středa 9. září 2009

Aljaška - část 2.

V úterý 11. srpna jsme vstaváli v 5.30 ráno, abychom stihli sbalit stan a všechno příslušenství potřebné pro třídenní pobyt v "backcountry", tedy v divočině mimo kempy. Jeden batoh s potravinami jsme zamkli do food lockeru a další dva vzali s sebou. Poprchávalo. První ranní camper bus nás dovezl z kempu Wonder Lake asi 15 mil po Park Road směrem na východ k Thorofare Pass. Odtud jsme sestoupali po rozbahněném svahu k řečišti Thorofare River, které jsme museli přebrodit.
Nepředstavujte si aljašské řeky jako Vltavu, tzn. jeden hezký úhledný pás vody. Dna řek mohou být přes kilometr široká. Při jarním tání se jimi valí dravý proud, ale v létě se jedna řeka rozvětví do spousty větších a menších pramenů. Některé z nich můžete přeskočit, jiné je třeba přebrodit. Vždy se však musí brodění odbývat brzy ráno. Lézt do řeky třeba ve čtyři odpoledne je sebevražda, protože její proud je mnohonásobně větší - kvůli přibývající vodě z ledovců tajících pod náporem slunečního svitu.
Thorofare je už docela pořádná řeka, a tak jsme chtě nechtě museli brodit. Naštěstí jsme byli instruovaní vzít si s sebou jedny náhradní boty jenom na brodění. Taky jsme byli poučeni odepnout si batohy z beder a nechat je jenom na ramenou - to aby nás nestáhly ke dnu, kdybychom upadli. Jeden jde vpředu a prozkoumává terén. Místní řeky jsou dravé a jejich dno, pokryté dohladka omletými kameny, je neustále v pohybu. Může se tak lehce stát, že se při jednom kroku propadnete o pěkný kus hlouběji. Druhý brodič se musí prvního držet a přesně následovat jeho kroky, aby si ulehčili práci a vzájemně se stabilizovali. Jakmile však někdo upadne, musíte se ho okamitě pustit - to aby nestáhl za sebou nikoho dalšího.
Voda byla strašně ale strašně ledová. Tak ledová, že už ji člověk ani nevnímal jako vodu, ale jako tisíce drobných jehliček, které se mu zabodávají do kůže. Však taky teče rovnou z ledovce a má asi jen půl stupně nad bodem mrazu. Naštěstí nám nesahala výš jak nad kolena. Ale i tak jsme byli rádi, že jsme se po přebrodění asi tří proudů mohli obout zpátky do suchých bot. Zbytek proudů jsme za pomoci turistických hůlek přeskákali. Na pobřeží jsme našli i tenhle otisk medvědí tlapy.

Cestu dál jsme si museli prosekávat pořádně hustým mlázím. Při výšlapech do neprobádaných hor je počáteční úsek cesty, který je v nejnižší nadmořské výšce, paradoxně ten nejnáročnější. Musíte se vypořádávat s vodou, s vegetací, která kolem ní roste, a někdy i s živočichy, kteří se jí živí. Chodit po hřebenech hor je naopak nejjednodušší. Máte rozhled a pevnou půdu pod nohama.

Po několika nahoru a dolu proklestěných kopcích se nám naskytl první nádherný výhled - na obrovitý Muldrowský ledovec, stékající z vrcholu Mount McKinley. Co víc, slunko konečně protrhalo mraky, které posledních pár dní kryly oblohu, a my konečně na obzoru spatřili McKinley v celé jeho nádheře. Budil respekt.Ledovec, který se z něj vinul u našich nohou, před sebou tlačil obrovské množství štěrku a zeminy, takže byl víc černý jak bílý. Azurově modrá jezera vyhloubená na mnoha místech však potvrzovala, že tahle černota je ve skutečnosti celá z ledu, kam až oko dohlédne.Ubytovali jsme se na Green Pointu, ve výšce asi 1300 metrů n.m., pojedli a ještě ten den jsme se, teď už bez bagáže, vydali na procházku po okolí. Z procházky se nakonec vyklubala několikahodinová túra po hřebenech hor. Na každém kopci jsme totiž uviděli další ještě podmanivější vrchol, a tak jsme šli a šli. Tohle je jeden z našich cílů - Red Mountain (Červená hora) o výšce 2222 metrů.Teprve až zapadající slunce nás upozornilo, že bychom se měli vypravit na cestu ke stanu. Tentokrát jsme už nešli po vrcholech, ale zkrátili jsme si cestu údolím podél Glacier Creek - bystřiny, která vytékala z ledovce.

Ten večer nám byla hrozná zima, v noci muselo být pod nulou. Drkotali jsme ve stanu zubama. Kromě svetrů a rukavic nás hřálo vědomí, že jde o přirozenou daň, kterou musí turista platit za to, že spí ve stanu s výhledem na jednu z největších hor světa...

Ráno jsme se budili rozlámaní po včerejším pochodu. K životu nás přivedla až ledová voda z potůčku, který nám sloužil jako koupelna a zdroj pitné vody zároveň. Po vydatné snídani jsme sbalili naše ležení, opět si dali na záda batohy a pokračovali dál podél Wolverine Creek (Rosomáčí potok) a pod Castle Rock (Hradní skála), která opravdu přípomínala zříceniny středověkého hradu. Cesta příkře stoupala a naše batohy byly z nějakého důvodu pořád těžší a težší. Vyškrábali jsme se do horského sedla, kde jsme se setkali se skupinkou horských koz. Jejich mláďata právě dostávala lekci ve vysokohorském lezení.
Když se jim začalo sesouvat kamení pod nohama, vypadalo, že se nebojí o nic méně než já.

Podél Contact Creek na východní straně hory Eielson jsme přešli na druhou stranu sedla do obrovského údolí, které kdysi zformoval ledovec. Rozbalili jsme ležení a jen nalehko vyrazili k ledovci Sunset Glacier. Proti nám však foukal strašně silný vítr a naše nožky odmítaly poslušně kmitat, a tak jsme se brzy otočili nazpátek. Tělo občas samo řekne "Dost".

Třetí den našeho pobytu v divočině jsme strávili hlavně broděním řeky Thorofare, která nás oddělovala od silnice. Nejprve jsme ji chtěli pokořit v místech, kde se větvila na Sunset Creek a Sunrise Creek. Ale oba přítoky byly tak silné, že by to bez brodění stejně nešlo. A tak jsme raději brodili celou řeku najednou, abychom se nemuseli dvakrát přezouvat do náhradních bot. Uááááááááá!Za řekou jsem se chvíli motali v křoviscích, dokud Dino nenašel stezičku, která nás dovedla až na silnici přímo k návštěvnickému centru Eielson. Stačily tři dny mimo civilizaci a řeknu vám, že člověk najednou kouká na tak obyčejné věci jako splachovací záchod nebo umyvadlo se zrcadlem jako na zjevení. Hrozně si všeho váží. Ale rychle si opět na komfort přivykne.

Autobusem jsme dojeli do kempu Wonder Lake, kde jsme vyzvedli zbytek našich zavazadel, v mžiku jsme uvařili Dinův nejoblíbenější kempařský oběd, Ďábelskou směs s kolínky, a zbytek dne jsme strávili v autobusu. Z kempu na 84. míli uvnitř parku jsme přejížděli na 1. míli, tedy ke vstupu do parku. Cestou jsme viděli několik losů a také naši známou medvědici se dvěma ratolestmi.
Devátý den naší cesty se chýlil ke konci a s ním i náš pobyt v Denali. Na řadě bylo prozkoumat vedle aljašské přírody i její obyvatele...

Pro další fotografie z našeho pobytu v Denali klikněte zde.

4 komentáře:

Jan řekl(a)...

nadhera, uplnej navrat do davny minulosti zemekoule, skoda jen ty zimy, kuli tomu bych radsi jel nekam do hor bliz rovniku, takze diky moc za vernej virtualni vejlet aljaskou!

verunka řekl(a)...

paráda! musel to bejt uplne super zazitek:) i kdyz mne to asi staci si o tom cist, zvlast, kdyz je to tak pekne napsany;)
jo vytiskla sem to babicce, tak ji to zitra dam precist;)
tak pa ňůjorčani:D

verunka řekl(a)...

jo a fotky sou taky parádní!:)

verunka řekl(a)...

Tak bábbička řikala, že nemůže pochopit, že je to ta Věruška, co ji posadila do kopy a vona řikala - Muchy kousaji... :D :D :D