Aljaška - část 3.

V pátek 14. srpna ráno jsme po devíti dnech opustili Národní park Denali a vydali se dále směrem na sever do Fairbanks. Vede tam poměrně frekventovaná silnice, a tak jsme zkusili štěstí při stopování. První slečna nás popovezla jen 12 mil, do městečka Healy. V Healy začíná Stampede Trail, stará těžařská stezka, po níž se v roce 1992 vydal do divočiny hrdina filmu "Into the Wild", Christopher McCandless (zmiňovaný v prvním dílu našeho povídání o Aljašce). Zabydlel se ve starém autobusu nechaném u této stezky jako příležitostný přístřešek pro lovce a po čtyřech měsících tam zemřel vyhladověním. Autobus tu dodnes stojí a dá se k němu dojít. Nachází se jenom asi 35 mil od civilizace, což mladíkovi značně ubírá na hrdinství v očích místních obyvatel. Nechápou, že si nedokázal dojít do vesnice pro pomoc. Navíc jim leží v žaludku několik vyrabovaných chat v blízkém okolí, které má tenhle "hrdina" na svědomí. O takových "detailech" se však ve filmu nemluví (my se je dozvěděli na baru od jednoho místního rybáře). Ale zpátky k našemu putování. Druhé auto, které nás vzalo, řídil pilot AirTaxi z Kantishny. Je to společnost pro bohaté turisty, která pořádá vyhlídkové lety nad Národním parkem Denali. V Kantishně jsme byli čtyři dny předtím a shodou okolností Dino na místním letišťátku obdivoval právě letadlo Husky s mohutnými bush wheels (kola pro přistávání v kamenitém terénu), které patřilo tomuhle pilotovi.

V Dinovi ožilo jeho fanouškovství pro létání, a tak si měl s řidičem po zbytek cesty o čem povídat. Asi jsme se pánovi líbili, protože se s námi po 120 ujetých mílích ještě promotal celým Fairbanks a dovezl nás až přímo před náš kemp.K našemu nemilému překvapení se kemp nacházel hned vedle obrovského lunaparku, kde právě probíhala nějaká místní pouť. V noci bude veselo... Postavili jsme stan a vydali se na prohlídku města. Po tříhodinovém sezení v autě jsme byli plni "touhy po pohybu", a tak jsme se neprozřetelně rozhodli jít do centra pěšky. Hrůza. Připadali jsme si jak králíci, kteří se marně snaží prorazit plot podél dálnice. Fairbanks je strašlivě roztahané město, s nekonečnou průmyslově-nákupní zónou táhnoucí se po jeho okrajích a prorůstající do obytných částí. Při jeho výstavbě pravděpodobně nikdo nepředpokládal jiný způsob dopravy než "pořádnej americkej auťák". Po dvou hodinách chůze už jsme začínali být docela nervózní a málem jsme to chtěli vzdát. A to jsem prosím žila v nejrozlehlejším norském městě, které zabíralo celý ostrov a ještě dvě pobřeží, a chodila jsem do školy šest kilometrů pěšky.
Pevná vůle nakonec zvítězila a my konečně zahlédli věžičku místního kostelíka a novotou zářící náměstí, honosně nazývané Heart Plaza. Fairbanks má neobvyklou historii. Vzniklo "náhodou", když kapitán E.T.Barnette vezl po řece Tanana zásoby zlatokopům do Tanacrossu. Když jeho vlastní člun ztroskotal, přesvědčil kapitána parníku Lavelle Young, aby ho vzal dál po řece Tanana. Řeka však začala být příliš mělká, a tak přemluvil kapitána, aby odbočil po řece Chena. Asi po sedmi mílích však uvízli na mělčině. Kapitán Barnetta vyložil i s jeho ženou a nákladem, a ten založil na tomtéž místě obchodní středisko, které nazval Fairbanks - na počest republikánského senátora z Indiany Charlese Fairbankse. Aby získal městu klientelu, Barnette rozšířil falešnou zprávu o nových nálezech zlata v okolí Fairbanks. To přilákalo hordy zlatokopů, a když se provalilo, že jde o výmysl, Barnettovi téměř hrozilo lynčování. O rok později, v roce 1902, se však 12 mil od Fairbanks na zlato opravdu narazilo, a tak byla existence osady (i jejího zakladatele) zachráněna.
Je vidět, že do rozkvětu současného Fairbanks investuje vláda nemalé peníze a snaží se propagovat povědomí o Fairbanks jako o nejsevernějším americkém velkoměstě. Rozlehlá supermoderní univerzita, ještě modernější muzeum, obrovské návštěvnické centrum (které však zeje prázdnotou), naleštěný "downtown" se špičkovými hotely. V mnohém nám to připomínalo norskou politiku a její investice do Tromsø coby centra nejsevernější části Norska.

Bohužel, jakmile popojdete jen několik bloků dál od centra, narazíte na obrovskou chudobu a beznadějnost, která ostře kontrastuje s nablýskaným centrem. Šedivé zanedbané domy, všude spousty starých zrezavělých aut a jiných krámů, a hlavně hordy podnapilých domorodců.

Aljaští Indiáni, tzv. Athabaskové, jsou jedněmi z mála původních obyvatel na severoamerickém kontinentě, které se nepodařilo bělochům totálně vyhladit. Bílí lidé však na ně ušili jinou metlu - dali jim ochutnat alkohol. Indiáni nemají ve svém těle vyvinutý metabolismus na odbourávání alkoholu do stejné míry jako běloši, a tak se spousta z nich mnohem rychleji opije, a navíc mnohem snáze stane na alkoholu závislými. Beznadějná ekonomická situace a neschopnost žít ve světě zcivilizovaném bílými bratry jenom nahrává tomu, že většina z nich řeší svou životní situaci alkoholem, ženy a důchodce nevyjímaje. Tolik opilých stařenek a stařečků jsem ještě nikdy neviděla - posedávají na zastávkách, vrážejí do vás na přechodech, vlezou místo vás do sprchy v kempu...

Po tolika dnech na kotlíkové kuchařce jsme si ten večer dopřáli pořádného burgera v Soapy Smith's, tradiční restauraci v saloon stylu, a pak ještě pivo a nějaký ten lok whisky v jednom z místních barů. Co nás opravdu dostalo, byly nesčetné skupinky náctiletých indiánských výrostků, slečen i mladíků, které jsme potkávali v jednu ráno po cestě zpátky do kempu, jak táhnou do města "za dobrodružstvím". Taky jako v Tromsø.

 
Druhý den našeho pobytu ve Fairbanks celý propršel, ale my jej chytře strávili v muzeu a posun dál na sever jsme odložili až na následující den. V severozápadní části města se nachází rozlehlý campus UAF (Univeristy of Alaska in Fairbanks), jehož součástí je i futuristická stavba Muzea Severu (Museum of the North). Tohle muzeum hostí rozsáhlou galerii, která představuje všech pět aljašských regionů - jejich geologii, zvířenu, původní i přistěhovalé obyvatele, jejich kulturu a historii. Je důležité podotknout, že dlouho před bílými Američany Aljašku kolonizovali Rusové (od kterých ji Američané koupili v roce 1867 za 7,2 milionů dolarů) a byla zde i početná japonská menšina.Hlavním hitem muzea je Blue Babe, 36 tisíc let staré bizoní mládě, které našli kopáči uchované v permafrostu poblíž Fairbanks v téměř neporušeném stavu. Za zhlédnutí stojí i multimediální instalace "The Place where you go to listen", úzká uzavřená místnost s velkoplošnou obrazovkou produkující barevná světla a zvuky, které přes speciální senzory rozmístěné na různých částech Země přímo reagují na činnost naší planety, jako např. pohyby větru, seismickou aktivitu, polární záři, sluneční cyklus atp. Je náročné to popsat, ale našla jsem krátkou ukázku na youtube: http://www.youtube.com/watch?v=aJF0udcvl8A

Ten den jsme učinili důležitý objev: Fairbanks má hromadnou dopravu, resp. několik autobusů, které spojují předměstí s centrem. Bohužel byla sobota, což znamenalo, že poslední autobus jel kolem šesté odpoledne. Na další dvouhodinový výšlap do centra už jsme neměli energii, a protože jsme v dosahu dvou set metrů žádný bar nenašli, rozhodli jsme se jít brzo spát. Ale chyba lávky. V lunaparku u sousedů se tu noc rozhodli pro velkolepý ohňostroj. Mno, nebyla to špatná podívaná...
V neděli ráno jsme stále za vydatného deště a s třicetikilovými batohy na zádech museli ujít asi čtyři kilometry na Steese Highway, kde jsme potřebovali chytit stopa do naší další destinace, kterou byly horké prameny v Cheně. Chena se nachází 60 mil severovýchodně od Fairbanks. Byla to nejsevernější zastávka celého našeho putování, po ní jsme se měli obracet zpátky na jih. Původně bylo v plánu jet autobusem, ale jak jsme záhy zjistili, Národní park Denali byl prvním a posledním místem na Aljašce, kde autobusová doprava spolehlivě fungovala. Dál už nebylo nic nebo skoro nic. Mohli jsme si ještě půjčit auto, a vrátit ho před odletem na letišti, ale tahle varianta byla trochu nad náš rozpočet. A navíc nám připadala moc masňácká a málo dobrodružná.

Zastavil nám mladý Dán, kterého propustili z práce, a tak procestovával o neplacených prázdninách Ameriku. Řekl, že nás vezme, pokud mu zaplatíme benzín, s čímž jsme nadšeně souhlasili. Jel velice pomalu, protože se rozhodl, že musí zahlédnout někde podél cesty živého losa, protože už je na Aljašce týden a ještě žádného neviděl! Jednou dokonce zastavil na odpočívadle, a čekal, zda mu snad nějaký los nevběhne do záběru. Taky turista, ale takový, co zakusí celou aljašskou divočinu z kožené sedačky a přes okýnko. Když jsem viděla naše obrovské zablácené batohy a jeho igelitku s pišingrama a několika nově koupenými hadříky, musela jsem se usmát.Ale nehaňme Dána, když nám pomohl dostat se do Cheny, ozdravného bodu naší cesty po Aljašce. Chena Hot Springs je lázeňský rezort proslulý geotermálními prameny o teplotě 74 stupňů, které musí být ochlazovány před tím, než se v nich vůbec mohou lidé koupat. Svým složením se nepodobají žádným jiným pramenům v celé Americe, a jak bylo překvapivě zjištěno při chemickém rozboru, mají nejblíže k známému Skalnímu pramenu v Karlových Varech (!). Pod širou oblohou je zbudováno jezero, do něhož neustále tryská několik proudů horké vody. Okraje jezera sestávají z velkých balvanů, na nichž po většinu času leží mohutně se odpařující lidská těla, ne nepodobna rozvalujícím se tuleňům. Těšili jsme se jak malé děti, jak se konečně pořádně naložíme do vody, spláchneme ze sebe všechnu špínu cest a pěkně zrelaxujeme svá těla před druhou částí naší výpravy.

Kromě horké lázně nabízí Chena ještě jednu velkolepou atrakci: ledové muzeum Aurora. K jeho chlazení se využívá právě energie získané z geotermálních pramenů. Před vstupem je každému navštěvníkovi nabídnuta teplá parka (eskymácký vaťák), a hned po několika sekundách od vstupu do muzea se přesvědčíte, že je jí zapotřebí. Nejde o muzeum o ledu, jak jsme si původně mysleli, ale o jedno obrovské umělecké dílo celé vytesané z ledu. Jestli jste si někdy jako dítě vysnívali ledové království z pohádky O ledové královně, tady ho zažijete na vlastní kůži. Průměrná teplota uvnitř je minus šest stupňů Celsia. Z ledu je tu opravdu všechno - nejen sochy, stolky, židle, věže, postele a celé místnosti, ale dokonce i toaleta a také sklenice na martini, resp. appletini, které si můžete dát na ledovém baru. (Pokud si takový drink koupíte, můžete si sklenici odnést domů;) V ledové kapli uvnitř muzea se často konávají svatby - prý jde o velmi rychlé obřady. Několik statečných párů dokonce v muzeu přespalo - na posteli z ledu, pokryté sobí kůží.Když jsme vyšli z muzea opět na světlo, čekal nás pořádný teplotní šok. Ale rychle jsme ho překonali a po vydatné večeři se šli opět naložit do horké lázně. Mezitím se stihl Dino na baru seznámit s rangerem Markem, který nás slíbil svézt ještě téže noci zpátky přes Fairbanks a Delta Junction až na Richardson Highway, tzn. dohromady nějakých 300km. Stopařský Pánbůh se na nás začal usmívat (a měl pro nás připraveno ještě nejedno stopařské dobrodružství).

Další fota jako tradičně najdete ve fotoalbu.

Aljaška - část 2.

V úterý 11. srpna jsme vstaváli v 5.30 ráno, abychom stihli sbalit stan a všechno příslušenství potřebné pro třídenní pobyt v "backcountry", tedy v divočině mimo kempy. Jeden batoh s potravinami jsme zamkli do food lockeru a další dva vzali s sebou. Poprchávalo. První ranní camper bus nás dovezl z kempu Wonder Lake asi 15 mil po Park Road směrem na východ k Thorofare Pass. Odtud jsme sestoupali po rozbahněném svahu k řečišti Thorofare River, které jsme museli přebrodit.
Nepředstavujte si aljašské řeky jako Vltavu, tzn. jeden hezký úhledný pás vody. Dna řek mohou být přes kilometr široká. Při jarním tání se jimi valí dravý proud, ale v létě se jedna řeka rozvětví do spousty větších a menších pramenů. Některé z nich můžete přeskočit, jiné je třeba přebrodit. Vždy se však musí brodění odbývat brzy ráno. Lézt do řeky třeba ve čtyři odpoledne je sebevražda, protože její proud je mnohonásobně větší - kvůli přibývající vodě z ledovců tajících pod náporem slunečního svitu.Thorofare je už docela pořádná řeka, a tak jsme chtě nechtě museli brodit. Naštěstí jsme byli instruovaní vzít si s sebou jedny náhradní boty jenom na brodění. Taky jsme byli poučeni odepnout si batohy z beder a nechat je jenom na ramenou - to aby nás nestáhly ke dnu, kdybychom upadli. Jeden jde vpředu a prozkoumává terén. Místní řeky jsou dravé a jejich dno, pokryté dohladka omletými kameny, je neustále v pohybu. Může se tak lehce stát, že se při jednom kroku propadnete o pěkný kus hlouběji. Druhý brodič se musí prvního držet a přesně následovat jeho kroky, aby si ulehčili práci a vzájemně se stabilizovali. Jakmile však někdo upadne, musíte se ho okamitě pustit - to aby nestáhl za sebou nikoho dalšího.
Voda byla strašně ale strašně ledová. Tak ledová, že už ji člověk ani nevnímal jako vodu, ale jako tisíce drobných jehliček, které se mu zabodávají do kůže. Však taky teče rovnou z ledovce a má asi jen půl stupně nad bodem mrazu. Naštěstí nám nesahala výš jak nad kolena. Ale i tak jsme byli rádi, že jsme se po přebrodění asi tří proudů mohli obout zpátky do suchých bot. Zbytek proudů jsme za pomoci turistických hůlek přeskákali. Na pobřeží jsme našli i tenhle otisk medvědí tlapy.

Cestu dál jsme si museli prosekávat pořádně hustým mlázím. Při výšlapech do neprobádaných hor je počáteční úsek cesty, který je v nejnižší nadmořské výšce, paradoxně ten nejnáročnější. Musíte se vypořádávat s vodou, s vegetací, která kolem ní roste, a někdy i s živočichy, kteří se jí živí. Chodit po hřebenech hor je naopak nejjednodušší. Máte rozhled a pevnou půdu pod nohama.

Po několika nahoru a dolu proklestěných kopcích se nám naskytl první nádherný výhled - na obrovitý Muldrowský ledovec, stékající z vrcholu Mount McKinley. Co víc, slunko konečně protrhalo mraky, které posledních pár dní kryly oblohu, a my konečně na obzoru spatřili McKinley v celé jeho nádheře. Budil respekt.Ledovec, který se z něj vinul u našich nohou, před sebou tlačil obrovské množství štěrku a zeminy, takže byl víc černý jak bílý. Azurově modrá jezera vyhloubená na mnoha místech však potvrzovala, že tahle černota je ve skutečnosti celá z ledu, kam až oko dohlédne.Ubytovali jsme se na Green Pointu, ve výšce asi 1300 metrů n.m., pojedli a ještě ten den jsme se, teď už bez bagáže, vydali na procházku po okolí. Z procházky se nakonec vyklubala několikahodinová túra po hřebenech hor. Na každém kopci jsme totiž uviděli další ještě podmanivější vrchol, a tak jsme šli a šli. Tohle je jeden z našich cílů - Red Mountain (Červená hora) o výšce 2222 metrů.Teprve až zapadající slunce nás upozornilo, že bychom se měli vypravit na cestu ke stanu. Tentokrát jsme už nešli po vrcholech, ale zkrátili jsme si cestu údolím podél Glacier Creek - bystřiny, která vytékala z ledovce.

Ten večer nám byla hrozná zima, v noci muselo být pod nulou. Drkotali jsme ve stanu zubama. Kromě svetrů a rukavic nás hřálo vědomí, že jde o přirozenou daň, kterou musí turista platit za to, že spí ve stanu s výhledem na jednu z největších hor světa...

Ráno jsme se budili rozlámaní po včerejším pochodu. K životu nás přivedla až ledová voda z potůčku, který nám sloužil jako koupelna a zdroj pitné vody zároveň. Po vydatné snídani jsme sbalili naše ležení, opět si dali na záda batohy a pokračovali dál podél Wolverine Creek (Rosomáčí potok) a pod Castle Rock (Hradní skála), která opravdu přípomínala zříceniny středověkého hradu. Cesta příkře stoupala a naše batohy byly z nějakého důvodu pořád těžší a težší. Vyškrábali jsme se do horského sedla, kde jsme se setkali se skupinkou horských koz. Jejich mláďata právě dostávala lekci ve vysokohorském lezení.

Když se jim začalo sesouvat kamení pod nohama, vypadalo, že se nebojí o nic méně než já.

Podél Contact Creek na východní straně hory Eielson jsme přešli na druhou stranu sedla do obrovského údolí, které kdysi zformoval ledovec. Rozbalili jsme ležení a jen nalehko vyrazili k ledovci Sunset Glacier. Proti nám však foukal strašně silný vítr a naše nožky odmítaly poslušně kmitat, a tak jsme se brzy otočili nazpátek. Tělo občas samo řekne "Dost".

Třetí den našeho pobytu v divočině jsme strávili hlavně broděním řeky Thorofare, která nás oddělovala od silnice. Nejprve jsme ji chtěli pokořit v místech, kde se větvila na Sunset Creek a Sunrise Creek. Ale oba přítoky byly tak silné, že by to bez brodění stejně nešlo. A tak jsme raději brodili celou řeku najednou, abychom se nemuseli dvakrát přezouvat do náhradních bot. Uááááááááá!Za řekou jsem se chvíli motali v křoviscích, dokud Dino nenašel stezičku, která nás dovedla až na silnici přímo k návštěvnickému centru Eielson. Stačily tři dny mimo civilizaci a řeknu vám, že člověk najednou kouká na tak obyčejné věci jako splachovací záchod nebo umyvadlo se zrcadlem jako na zjevení. Hrozně si všeho váží. Ale rychle si opět na komfort přivykne.

Autobusem jsme dojeli do kempu Wonder Lake, kde jsme vyzvedli zbytek našich zavazadel, v mžiku jsme uvařili Dinův nejoblíbenější kempařský oběd, Ďábelskou směs s kolínky, a zbytek dne jsme strávili v autobusu. Z kempu na 84. míli uvnitř parku jsme přejížděli na 1. míli, tedy ke vstupu do parku. Cestou jsme viděli několik losů a také naši známou medvědici se dvěma ratolestmi.

Devátý den naší cesty se chýlil ke konci a s ním i náš pobyt v Denali. Na řadě bylo prozkoumat vedle aljašské přírody i její obyvatele...

Pro další fotografie z našeho pobytu v Denali klikněte zde.

Aljaška - část 1.

Dvě věci měly na našem rozhodnutí vydat se na Aljašku zásadní podíl: naše láska k arktické přírodě a k horám, které jsme propadli během našeho pobytu v Norsku, a film "Into the Wild" podle stejnojmenné knihy Jona Krakauera.

V Norsku jsme trávili každé léto už od roku 2004, a i když jsem také letos měla snahu se tam na léto zašít, hlava rodiny zavelela, že se musíme podívat taky někam jinam. Minulý rok jsme navíc zhlédli film, natočený podle skutečné události, o 24letém Christopheru McCandlessovi, mladíkovi z bohaté rodiny, který opovrhoval výdobytky civilizovaného světa, rozešel se se svou rodinou, částečně rozdal, částečně spálil všechny svoje peníze a rozhodl se žít na vlastní pěst uprostřed aljašské divočiny. Hrdina sice nepřežil na Aljašce ani půl roku (zemřel vyhladověním a přiotrávením se), ale to nás neodradilo jít tak trochu v jeho stopách a navštívit podobná místa, jaká navštívil on. Vrak autobusu, ve kterém nalezl útočiště, se nachází na okraji Národního parku Denali, a právě tento park byl první cíl našeho putování po Aljašce, na který se zaměříme v téhle části.

Z Prahy jsme odlétali v úterý 4. srpna s jednodenní zastávkou v New Yorku, kde jsme plánovali přibalit naše "outdoorové oblečení" a dokoupit poslední části výbavy. Přivítalo nás tu nechutné vedro, ve kterém jsme se sotva vláčeli po zaprášených ulicích plných lidí, a tak jsme se ještě víc těšili na chlad a liduprázdnost Aljašky. Obojího se nám mělo dostat v míře vrchovaté...

Z New Yorku jsme letěli s přestupem v Seattlu do Anchorage, největšího města Aljašky. S 350 tisíci obyvatel v něm žije víc jak 40% celé aljašské populace. Časový posun mezi Prahou a New Yorkem je šest hodin a mezi New Yorkem a Anchorage čtyři hodiny, což dělá dohromady desetihodinový rozdíl oproti času u nás. Byli jsme tedy téměř na opačné straně zeměkoule.

Od jedné v noci do šesti ráno jsme se poflakovali po letišti, v informačním kiosku nasbírali spoustu propagačnách materiálů, pak si vzali taxíka do centra a odtud ve čtvrtek 6. srpna v sedm ráno vyrazili autobusem do Národního parku Denali, asi 250 mil severně od Anchorage. Aljaška nás přivítala pošmourným deštivým počasím a zhruba dvacetistupňovým teplotním rozdílem oproti New Yorku. Vytáhli jsme goretexové oblečení, čepice a moirové podvlékací prádlo (a téměř celé tři týdny ho už ze sebe nesundali).

První dvě noci jsme strávili v kempu Riley Creek u vstupu do parku (tam, kde je šipka). Tohle je ještě oblast oblast zaplavená turisty. Hemží se to tu hlavně autobusy plnými důchodců, kteří bydlí v luxusních horských chatách ("lodges") u hlavní silnice a rostlinnou i živočišnou říši obdivují zásadně z okýnek autobusu. Druhou skupinu tvoří rodinky s obrovskými karavany, tzv. RV ("recreation vehicles"). Tihle turisté mají ve svých pojízdných apartmánech jen o špetku méně komfortu než obyvatelé horských hotelů. Opravdových "backpackerů", tedy lidí, kteří nosí veškerý svůj proviant, včetně stanu, spacáků a karimatek na vlastních bedrech, se tu najde jenom poskrovnu. Stejně jako my využívají vstupní zónu parku ke dvěma věcem - k zamluvení kempovacích míst v kempech uvnitř parku a k získání povolení pro nocování v "backcountry", tzn. uprostřed hor, bez jakéhokoli zázemí. My jsme se rozhodli zamluvit si dvě noci v kempu Igloo Creek, jednu noc v kempu Wonder Lake a dvě noci sami v horách. Kromě povolení jsme museli zhlédnout naučný film o tom, jak brodit horské řeky a jak se bránit při napadení medvědem. Zajímavé je, že u hnědého medvěda grizzly má člověk předstírat mrtvolu, přičemž si má záda chránit batohem a hlavu rukama, zatímco na medvěda černého má házet kameny a snažit se ho za každou cenu vystrašit. Tohle je ale až ta nejkrajnější varianta. Nejprve se ho musíte snažit zahnat klidným, vyrovnaným mluvením s rukama nad hlavou (to aby měl dojem, že jste větší živočich, než ve skutečnosti jste). Hlavně žádný vyděšený jekot, obracení se k němu zády a bezhlavé prchání... No, chtěla bych vidět tu vyrovnanost v hlase, když stojíte tváří v tvář pětimetrákové potvoře, která může běžet rychlostí až 60 km/h. Dostali jsme také speciální kontejner na uchovávání potravin odolný proti medvědům. Je to asi pětilitrová plechovka z tvrdého kluzkého plastu, v níž musí mít člověk během pobytu v divočině všechno jídlo a další aromatické věci jako zubní pastu, benzín do vařiče nebo sprej na komáry. V kempech se jídlo uchovává ve velikých uzamykatelných kontejnerech, někdy i o velikosti malého pokoje. Medvědí čich je totiž ještě třikrát bystřejší než psí, a tak si můžete být jisti, že o vás a vašich zásobách ví mnohem dřív, než vy ho máte vůbec šanci zahlédnout.

Po první noci v kempu Riley Creek se zničehonic protrhala mračna a nás čekal krásný slunečný den. Strávili jsme ho výšlapem na horu Mt Healy, mimochodem jedinou horu v celém národním parku, na kterou vedla turistická stezka. Už během téhle první procházky jsme spatřili tolik zvířat, že jsme tomu ani nechtěli věřit. Ve výšce, kde mizela alpinská vegetace a nahrazovala ji písčitokamenitá půda, začaly ze svých děr vystrkovat hlavičky a pomrkávat na nás svýma korálkovýma očima "ground squirrels" (zemní veverky). Neopustily nás až do našeho posledního výletu. Tahle rychlozvířátka mají aljašské hory totálně pod kontrolou. Jako další nám zkřížil cestu veliký "hoary marmot" (svišť brýlový), upozorňující ostatní členy kolonie na přítomnost vetřelců typickým pronikavým hvízdotem. Na samém vrcholu jsme mezi kameny několikrát zblízka zahlédli i pišťuchu, v angličtině "piku", maličkého příbuzného králíka. Ovšem nejvíce na nás zapůsobila bílá Dallova ovce, o kterých jsme do té doby jenom slyšeli jako o typických obyvatelích aljašského pohoří. Jde o nádherná zvířata, jež jsou přeborníky ve ztékání i těch nejnáročnějších skalních útesů. Ty jim také poskytují perfektní ochranu před všemi predátory. Právě ubývající stav Dallských ovcí byl jedním z důvodů pro zřízení Národního parku. Pak jsme je spatřili při svých výstupech ještě mnohokrát, ale tenhle první majestátní beran se zakroucenými rohy v nás budil největší respekt. Jako zlatý hřeb všeho jsme při sestupu dolů našli jeden nefalšovaný čerstvý medvědí exkrement - jarního typu. (Jak jsme nastudovali v návštěvnickém centru, rozlišují se tři základní typy medvědího výkalu: jarní, letní a podzimní, podle druhu medvědovy stravy. Jarní je černé, nejmokřejší a nejkompaktnější, letní má v sobě hodně uschlé trávy, podzimní je řídké, černočervené a plné bobulí. Bylo nám řečeno, že také medvědí maso je mnoha druhů, podle toho, čím se medvěd živí. Třeba maso medvěda živícího se rybami a pasoucího se na bobulovitém ovoci od sebe po chuti zaručeně poznáte.)

V sobotu 8. srpna ráno jsme se přesunuli "camper busem" (autobusem pro kempaře) do Igloo Creek na 34. míli Park Road. Park Road je jediná silnice, která vede dovnitř parku Denali; táhne se 90 mil od východu na západ do Kantishny (viz mapka). Auta mohou jen po 14. míli, kamkoli dál se musíte dostat autobusem. Po cestě jsme z busu spatřili jednoho kojota a taky něco, co vypadalo jako křepelky. Ubytovali jsme se v minikempu u řeky, zamkli jídlo do "food lockeru" na ochranu proti medvědům a ještě ten den jsme vyrazili na Cathedral Mountain (1520m). Cestu nám docela ztěžoval náročný kamenitý terén a půda drolící se pod nohama. Vrcholový úsek jsme zvládli jenom díky sledování ovčích stezek. Dallské ovce mají hory ztraverzované křížem krážem, a jak jsme sami zakusili, mají ohromně vyvinutý cit pro to, kudy jít a kam se naopak radši nepouštět. Však nás taky celou dobu bedlivě sledovaly ze svých skalních pozorovatelen.Většinu NP Denali zabírá "Alaska Range" (Aljašské pohoří) , a to jeho nejmonumentálnější úsek kolem nejvyšší hory Severní Ameriky Mount McKinley. Velkou část Alaska Range tvoří tzv. plutony, vyvřelé horniny, které vykrystalizovaly z pomalu se ochlazujícího magmatu. Proto tu také člověk může najít spoustu nádherných nerostů. Dino našel na Cathedral Mountain několik vzácných kousků, převážně geodů, křemenných krystalů kulovitého tvaru, které vznikají v sedimentech při ochlazování lávy. Škoda jen, že jsme je nenašli až v závěru našeho pobytu... Takhle se s nimi Dino tři týdny tahal na zádech, než je dopravil až do poličky v jídelně našeho newyorkého bytu.Pro sestup z hory jsme zvolili jinou cestu, která nás zavedla do neproniknutelného březového houští. Byli jsme trochu vyplašení, protože jsme narazili na pěkných pár medvědích výkalů, tentokrát letního a podzimního typu. A tak jsme co nejhlasitěji debatovali, ja zpívala variace na moravské lidové písně a Dino zvučným hlasem proklamoval verše jako "medvěde, polívka ti nejede, pojď pracovat v jézédé", atp. Přesně takhle se má totiž člověk chovat, pokud chce potenciálního medvěda od sebe zaplašit. Asi se podařilo, protože v houští jsme se několikrát střetli jenom s divokým králíkem. Kousek od kempu jsme narazili také na mládě rysa, které se houpalo na špičce stromu. Kulilo na nás oči a nebylo moc jasné, kdo má z koho větší respekt.V neděli od čtyř ráno vytrvale pršelo a už to vypadalo, že budeme muset strávit celý den ve stanu. Kolem poledne ale déšť ustal a my se vydali na další jednodenní túru, tentokrát na Polychrome Pass, což je soustava mnohobarevných hor pokrytých ledovci, které jsou výsledkem vulkanické činnosti před 60 milióny let. Nejdřív jsme se nechali autobusem popovézt na 43. míli k mostu přes East Fork Toklat River. Po cestě autobusem Dino spatřil našeho prvního medvěda grizzlyho. Funguje to tak, že turista, který spatří něco zajímavého, zakřičí na celý autobus, řidič zastaví a následně se celé osazenstvo nahrne k okýnkům, vytáhne dalekohledy a fotoaparáty a oddává se pozorování. Když se všichni nabaží, řidič pokračuje v cestě.Po vysazení z busu jsme pokračovali po svých podél řeky stékající z ledovců. Cesta to byla opět náročná, tentokrát však ne kvůli terénu, ale kvůli rozvětvené řece, která se na mnoha místech nedala přebrodit. A tak jsme museli šplhat na skalnatý svah porostlý křovím a zase dolů, pořád dokola. Celou dobu jsme měli nádhernou podívanou na všemi barvami hrající hory. Ledovce na jejich vrcholcích se nám ale ztrácely v mracích.

 V závěru cesty jsme těsně u řeky zkřížili cestu třem velikým karibu (severoamerický sob). Nemohli jsme jít jinudy, a tak jsme museli projít těsně kolem nich. Z míry je to moc nevyvedlo. V dálce jsme dalekohledem vystopovali celé karibí stádečko.

Vyškrábali jsme se z koryta řeky zpátky k silnici. Těsně vedle nás prolétl orel zlatý. Všudypřítomné zdvižené ocásky zemních veverek a medvědí výkaly už jsme přestali počítat.
Během čekání na autobus, který nás měl dovézt zpátky do kempu, jsme si ještě cvičně vylezli na jeden kopec, odkud jsme měli přenádherný výhled na Polychrome Mountain (1795m).Objevili jsme na něm pár vlčích výkalů - poznáte je podle toho, že jsou v nich chlupy zvířat, kterými se vlk živí. Možná to vypadá, že jsme na zkoumání výkalů trochu ulítlí, ale v divočině je potřeba tyhle věci nepodceňovat. Trus a stopy poskytují velmi užitečnou informaci o úseku, ve kterém se právě nacházíte. Cestou zpátky jsme z autobusu uviděli ještě medvědici s medvídětem. Mělo očividně hravou náladu, ale máma ho několikrát odehnala pěkně pádným pohlavkem, a tak po chvíli zmizelo v křoví.

V noci z neděle na pondělí bylo lehce nad nulou, ale ráno svítilo slunce. Sbalili jsme se a prvním ranním camper busem jsme se i s bagáží vypravili z Igloo Creek do nejzazšího kempu v celém parku, u jezera Wonder Lake. Z 34. míle jsme jeli na míli 85. Cestou jsme spatřili tutéž medvědí mámu, co den předtím, tentokrát se dvěma potomky. Uviděli jsme prvního majestátního losa, celé sobí stádo, a pak nám jeden medvěd přešel přímo před autobusem. Nejdříve jsme ho okýnky pozorovali z uctivé vzdálenosti, jak si pochutnává na borůvkách, ale on se zničehonic sebral a mířil k nám. Když už byl těsně pod okny, obešel bus zepředu jako kus kamene a šplhal na protější svah. Ignoroval nás s majestátností pána místních hor. Také jsme si prohlédli rozsáhlé komplexy bobřích hrází, které vyčnívaly z jezírek podél cesty. Bohužel byly bez bobrů. Prý si shromažďují potravu na dně jezírek, ale zima byla tak tuhá, že jim všechna potrava zamrzla, bobři se k ní neměli jak dostat, a tak pochcípali hlady.

Čím více jsme se blížili k Wonder Lake, tím víc rostlo naše vzrušení, protože se zvětšovala šance, že bychom mohli alespoň částečně zahlédnout samotný McKinley, v původním eskymáckém jazyce nazývaný Denali, "the big one". Při výšce 6194 m jde nejen o největší horu Severní Ameriky, ale i největší objekt, který vůbec můžete na zeměkouli vidět. Jeho převýšení je totiž ještě větší než u Mount Everestu. Zatímco Everest se zvedá z Tibetské náhorní plošiny, která je ve výšce 5200 m.n.m., Denali roste z pouhých 610 metrů nad mořem, takže na jeden pohled vidíte převýšení 5500 metrů! Bohužel, šance na spatření Denali v celé jeho kráse je velice malá. I když je kolem jasno, velehora má své vlastní mraky a vyznačuje se extrémně drsným podnebím. Ale štěstí se na nás usmálo, a jak jsme se blížili ke konci cesty, řidič nám najednou ukázal na špičku mezi mraky a řekl "Denali". Prý se ukázal po čtyřech týdnech. Nebyl tak dlouho vidět kvůli rozsáhlým samovolným požárům v okolí, které produkovaly kouřová oblaka. Bylo to asi jako když jedete horskou krajinou, prohlížíte si pásy už tak úctyhodných hor, a najednou se podíváte úplně mimo ně vysoko do mraků, a tam stojí obří hora, která se pořádně vzdálila svým sestřičkám. Zatím se nám ale jenom tak trochu poodhalila, většina jejího masivu zůstávala zahalená v mracích, jak vidíte na následující fotografii.Kemp Wonder Lake, ve kterém jsme trávili následující noc, představuje klenot mezi všemi aljašskými kempy. V samém srdci národního parku, v idylické stráni porostlé borůvčím, u jezera, do kterého se chodí koupat losi a sobi, a jenom 26 mil od Mt McKinley, jehož vrcholek se za jasných dnů odráží na jezeře. Ještě před spaním jsme si udělali výlet autobusem do pět mil vzdálené Kantishny, bývalé zlatokopecké osady, která se proměnila v osadu pro ty nejbohatší a "nejnáročnější" turisty. Ve svém zabláceném a upoceném oblečení jsm si tam připadali trochu nepatřičně, ale jeden z místních horských hotelů Kantishna Roadhouse má "open bar", do něhož mají přístup i náhodní příchozí. A za to vychlazené točené nám to stálo.
Ve vedlejší jídelně se právě servírovala večeře, cinkaly naleštěné příbory a nalíčené dámy se nechávaly pomalu opíjet navoněnými pány... My si po několika dnech opět užili splachovací záchod a umyvadlo s teplou tekoucí vodou, zaplatili svá tři piva a šli si uvařit zpátky do kempu polívku ze sáčku. Spát jsme šli brzo. Další den nás totiž čekala výprava do divočiny, během níž jsme měli civilizaci zmizet na tři dny úplně. Ale o tom až příště.Naše fotografie z téhle první části výpravy najdete na http://www.indus3.net/photo/2009_alaska_denali/

Za slavnými rodáky do Lincoln Centra

Sice jsme bydleli pár let v Praze, ale sehnat lístky třeba na koncert Magdaleny Kožené nebo Jiřího Bělohlávka se nám nikdy nepodařilo. I když je Praha nespornou kulturní metropolí naší malé zemičky, ti opravdu slavní rodáci v ní vystupují jen zřídka - a když už, jsou jejich koncerty okamžitě beznadějně vyprodané. V tomhle má New York nespornou výhodu. Ani ty největší české (no, v tomhle případě vlastně moravské ;) hvězdy tu hned tak každý nezná. A tak se vám s přehledem podaří sehnat lístky na Koženou do předních řad nebo si jít s Bělohlávkem potřást po představení rukou...První zmíněná slavná rodačka vystupovala o druhé květnové neděli v nově otevřené Alice Tully Hall (na 65. ulici mezi Broadwayí a Amsterdam Avenue). Podle našeho soudu jde o nejdokonalejší koncertní síň, jakou jsme zatím viděli, a to i ve srovnání s takovými místy jako je Carnegie Hall nebo Avery Fisher. Posledních pár let procházela kompletní renovací, a letos v únoru byla opět slavnostně otevřena. Po dobu rekonstrukce musela newyorská Chamber Music Society, která má v Alice Tully Hall domovskou scénu, vystupovat v náhradních prostorách. (Díky tomu jsme slyšeli třeba Haydnových "Posledních sedm slov" z lavic přednáškového sálu newyorské Etické společnosti :)
Vystoupení Magdaleny Kožené patřilo do série slavnostních zahajovacích představení. V doprovodu klavíristy Karla Košárka zapěla písně od Purcella (v Britenově úpravě), Schumanna, Duparca a Berga. Přiznávám se dobrovolně, že sólový ženský zpěv moc nemusím. Hlavně vysoké vibrující soprány mi příliš uměleckého potěšení nepřinášejí. Ovšem Magdalenin mezzosoprán, kteý jsme oba slyšeli poprvé naživo, je úžasný. Lehkost, s jakou se dostává i přes ty nejnáročnější pasáže, je neuvěřitelná. Pravda, její obličej je při zpěvu občas zkroucen podivnými grimasami. Ale zpěvák je tu od toho, aby byl poslouchán a ne prohlížen - a poslech se stává v případě Kožené výsostným zážitkem.
Navíc ani pohled na její vysokou štíhlou postavu nebyl k zahození. Zejména vezmeme-li v úvahu, že většina primadon se chlubí spíše kyprou postavičkou a mohutnými vnadami, které na vás vykukují, ať chcete či ne. Kožená v bílých šatech s pevně převázanými ňadry a rudým neo-barokním nadíváním v oblasti boků jednoznačně bodovala i co se outfitu týče. Atmosféra, kterou v sále navodila, byla tak výborná, že jsme si vytleskali ještě čtyři (!) přídavky. Teprve pak jsme se, povzneseni, vrátili do svých domovů.

Druhého rodáka, nejznámějšího žijícího českého dirigenta Jiřího Bělohlávka, jsme potkali po jeho dirigování Rusalky na scéně Metropolitní opery začátkem března. Sice je hlavním dirigentem Symfonického orchestru BBC, ale povídal nám, že teď se v podstatě na čtvrt roku přestěhoval do New Yorku. Dirigoval tu totiž hned dvě opery za sebou. Nejprve Evžena Oněgina, a pak slavnou českou Rusalku.

Na Evžena Oněgina jsme se rozhodli jít asi hodinu před tím, než začínalo představení. Naštěstí to máme do Metropolitní opery jenom asi dvacet pět minut metrem, a tak jsme pořád ještě stíhali...
Lincoln Centrum, hlavní nádvoří.
Zleva: New York City Opera, Metropolitan Opera, Avery Fisher Hall.Rusalku jsme měli možnost vidět a slyšet dokonce při poslední generální zkoušce. Zpívala ji Renée Fleming, asi nejslavnější americká diva současnosti (která má v krvi také české předky). I v tomhle případě jsme museli svoji předpojatost k sopranistkám odhodit. Zpěvně je Rusalka role pro Fleming jako dělaná na míru. A také pokud jde o přednes, museli jsme smeknout klobouk. Na českém "Řřřekni mu, řřřekni" si totiž už nejedna zpěvačka vylomila zub, resp. zlomila jazyk. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, protože s některými lidmi z Metropolitní opery pracuju na češtině a české výslovnosti, a nevěřili byste, jak dokáže takové české "ř", ale i "ť ", "ď " či "ň" zamotat Američanům hlavu. V kombinaci se starou češtinou, ve které je psána většina libret, to opravdu není žádný med.

Přesto, že v obsazení Rusalky nebyl Čech ani jediný (kromě hlavního dirigenta Bělohlávka), čeština, kterou jsme slyšeli z jeviště, byla na překvapivě vysoké úrovni. Jednoznačně vedla čarodějnice se svým "Čury mury fuk". (Jenom přeložit její čarování do anglických titulků dost dobře nešlo) Také romantická scenérie zejména prvního dějství byla přenádherná - "opravdické" jezero přes půlku jeviště, vrbička, pařezy, měsíček na nebi hlubokém... Žádné modernistické nasvícené krychle. A těch zvířátek, co běhalo po pódiu, když čarodějnice vařila v kotli lektvar, kterým proměnila Rusalku v člověka. Obrovští motýli, brouci, zajíci a žáby. Tohle si snad mohou dovolit jenom v METu. Rusalku vysílalo v přímém přenosu i několik mezinárodních radiostanic, ale myslím, že ten, kdo přitom neviděl scénu, byl o hodně ochuzen.

Pro nás byla Rusalka něco výjimečného - operu v mateřském jazyce tady přece jenom neslyšíme každý den. Ale protože jsem měla možnost vidět nastudovávání Rusalky i trochu ze zákulisí, můžu vám říct, že ani sami umělci ji nebrali jako každou jinou operu. Je to opera s poměrně malým obsazením, psaná jazykem, který tu lidem zní stejně exoticky jako nám inuitština (i když skladatelem, který je tu až nepokrytě milován), a na její přípravě se sešel výjimečně dobrý tým lidí. A tak ji brali spíš jako takový malý klenot, a bylo jim skoro smutno, když se s Rusalkou museli po ani ne deseti představeních rozloučit.

Výprava každé opery v METu je totiž tak náročná, že se paralelně provozují jenom dvě různé opery (někdy i dvě denně), po čtrnácti dnech se obmění, přivezou se ze skladišť nové kulisy a kostýmy, a jede se nanovo.

Pro ty, koho bychom tímto příspěvkem na návštěvu Metropolitní opery nalákali: MET je součástí Lincoln centra, což je skoro sedmihektarový komplex divadelních a operních síní, táhnoucí se podél jihozápadního rohu Central Parku na Manhattanu. V současnosti se dokončuje poslední fáze jeho rozsáhlé rekonstrukce o celkové hodnotě 1,4 miliardy dolarů. Povídání o Lincoln Centru by vydalo na samostatný příspěvek, a tak ho prozatím odkládáme a vkládáme místo toho pár fotografií, které jsme pořídili při zpáteční cestě z jedné naší výpravy za slavnými rodáky na newyorských pódiích...