středa 2. září 2009

Aljaška - část 1.

Dvě věci měly na našem rozhodnutí vydat se na Aljašku zásadní podíl: naše láska k arktické přírodě a k horám, které jsme propadli během našeho pobytu v Norsku, a film "Into the Wild" podle stejnojmenné knihy Jona Krakauera.
V Norsku jsme trávili každé léto už od roku 2004, a i když jsem také letos měla snahu se tam na léto zašít, hlava rodiny zavelela, že se musíme podívat taky někam jinam. Minulý rok jsme navíc zhlédli film, natočený podle skutečné události, o 24letém Christopheru McCandlessovi, mladíkovi z bohaté rodiny, který opovrhoval výdobytky civilizovaného světa, rozešel se se svou rodinou, částečně rozdal, částečně spálil všechny svoje peníze a rozhodl se žít na vlastní pěst uprostřed aljašské divočiny. Hrdina sice nepřežil na Aljašce ani půl roku (zemřel vyhladověním a přiotrávením se), ale to nás neodradilo jít tak trochu v jeho stopách a navštívit podobná místa, jaká navštívil on. Vrak autobusu, ve kterém nalezl útočiště, se nachází na okraji Národního parku Denali, a právě tento park byl první cíl našeho putování po Aljašce, na který se zaměříme v téhle části.

Z Prahy jsme odlétali v úterý 4. srpna s jednodenní zastávkou v New Yorku, kde jsme plánovali přibalit naše "outdoorové oblečení" a dokoupit poslední části výbavy. Přivítalo nás tu nechutné vedro, ve kterém jsme se sotva vláčeli po zaprášených ulicích plných lidí, a tak jsme se ještě víc těšili na chlad a liduprázdnost Aljašky. Obojího se nám mělo dostat v míře vrchovaté...

Z New Yorku jsme letěli s přestupem v Seattlu do Anchorage, největšího města Aljašky. S 350 tisíci obyvatel v něm žije víc jak 40% celé aljašské populace. Časový posun mezi Prahou a New Yorkem je šest hodin a mezi New Yorkem a Anchorage čtyři hodiny, což dělá dohromady desetihodinový rozdíl oproti času u nás. Byli jsme tedy téměř na opačné straně zeměkoule.

Od jedné v noci do šesti ráno jsme se poflakovali po letišti, v informačním kiosku nasbírali spoustu propagačnách materiálů, pak si vzali taxíka do centra a odtud ve čtvrtek 6. srpna v sedm ráno vyrazili autobusem do Národního parku Denali, asi 250 mil severně od Anchorage. Aljaška nás přivítala pošmourným deštivým počasím a zhruba dvacetistupňovým teplotním rozdílem oproti New Yorku. Vytáhli jsme goretexové oblečení, čepice a moirové podvlékací prádlo (a téměř celé tři týdny ho už ze sebe nesundali).

První dvě noci jsme strávili v kempu Riley Creek u vstupu do parku (tam, kde je šipka). Tohle je ještě oblast oblast zaplavená turisty. Hemží se to tu hlavně autobusy plnými důchodců, kteří bydlí v luxusních horských chatách ("lodges") u hlavní silnice a rostlinnou i živočišnou říši obdivují zásadně z okýnek autobusu. Druhou skupinu tvoří rodinky s obrovskými karavany, tzv. RV ("recreation vehicles"). Tihle turisté mají ve svých pojízdných apartmánech jen o špetku méně komfortu než obyvatelé horských hotelů. Opravdových "backpackerů", tedy lidí, kteří nosí veškerý svůj proviant, včetně stanu, spacáků a karimatek na vlastních bedrech, se tu najde jenom poskrovnu. Stejně jako my využívají vstupní zónu parku ke dvěma věcem - k zamluvení kempovacích míst v kempech uvnitř parku a k získání povolení pro nocování v "backcountry", tzn. uprostřed hor, bez jakéhokoli zázemí. My jsme se rozhodli zamluvit si dvě noci v kempu Igloo Creek, jednu noc v kempu Wonder Lake a dvě noci sami v horách. Kromě povolení jsme museli zhlédnout naučný film o tom, jak brodit horské řeky a jak se bránit při napadení medvědem. Zajímavé je, že u hnědého medvěda grizzly má člověk předstírat mrtvolu, přičemž si má záda chránit batohem a hlavu rukama, zatímco na medvěda černého má házet kameny a snažit se ho za každou cenu vystrašit. Tohle je ale až ta nejkrajnější varianta. Nejprve se ho musíte snažit zahnat klidným, vyrovnaným mluvením s rukama nad hlavou (to aby měl dojem, že jste větší živočich, než ve skutečnosti jste). Hlavně žádný vyděšený jekot, obracení se k němu zády a bezhlavé prchání... No, chtěla bych vidět tu vyrovnanost v hlase, když stojíte tváří v tvář pětimetrákové potvoře, která může běžet rychlostí až 60 km/h. Dostali jsme také speciální kontejner na uchovávání potravin odolný proti medvědům. Je to asi pětilitrová plechovka z tvrdého kluzkého plastu, v níž musí mít člověk během pobytu v divočině všechno jídlo a další aromatické věci jako zubní pastu, benzín do vařiče nebo sprej na komáry. V kempech se jídlo uchovává ve velikých uzamykatelných kontejnerech, někdy i o velikosti malého pokoje. Medvědí čich je totiž ještě třikrát bystřejší než psí, a tak si můžete být jisti, že o vás a vašich zásobách ví mnohem dřív, než vy ho máte vůbec šanci zahlédnout.


Po první noci v kempu Riley Creek se zničehonic protrhala mračna a nás čekal krásný slunečný den. Strávili jsme ho výšlapem na horu Mt Healy, mimochodem jedinou horu v celém národním parku, na kterou vedla turistická stezka. Už během téhle první procházky jsme spatřili tolik zvířat, že jsme tomu ani nechtěli věřit. Ve výšce, kde mizela alpinská vegetace a nahrazovala ji písčitokamenitá půda, začaly ze svých děr vystrkovat hlavičky a pomrkávat na nás svýma korálkovýma očima "ground squirrels" (zemní veverky). Neopustily nás až do našeho posledního výletu. Tahle rychlozvířátka mají aljašské hory totálně pod kontrolou. Jako další nám zkřížil cestu veliký "hoary marmot" (svišť brýlový), upozorňující ostatní členy kolonie na přítomnost vetřelců typickým pronikavým hvízdotem. Na samém vrcholu jsme mezi kameny několikrát zblízka zahlédli i pišťuchu, v angličtině "piku", maličkého příbuzného králíka. Ovšem nejvíce na nás zapůsobila bílá Dallova ovce, o kterých jsme do té doby jenom slyšeli jako o typických obyvatelích aljašského pohoří. Jde o nádherná zvířata, jež jsou přeborníky ve ztékání i těch nejnáročnějších skalních útesů. Ty jim také poskytují perfektní ochranu před všemi predátory. Právě ubývající stav Dallských ovcí byl jedním z důvodů pro zřízení Národního parku. Pak jsme je spatřili při svých výstupech ještě mnohokrát, ale tenhle první majestátní beran se zakroucenými rohy v nás budil největší respekt. Jako zlatý hřeb všeho jsme při sestupu dolů našli jeden nefalšovaný čerstvý medvědí exkrement - jarního typu. (Jak jsme nastudovali v návštěvnickém centru, rozlišují se tři základní typy medvědího výkalu: jarní, letní a podzimní, podle druhu medvědovy stravy. Jarní je černé, nejmokřejší a nejkompaktnější, letní má v sobě hodně uschlé trávy, podzimní je řídké, černočervené a plné bobulí. Bylo nám řečeno, že také medvědí maso je mnoha druhů, podle toho, čím se medvěd živí. Třeba maso medvěda živícího se rybami a pasoucího se na bobulovitém ovoci od sebe po chuti zaručeně poznáte.)

V sobotu 8. srpna ráno jsme se přesunuli "camper busem" (autobusem pro kempaře) do Igloo Creek na 34. míli Park Road. Park Road je jediná silnice, která vede dovnitř parku Denali; táhne se 90 mil od východu na západ do Kantishny (viz mapka). Auta mohou jen po 14. míli, kamkoli dál se musíte dostat autobusem. Po cestě jsme z busu spatřili jednoho kojota a taky něco, co vypadalo jako křepelky. Ubytovali jsme se v minikempu u řeky, zamkli jídlo do "food lockeru" na ochranu proti medvědům a ještě ten den jsme vyrazili na Cathedral Mountain (1520m). Cestu nám docela ztěžoval náročný kamenitý terén a půda drolící se pod nohama. Vrcholový úsek jsme zvládli jenom díky sledování ovčích stezek. Dallské ovce mají hory ztraverzované křížem krážem, a jak jsme sami zakusili, mají ohromně vyvinutý cit pro to, kudy jít a kam se naopak radši nepouštět. Však nás taky celou dobu bedlivě sledovaly ze svých skalních pozorovatelen.Většinu NP Denali zabírá "Alaska Range" (Aljašské pohoří) , a to jeho nejmonumentálnější úsek kolem nejvyšší hory Severní Ameriky Mount McKinley. Velkou část Alaska Range tvoří tzv. plutony, vyvřelé horniny, které vykrystalizovaly z pomalu se ochlazujícího magmatu. Proto tu také člověk může najít spoustu nádherných nerostů. Dino našel na Cathedral Mountain několik vzácných kousků, převážně geodů, křemenných krystalů kulovitého tvaru, které vznikají v sedimentech při ochlazování lávy. Škoda jen, že jsme je nenašli až v závěru našeho pobytu... Takhle se s nimi Dino tři týdny tahal na zádech, než je dopravil až do poličky v jídelně našeho newyorkého bytu.Pro sestup z hory jsme zvolili jinou cestu, která nás zavedla do neproniknutelného březového houští. Byli jsme trochu vyplašení, protože jsme narazili na pěkných pár medvědích výkalů, tentokrát letního a podzimního typu. A tak jsme co nejhlasitěji debatovali, ja zpívala variace na moravské lidové písně a Dino zvučným hlasem proklamoval verše jako "medvěde, polívka ti nejede, pojď pracovat v jézédé", atp. Přesně takhle se má totiž člověk chovat, pokud chce potenciálního medvěda od sebe zaplašit. Asi se podařilo, protože v houští jsme se několikrát střetli jenom s divokým králíkem. Kousek od kempu jsme narazili také na mládě rysa, které se houpalo na špičce stromu. Kulilo na nás oči a nebylo moc jasné, kdo má z koho větší respekt.V neděli od čtyř ráno vytrvale pršelo a už to vypadalo, že budeme muset strávit celý den ve stanu. Kolem poledne ale déšť ustal a my se vydali na další jednodenní túru, tentokrát na Polychrome Pass, což je soustava mnohobarevných hor pokrytých ledovci, které jsou výsledkem vulkanické činnosti před 60 milióny let. Nejdřív jsme se nechali autobusem popovézt na 43. míli k mostu přes East Fork Toklat River. Po cestě autobusem Dino spatřil našeho prvního medvěda grizzlyho. Funguje to tak, že turista, který spatří něco zajímavého, zakřičí na celý autobus, řidič zastaví a následně se celé osazenstvo nahrne k okýnkům, vytáhne dalekohledy a fotoaparáty a oddává se pozorování. Když se všichni nabaží, řidič pokračuje v cestě.Po vysazení z busu jsme pokračovali po svých podél řeky stékající z ledovců. Cesta to byla opět náročná, tentokrát však ne kvůli terénu, ale kvůli rozvětvené řece, která se na mnoha místech nedala přebrodit. A tak jsme museli šplhat na skalnatý svah porostlý křovím a zase dolů, pořád dokola. Celou dobu jsme měli nádhernou podívanou na všemi barvami hrající hory. Ledovce na jejich vrcholcích se nám ale ztrácely v mracích.
 V závěru cesty jsme těsně u řeky zkřížili cestu třem velikým karibu (severoamerický sob). Nemohli jsme jít jinudy, a tak jsme museli projít těsně kolem nich. Z míry je to moc nevyvedlo. V dálce jsme dalekohledem vystopovali celé karibí stádečko.

Vyškrábali jsme se z koryta řeky zpátky k silnici. Těsně vedle nás prolétl orel zlatý. Všudypřítomné zdvižené ocásky zemních veverek a medvědí výkaly už jsme přestali počítat.
Během čekání na autobus, který nás měl dovézt zpátky do kempu, jsme si ještě cvičně vylezli na jeden kopec, odkud jsme měli přenádherný výhled na Polychrome Mountain (1795m).
Objevili jsme na něm pár vlčích výkalů - poznáte je podle toho, že jsou v nich chlupy zvířat, kterými se vlk živí. Možná to vypadá, že jsme na zkoumání výkalů trochu ulítlí, ale v divočině je potřeba tyhle věci nepodceňovat. Trus a stopy poskytují velmi užitečnou informaci o úseku, ve kterém se právě nacházíte. Cestou zpátky jsme z autobusu uviděli ještě medvědici s medvídětem. Mělo očividně hravou náladu, ale máma ho několikrát odehnala pěkně pádným pohlavkem, a tak po chvíli zmizelo v křoví.

V noci z neděle na pondělí bylo lehce nad nulou, ale ráno svítilo slunce. Sbalili jsme se a prvním ranním camper busem jsme se i s bagáží vypravili z Igloo Creek do nejzazšího kempu v celém parku, u jezera Wonder Lake. Z 34. míle jsme jeli na míli 85. Cestou jsme spatřili tutéž medvědí mámu, co den předtím, tentokrát se dvěma potomky. Uviděli jsme prvního majestátního losa, celé sobí stádo, a pak nám jeden medvěd přešel přímo před autobusem. Nejdříve jsme ho okýnky pozorovali z uctivé vzdálenosti, jak si pochutnává na borůvkách, ale on se zničehonic sebral a mířil k nám. Když už byl těsně pod okny, obešel bus zepředu jako kus kamene a šplhal na protější svah. Ignoroval nás s majestátností pána místních hor. Také jsme si prohlédli rozsáhlé komplexy bobřích hrází, které vyčnívaly z jezírek podél cesty. Bohužel byly bez bobrů. Prý si shromažďují potravu na dně jezírek, ale zima byla tak tuhá, že jim všechna potrava zamrzla, bobři se k ní neměli jak dostat, a tak pochcípali hlady.

Čím více jsme se blížili k Wonder Lake, tím víc rostlo naše vzrušení, protože se zvětšovala šance, že bychom mohli alespoň částečně zahlédnout samotný McKinley, v původním eskymáckém jazyce nazývaný Denali, "the big one". Při výšce 6194 m jde nejen o největší horu Severní Ameriky, ale i největší objekt, který vůbec můžete na zeměkouli vidět. Jeho převýšení je totiž ještě větší než u Mount Everestu. Zatímco Everest se zvedá z Tibetské náhorní plošiny, která je ve výšce 5200 m.n.m., Denali roste z pouhých 610 metrů nad mořem, takže na jeden pohled vidíte převýšení 5500 metrů! Bohužel, šance na spatření Denali v celé jeho kráse je velice malá. I když je kolem jasno, velehora má své vlastní mraky a vyznačuje se extrémně drsným podnebím. Ale štěstí se na nás usmálo, a jak jsme se blížili ke konci cesty, řidič nám najednou ukázal na špičku mezi mraky a řekl "Denali". Prý se ukázal po čtyřech týdnech. Nebyl tak dlouho vidět kvůli rozsáhlým samovolným požárům v okolí, které produkovaly kouřová oblaka. Bylo to asi jako když jedete horskou krajinou, prohlížíte si pásy už tak úctyhodných hor, a najednou se podíváte úplně mimo ně vysoko do mraků, a tam stojí obří hora, která se pořádně vzdálila svým sestřičkám. Zatím se nám ale jenom tak trochu poodhalila, většina jejího masivu zůstávala zahalená v mracích, jak vidíte na následující fotografii.Kemp Wonder Lake, ve kterém jsme trávili následující noc, představuje klenot mezi všemi aljašskými kempy. V samém srdci národního parku, v idylické stráni porostlé borůvčím, u jezera, do kterého se chodí koupat losi a sobi, a jenom 26 mil od Mt McKinley, jehož vrcholek se za jasných dnů odráží na jezeře. Ještě před spaním jsme si udělali výlet autobusem do pět mil vzdálené Kantishny, bývalé zlatokopecké osady, která se proměnila v osadu pro ty nejbohatší a "nejnáročnější" turisty. Ve svém zabláceném a upoceném oblečení jsm si tam připadali trochu nepatřičně, ale jeden z místních horských hotelů Kantishna Roadhouse má "open bar", do něhož mají přístup i náhodní příchozí. A za to vychlazené točené nám to stálo.
Ve vedlejší jídelně se právě servírovala večeře, cinkaly naleštěné příbory a nalíčené dámy se nechávaly pomalu opíjet navoněnými pány... My si po několika dnech opět užili splachovací záchod a umyvadlo s teplou tekoucí vodou, zaplatili svá tři piva a šli si uvařit zpátky do kempu polívku ze sáčku. Spát jsme šli brzo. Další den nás totiž čekala výprava do divočiny, během níž jsme měli civilizaci zmizet na tři dny úplně. Ale o tom až příště.Naše fotografie z téhle první části výpravy najdete na http://www.indus3.net/photo/2009_alaska_denali/

4 komentáře:

sistr řekl(a)...

Vypada to, že jste si divocinu uzivali uz od sameho zacatku. mam z vas radost, ze jste to pojali stylem backpacke a po vlastnich a nevyvazeli se autem. z textu vyplyva, ze jste si poridili i dalekohled, tak muzete konecne pozorovat birdy z blizka - jednoho jste jiz dokonce zaznamenali. zajimalo by me, jestli jste ho videli opravdu tak z blizka, jak je na obrazku. Ostatni fotky mi nejde nejak spustit, ale to bude asi jen pocitacem, nemam nainstalovanej prohlizec. Uz se tesim na pokracovani vaseho dobroznuhe cestovani.

Jiří řekl(a)...

Zdravím Vás,

jak se přitom pestrém cestování vypořádáváte s časovým posunem, zapáchá medvědí trus? :)

Dino & Věra řekl(a)...

naucit se chodit spat pozdeji neni problem, horsi je to, kdyz se vracis zpatky - proti smeru otaceni zemekoule. momentalne spime vetsinou tak do dvanacti a v noci jsme dlouho vzhuru. problem je, kdyz musis vstat rano v sedm - tuhle jsem usnula v rannim vlaku a prejela jsem stanici, kde jsme mela vystoupit.

ad druha otazka, zavisi na tom co medved zere. nejhorsi to je, kdyz se zivi odpadkama...

Marek Prchal řekl(a)...

Krásný, dík.