Aljaška - část 3.

V pátek 14. srpna ráno jsme po devíti dnech opustili Národní park Denali a vydali se dále směrem na sever do Fairbanks. Vede tam poměrně frekventovaná silnice, a tak jsme zkusili štěstí při stopování. První slečna nás popovezla jen 12 mil, do městečka Healy. V Healy začíná Stampede Trail, stará těžařská stezka, po níž se v roce 1992 vydal do divočiny hrdina filmu "Into the Wild", Christopher McCandless (zmiňovaný v prvním dílu našeho povídání o Aljašce). Zabydlel se ve starém autobusu nechaném u této stezky jako příležitostný přístřešek pro lovce a po čtyřech měsících tam zemřel vyhladověním. Autobus tu dodnes stojí a dá se k němu dojít. Nachází se jenom asi 35 mil od civilizace, což mladíkovi značně ubírá na hrdinství v očích místních obyvatel. Nechápou, že si nedokázal dojít do vesnice pro pomoc. Navíc jim leží v žaludku několik vyrabovaných chat v blízkém okolí, které má tenhle "hrdina" na svědomí. O takových "detailech" se však ve filmu nemluví (my se je dozvěděli na baru od jednoho místního rybáře). Ale zpátky k našemu putování. Druhé auto, které nás vzalo, řídil pilot AirTaxi z Kantishny. Je to společnost pro bohaté turisty, která pořádá vyhlídkové lety nad Národním parkem Denali. V Kantishně jsme byli čtyři dny předtím a shodou okolností Dino na místním letišťátku obdivoval právě letadlo Husky s mohutnými bush wheels (kola pro přistávání v kamenitém terénu), které patřilo tomuhle pilotovi.

V Dinovi ožilo jeho fanouškovství pro létání, a tak si měl s řidičem po zbytek cesty o čem povídat. Asi jsme se pánovi líbili, protože se s námi po 120 ujetých mílích ještě promotal celým Fairbanks a dovezl nás až přímo před náš kemp.K našemu nemilému překvapení se kemp nacházel hned vedle obrovského lunaparku, kde právě probíhala nějaká místní pouť. V noci bude veselo... Postavili jsme stan a vydali se na prohlídku města. Po tříhodinovém sezení v autě jsme byli plni "touhy po pohybu", a tak jsme se neprozřetelně rozhodli jít do centra pěšky. Hrůza. Připadali jsme si jak králíci, kteří se marně snaží prorazit plot podél dálnice. Fairbanks je strašlivě roztahané město, s nekonečnou průmyslově-nákupní zónou táhnoucí se po jeho okrajích a prorůstající do obytných částí. Při jeho výstavbě pravděpodobně nikdo nepředpokládal jiný způsob dopravy než "pořádnej americkej auťák". Po dvou hodinách chůze už jsme začínali být docela nervózní a málem jsme to chtěli vzdát. A to jsem prosím žila v nejrozlehlejším norském městě, které zabíralo celý ostrov a ještě dvě pobřeží, a chodila jsem do školy šest kilometrů pěšky.
Pevná vůle nakonec zvítězila a my konečně zahlédli věžičku místního kostelíka a novotou zářící náměstí, honosně nazývané Heart Plaza. Fairbanks má neobvyklou historii. Vzniklo "náhodou", když kapitán E.T.Barnette vezl po řece Tanana zásoby zlatokopům do Tanacrossu. Když jeho vlastní člun ztroskotal, přesvědčil kapitána parníku Lavelle Young, aby ho vzal dál po řece Tanana. Řeka však začala být příliš mělká, a tak přemluvil kapitána, aby odbočil po řece Chena. Asi po sedmi mílích však uvízli na mělčině. Kapitán Barnetta vyložil i s jeho ženou a nákladem, a ten založil na tomtéž místě obchodní středisko, které nazval Fairbanks - na počest republikánského senátora z Indiany Charlese Fairbankse. Aby získal městu klientelu, Barnette rozšířil falešnou zprávu o nových nálezech zlata v okolí Fairbanks. To přilákalo hordy zlatokopů, a když se provalilo, že jde o výmysl, Barnettovi téměř hrozilo lynčování. O rok později, v roce 1902, se však 12 mil od Fairbanks na zlato opravdu narazilo, a tak byla existence osady (i jejího zakladatele) zachráněna.
Je vidět, že do rozkvětu současného Fairbanks investuje vláda nemalé peníze a snaží se propagovat povědomí o Fairbanks jako o nejsevernějším americkém velkoměstě. Rozlehlá supermoderní univerzita, ještě modernější muzeum, obrovské návštěvnické centrum (které však zeje prázdnotou), naleštěný "downtown" se špičkovými hotely. V mnohém nám to připomínalo norskou politiku a její investice do Tromsø coby centra nejsevernější části Norska.

Bohužel, jakmile popojdete jen několik bloků dál od centra, narazíte na obrovskou chudobu a beznadějnost, která ostře kontrastuje s nablýskaným centrem. Šedivé zanedbané domy, všude spousty starých zrezavělých aut a jiných krámů, a hlavně hordy podnapilých domorodců.

Aljaští Indiáni, tzv. Athabaskové, jsou jedněmi z mála původních obyvatel na severoamerickém kontinentě, které se nepodařilo bělochům totálně vyhladit. Bílí lidé však na ně ušili jinou metlu - dali jim ochutnat alkohol. Indiáni nemají ve svém těle vyvinutý metabolismus na odbourávání alkoholu do stejné míry jako běloši, a tak se spousta z nich mnohem rychleji opije, a navíc mnohem snáze stane na alkoholu závislými. Beznadějná ekonomická situace a neschopnost žít ve světě zcivilizovaném bílými bratry jenom nahrává tomu, že většina z nich řeší svou životní situaci alkoholem, ženy a důchodce nevyjímaje. Tolik opilých stařenek a stařečků jsem ještě nikdy neviděla - posedávají na zastávkách, vrážejí do vás na přechodech, vlezou místo vás do sprchy v kempu...

Po tolika dnech na kotlíkové kuchařce jsme si ten večer dopřáli pořádného burgera v Soapy Smith's, tradiční restauraci v saloon stylu, a pak ještě pivo a nějaký ten lok whisky v jednom z místních barů. Co nás opravdu dostalo, byly nesčetné skupinky náctiletých indiánských výrostků, slečen i mladíků, které jsme potkávali v jednu ráno po cestě zpátky do kempu, jak táhnou do města "za dobrodružstvím". Taky jako v Tromsø.

 
Druhý den našeho pobytu ve Fairbanks celý propršel, ale my jej chytře strávili v muzeu a posun dál na sever jsme odložili až na následující den. V severozápadní části města se nachází rozlehlý campus UAF (Univeristy of Alaska in Fairbanks), jehož součástí je i futuristická stavba Muzea Severu (Museum of the North). Tohle muzeum hostí rozsáhlou galerii, která představuje všech pět aljašských regionů - jejich geologii, zvířenu, původní i přistěhovalé obyvatele, jejich kulturu a historii. Je důležité podotknout, že dlouho před bílými Američany Aljašku kolonizovali Rusové (od kterých ji Američané koupili v roce 1867 za 7,2 milionů dolarů) a byla zde i početná japonská menšina.Hlavním hitem muzea je Blue Babe, 36 tisíc let staré bizoní mládě, které našli kopáči uchované v permafrostu poblíž Fairbanks v téměř neporušeném stavu. Za zhlédnutí stojí i multimediální instalace "The Place where you go to listen", úzká uzavřená místnost s velkoplošnou obrazovkou produkující barevná světla a zvuky, které přes speciální senzory rozmístěné na různých částech Země přímo reagují na činnost naší planety, jako např. pohyby větru, seismickou aktivitu, polární záři, sluneční cyklus atp. Je náročné to popsat, ale našla jsem krátkou ukázku na youtube: http://www.youtube.com/watch?v=aJF0udcvl8A

Ten den jsme učinili důležitý objev: Fairbanks má hromadnou dopravu, resp. několik autobusů, které spojují předměstí s centrem. Bohužel byla sobota, což znamenalo, že poslední autobus jel kolem šesté odpoledne. Na další dvouhodinový výšlap do centra už jsme neměli energii, a protože jsme v dosahu dvou set metrů žádný bar nenašli, rozhodli jsme se jít brzo spát. Ale chyba lávky. V lunaparku u sousedů se tu noc rozhodli pro velkolepý ohňostroj. Mno, nebyla to špatná podívaná...
V neděli ráno jsme stále za vydatného deště a s třicetikilovými batohy na zádech museli ujít asi čtyři kilometry na Steese Highway, kde jsme potřebovali chytit stopa do naší další destinace, kterou byly horké prameny v Cheně. Chena se nachází 60 mil severovýchodně od Fairbanks. Byla to nejsevernější zastávka celého našeho putování, po ní jsme se měli obracet zpátky na jih. Původně bylo v plánu jet autobusem, ale jak jsme záhy zjistili, Národní park Denali byl prvním a posledním místem na Aljašce, kde autobusová doprava spolehlivě fungovala. Dál už nebylo nic nebo skoro nic. Mohli jsme si ještě půjčit auto, a vrátit ho před odletem na letišti, ale tahle varianta byla trochu nad náš rozpočet. A navíc nám připadala moc masňácká a málo dobrodružná.

Zastavil nám mladý Dán, kterého propustili z práce, a tak procestovával o neplacených prázdninách Ameriku. Řekl, že nás vezme, pokud mu zaplatíme benzín, s čímž jsme nadšeně souhlasili. Jel velice pomalu, protože se rozhodl, že musí zahlédnout někde podél cesty živého losa, protože už je na Aljašce týden a ještě žádného neviděl! Jednou dokonce zastavil na odpočívadle, a čekal, zda mu snad nějaký los nevběhne do záběru. Taky turista, ale takový, co zakusí celou aljašskou divočinu z kožené sedačky a přes okýnko. Když jsem viděla naše obrovské zablácené batohy a jeho igelitku s pišingrama a několika nově koupenými hadříky, musela jsem se usmát.Ale nehaňme Dána, když nám pomohl dostat se do Cheny, ozdravného bodu naší cesty po Aljašce. Chena Hot Springs je lázeňský rezort proslulý geotermálními prameny o teplotě 74 stupňů, které musí být ochlazovány před tím, než se v nich vůbec mohou lidé koupat. Svým složením se nepodobají žádným jiným pramenům v celé Americe, a jak bylo překvapivě zjištěno při chemickém rozboru, mají nejblíže k známému Skalnímu pramenu v Karlových Varech (!). Pod širou oblohou je zbudováno jezero, do něhož neustále tryská několik proudů horké vody. Okraje jezera sestávají z velkých balvanů, na nichž po většinu času leží mohutně se odpařující lidská těla, ne nepodobna rozvalujícím se tuleňům. Těšili jsme se jak malé děti, jak se konečně pořádně naložíme do vody, spláchneme ze sebe všechnu špínu cest a pěkně zrelaxujeme svá těla před druhou částí naší výpravy.

Kromě horké lázně nabízí Chena ještě jednu velkolepou atrakci: ledové muzeum Aurora. K jeho chlazení se využívá právě energie získané z geotermálních pramenů. Před vstupem je každému navštěvníkovi nabídnuta teplá parka (eskymácký vaťák), a hned po několika sekundách od vstupu do muzea se přesvědčíte, že je jí zapotřebí. Nejde o muzeum o ledu, jak jsme si původně mysleli, ale o jedno obrovské umělecké dílo celé vytesané z ledu. Jestli jste si někdy jako dítě vysnívali ledové království z pohádky O ledové královně, tady ho zažijete na vlastní kůži. Průměrná teplota uvnitř je minus šest stupňů Celsia. Z ledu je tu opravdu všechno - nejen sochy, stolky, židle, věže, postele a celé místnosti, ale dokonce i toaleta a také sklenice na martini, resp. appletini, které si můžete dát na ledovém baru. (Pokud si takový drink koupíte, můžete si sklenici odnést domů;) V ledové kapli uvnitř muzea se často konávají svatby - prý jde o velmi rychlé obřady. Několik statečných párů dokonce v muzeu přespalo - na posteli z ledu, pokryté sobí kůží.Když jsme vyšli z muzea opět na světlo, čekal nás pořádný teplotní šok. Ale rychle jsme ho překonali a po vydatné večeři se šli opět naložit do horké lázně. Mezitím se stihl Dino na baru seznámit s rangerem Markem, který nás slíbil svézt ještě téže noci zpátky přes Fairbanks a Delta Junction až na Richardson Highway, tzn. dohromady nějakých 300km. Stopařský Pánbůh se na nás začal usmívat (a měl pro nás připraveno ještě nejedno stopařské dobrodružství).

Další fota jako tradičně najdete ve fotoalbu.