašel na policii na 63.ulici a sepsal s nimi ztrátu pasu. Potřebuji od nich prý potvrzení o ztrátě, jinak mi hrozí vyhoštění. Při mé první návštěvě na policii jsem si vybavil scénu z filmu První krev (Rambo 1)…

Na zdech visely tisíce cedulí přesvědčujících, jak je škodlivé pití alkoholu, že všechno podezřelé musí být bez okolků nahlášeno, “safety & security” především atd. Aby byl psychologický efekt výhrůžek výraznější, mají policisté stoly zvedlé asi o půl metru nad zem. Člověk si pak vážně připadá jako krysa.
Ujala se mě mladá policistka, která mi svými pohyby nápadně připomínala Johna Wayna. Krom neprůstřelné vesty měla okolo pasu asi tolik zbraní, kolik většinou stačí k zábavě zhruba šesti českým policistům. “Co chcete?”. Vysvětlil jsem, že jsem ztratil pas a že od nich potřebuju nějaké lejstro. Policistka se mě zeptala, kde jsem ho ztratil. Měl jsem určité tušení, že se tomu tak stalo při přesedání z vlaku na metro během našeho povánočního návratu z Čech, tedy na Penn station. “Penn? Tak to není náš okrsek. Musíš na Penn.” Tak jsem tedy šel na metro a po chvíli se objevil na policejní stanici na Penn Station. Byla o trochu přátelštější, i když pokud jde o policejní stanice, jsou taková měřítka nejspíš absurdní. “Jo, pane, to musíte na Canal street, my tyhle věci neděláme!” Aha, takže na Canal. Napadlo mě ale ještě se před odchodem zeptat, jestli v na Penn Station není něco jako Ztráty a nálezy, kde bych mohl zkusit poslední štěstí. Ztráty a nálezy na Penn station byly, jen asi deset kroků od zmíněné policejní stanice. A krom ztrát a nálezů tam také čekal, věřte či nevěřte, můj pas.
V zemi, kde se většina lidí stará pouze o sebe a o své nákupní tašky, někdo našel můj pas a odnesl jej do ztrát a nálezů! Zázrak. Ve chvíli, kdy jsem svůj pas držel opět ve svých rukou, bylo jedenáct dopoledne. Věděl jsem, že další letadlo odlétá v jednu, a tak jsem co nejrychleji vyrazil k domovu. Balení mi tentokrát trvalo asi minutu, za další minutu jsem byl před domem a během třetí minuty jsem nasedal do taxíku směr LaGuardia. Měl jsem štěstí, v letadle bylo ještě volné místo. Ve tři odpoledne jsem vysedal v Torontu.

Do mé finální destinace Guelphu se dá z letiště rozumně dostat pouze autem, a tak jsem si potřeboval auto pronajmout v půjčovně. V tom spěchu jsem si ale zapomněl v New Yorku svůj mezinároní řidičák, což mi dělalo docela starosti. Zcela jistě to ale nedělalo starosti milému Indovi, který mi vůz půjčoval. Z mého českého průkazu přečetl vše, co potřeboval, a ani se mě na nic neptal. Díky navigaci jsem byl v Guelphu během hodiny a připojil se tak právě včas ke svým dvěma kolegům, kteří v tu chvíli již několik hodin bezradně bojovali s naším bezdrátovým systémem. Vše se vyřešilo během deseti minut a mohli jsme jít v klidu na pivo.

Vzhledem k tomu, že v Torontu bydlí matka mého kolegy Andrého, zůstali jsme i sdruhým kolegou Emersonem bydlet u ní. Druhý den, nechtíce rušit rodinnou atmosféru, jsme s Emersonem vyrazili na obhlídku Toronta. Věděl jsem, že v Torontu bydlí minimálně dvě z našich příbuzných, jedna z tátovy a jedna z mamčiny strany. Ta první je manželka mého prastrýce (nesoucí totéž příjmení jako já), ta druhá je teta ze třetího kolene. Adresu jsem si sehnal už před odjezdem, a tak jsem se vydal své příbuzné navštívit. Nejdřívě jsme zazvonili u paní Pavlíny Dvorak, která žije v Kanadě již od konce šedesátych let.


Dostalo se nám milého přijetí, kávy a zákusku. Pavlína se s námi dokonce chtěla rozdělit o svůj oběd. Vyprávěli jsme o našich rodinách a také se dozvěděli, co dalšího můžeme podniknout v Torontu.


Po rozloučení se s Pavlínou jsme vyrazili do centra Toronta. Bylo deset pod nulou a foukal úděsný vítr, takže procházka po pobřeží jezera Ontario brzy skončila v hospodě u škopku kanadského piva. A ne jednoho. Posíleni kanadským spiritem jsme vyrazili na výstavu Inuitského umění, která vypadala na druhý pohled velmi zajímavě. Hlavně díky mé dlouholeté slabosti pro severská, hlavně Sámská božstva a vůbec Sámskou spiritualitu a šamanismus.
Výstava byla naprosto jedinečná. I když zabírala jenom tři místnosti, strávili jsme v nich celé odpoledne. Většina vystavených předmětů byla z poloviny minulého století, některé byly novější. Výjevy z lovu, zobrazení matek s dětmi zabalenými v “ruksacích”, které zároveň tvořily matčino oblečení, duše zvířat, šamané a další duše šamanů, zvířat a zvířetošamanů...


Nemohl jsem se ubránit nefotit, a tak si celou galerii můžete prohlédnout na

http://www.indus3.net/photo/2009_toronto

Po prohlídce jsme byli notně unavení. Na nohy nás ale postavila káva. Do večeře, na kterou jsme byli pozváni, nám stále zbýval čas, a tak jsme vyrazili navštívit tetu ze třetího kolene. Bylo to celkem legrační shledání. No jen si představte, že se vám u dveří najednou objeví stranger, který tvrdí, že je členem vaší rodiny. Hanna Pilar (neboli Hana Pilařová), jak se má příbuzná jmenuje, byla však velmi milá a hned mě pozvala dál. Hrdě jsem jim prezentoval online rodokmen naší rodiny, který jsem založil na myheritage.com, a který mi umožnil pomocí stromového diagramu zachytit náš jinak těžko popsatelný příbuzenský vztah.


Čas ubíhal neúprosně a já se brzy musel rozloučit. Od Hannina manžela (kouče místního fotbalového klubu) jsem dostal nádhernou zelenou šálu a s Hannou jsme se domluvili, že se v budoucnu opět shledáme.

Pořádně znaveni jsme se Emersonem vypravili na večeři do Indické restaurace, kde jsme se pustili do troj-čtyřpapričkových jídel (počet papriček = stupeň pálivosti). Byla opravdu delikatesní. Po každém soustu jsem musel vypít láhev piva, abych neuhořel.

Jo, vlastně jsem vám pořád ještě neřekl, jak jsem se stal Kanaďanem. No vidíte to.