Moderní umění a moderní Umění

Na rozdíl od minulého semestru, kdy jsme strávili docela hodně víkendových večerů v Carnegie Hall, Avery Fisher Hall či Metropolitní opeře, žijeme momentálně - co se kultury týče - hlavně aktivitami spjatými s Českým centrem. Proto jsem se už netrpělivě těšila na naši první poprázdninovou návštěvu Lincoln centra. Vybrali jsme představení Kafka Fragments z nové koncertní série, která se zaměřuje na hudební zpracování význačných literárních děl či autorů...Protože mi vybyla trocha času, rozhodla jsem se jít i na "pre-concert lecture" (přednáška před koncertem), které jsou tady v Americe hodně populární. Většinou vypadají tak, že buď autor díla nebo nějaký jiný odborník seznamuje posluchače s tím, jak dílo vznikalo, v jakém kontextu je třeba ho chápat atp.

Osobně jsem k akcím podobného typu dost skeptická. Do dnešního večera jsem byla na pre-concert lecture pouze jednou - když jsme šli na Straussův "Ein Heldenleben" v podání Newyorského filharmonickécho orchestru, kterému mělo předcházet premiérové provedení symfonie jednoho soudobého autora z Nového Mexika. No a pan autor nám před přehráním symfonie povídal "jak teda tu symfonii dělal". Mno. Myslím, že nejvýstižněji jeho výstup zhodnotil jeden náš známý, když prohásil že "talking about music is like dancing about architecture" (Mluvit o hudbě je jako tancovat o architektuře).

Vzhledem k tomu, že dnešní představení mělo být kombinací literatury a hudby - a na povídání o literatuře jsem (na rozdíl od povídání o hudbě) zvyklá z dob svých studií na Filozofické fakultě - odhodila jsem svůj skepticismus a vypravila se na přednášku o Kafkovi a Kurtágovi. Maďarský hudební skladatel Gyorgy Kurtág zhudebnil v letech 1985-1987 čtyřicet útržků (možná by se spíš patřilo říct "výtržků") z Kafkova díla, zejména z jeho deníků a dopisů Mileně Jesenské. Čekala jsem tedy, že se dovím něco ze zákulisí obou tvůrčích procesů, literárního i hudebního...









Jaké však bylo moje překvapení, když jsem místo toho slyšela přednášku o bezpečnosti, Obamovi a sexu - tím spíš, když přednáška na toto téma zazněla z úst významného profesora německé a srovnávací literatury z Princetonu.

Abych to objasnila - pan profesor Stanley Corngold vydal před nedávnem ještě s dalšími dvěma kamarády soubor Franz Kafka: Úřední spisy, kde publikoval různé úřední dokumenty a listiny napsané Franzem Kafkou coby koncipientem a posléze tajemníkem Dělnické úrazové pojišťovny. A tak nám povídal o tom, jak byl Kafka mezi prvními, kdo v zaostalé střední Evropě dbali na dodržování pracovní bezpečnosti - "security & safety" - což jsou hesla, která mají na Američny přímo magickou moc.
Dejme tomu. Je zajímavé vědět, že to je vlastně zásluhou Franze Kafky, že naši dělníci nosí při práci ochranné helmy. Poté však následovala část, jejíž souvislost s Kafkovým dílem jsem už vůbec nechápala. Dozvěděli jsme se totiž, že budoucí prezident Obama a Kafka používali vlastně velmi podobné techniky projevu a byli si i v lecčem jiném velice podobní, včetně například vzhledu sluchových orgánů. No a aby to pan profesor nějak pěkně završil, v posledních třech minutách, které mu zbývaly, nám rychle řekl i něco o Kafkovi a o sexu. Pašák pan profesor, jen co je pravda. I tentokrát mu vypadlo z úst nějaké velice objevné tvrzení. Ale co přesně to bylo, radši psát nebudu - z úcty k zemřelému mistrovi.

Jestliže mě měl tenhle proslov lépe připravit na vyslechnutí následujícího hudebního díla, tak mi upřímně řečeno vzal veškerou chuť ještě něco souvisejícího s Kafkou vůbec poslouchat. Ale lístky už jsme měli zaplacené, a tak jsem zůstala. Americké publikum si asi podobné chuťovky žádá, omlouvala jsem v duchu pana profesora, a tak musí i přednáška před koncertem klasické hudby připomínat dvojstránku z bulváru.

Vyslechnutím si neskutečně odbytého, trapného a místy až ponižujícího proslovu však moje rozčarování skončit nemělo. Naneštěstí pro Dina, který mezitím také dorazil.
Nejprve nás trochu zarazilo, když na pódium po úvodním potlesku napochodovala paní pěvkyně ve flanelové košili a vytahaných teplákách, s vlasy rozcuchanými a tváří neumytou. Podobně vypadal i houslista - šusťákové kalhoty, vytahané triko a flízová vesta. Zajímává stylizace, pomyslela jsem si. To by však ještě nebylo to nejhorší...

Skladatel Gyorgy Kurtág koncipoval Kafkovy fragmenty jako duet sopránového hlasu a houslí, rozdělený do čtyř částí. Jednotlivé citáty z Kafkova díla mající rozsah od několika vteřin do několika minut byly na pódiu zpívány v originálním, německém jazyce, a paralelně se zobrazovaly na plátně za oběma účinkujícími v angličtině. 

Paní pěvkyně však po zaznění prvních tónů odběhla kamsi na stranu pódia, kde byla hromada uklízecího náčiní, vytáhla koště a začala s ním pódium zametat. Paralelně k tomu zpívala text Fragmentů a přitom se s koštětem občas mírně pomazlila.
I to by ale pořád ještě šlo.
Pak však nastala opravdová smršť. Sopranistka totiž v pravidelných intervalech uklízecí náčiní obměňovala, a tak jsme ji viděli na pódiu ještě žehlit, zapojovat elektřinu, věšet se na šňůře od elektřiny, vytírat, čistit si zuby, vysávat, umývat nádobí a utírat nádobí. Připomínám, že při tom všem neustále zpívala.


Aby toho nebylo málo, běžely na pozadí černobílé fotografie Davida Michálka, jejichž souvislost s dějem byla tu více, tu méně zřejmá. 

Chudák divák nevěděl co sledovat dřív - jestli pobíhající pěvkyni, nebo měnící se fotografie, nebo kymácejícího se houslistu. Ať chtěl nebo ne, na poslech hudby samotné už mu nezůstávalo moc energie. Snad jedině se zavřenýma očima...

Moc se nedalo soustředit ani na vnímání smyslu jednotlivých textů. V podání ženy v domácnosti a nad mytím nádobí vyznívaly kafkovské existenciální otázky chtě nechtě vykonstruovaně a banálně, místy vyloženě směšně. (Paralela s projevem pana profesora před koncertem není náhodná.)

Dino vzdal poslech asi po půl hodině a odešel si spravit chuť do Gramercy na koncert Soulfly, kterého se chtěl původně kvůli představení vzdát. Já jsem sice vydržela až do konce, ale byla jsem vnitřně tak roztrpčená a znechucená, že jsem musela napsat tenhle příspěvek, abych se z toho dostala.

Česká národní budova v New Yorku

Zní to možná nadneseně, ale je to tak. Češi mají v New Yorku svou vlastní "národní budovu". A že to není jen tak ledajaká chaloupka...Bohemian National Hall se nachází na 73. ulici východně od Central parku. Postavili ji čeští a slovenští emigranti na konci 19. století jako svoje kulturní a společenské centrum. To se vzápětí stalo sídlem nesčetných krajanských spolků (kromě Sokola, který se na poslední chvíli rozhodl postavit si vlastní budovu na 71. ulici). Zkrátka řečeno, Čecho-Slováků odjíždělo zkusit štěstí do Nového světa pořád víc a víc (kolem roku 1900 jich bylo jenom v New Yorku asi 27.000) a chybělo jim místo, kde by se mohli setkávat. A tak vybrali po dolaru od čtyřiceti tisíc amerických Čechů z celých Spojených států a začali se stavbou newyorské "Zlaté kapličky". Že paralela se stavbou Národního divadla není náhodná, dokládá i nápis nad oponou jeviště v hlavním sále - "Národ sobě".

V druhé polovině 20. století se však newyorští Češi stále víc stahovali na newyorská předměstí, zejména do oblasti Astoria v Queens (kde je mimochodem další, o trochu mladší Bohemian Hall), a čilý národní ruch budovy začal upadat. Jednotlivé místnosti a sály byly pronajímány, ať už jako kancelářní prostory či ke konání svateb, plesů nebo představení Off-Broadway divadla. Jelikož se ale o budovu nikdo pořádně nestaral, došlo to tak daleko, že musela být kvůli své zchátralosti uzavřena.

S probuzením českého národního ducha, jehož 19. výročí si budeme už za několik dní připomínat, došlo i k oživení zájmu o Českou národní budovu na Manhattanu - ve které kdysi přeci sám tatíček Masaryk promlouval k podporovatelům nově se rodícího Československa. The Bohemian Benevolent and Literary Association, která budovu formálně vlastnila, ji prodala v roce 2001 za symbolický 1$ české vládě. Mělo to však dvě podmínky: český stát se postará o rekonstrukci budovy a ponechá v ní společnosti jedno patro k používání.

Po několikaleté rekonstrukci, která nebyla bez zádrhelů (celkový náklad se vyšplhal z plánovaných 360 milionů na tři čtvrtě miliardy CZK, což z ní činí největší českou vládní investici v zahraničí...), byla budova o prvním listopadovém víkendu znovu slavnostně otevřena veřejnosti.

Symbolickou pásku nám přestřihl pan Čunek už 30. října, ale opravdový zahajovací galavečer se konal až o dva dny později. Poněvadž jsme byli také mezi pozvanými, měli jsme tu čest obdivovat se novotou zářícím interiérům - stejně jako okusit, co znamená pravá česká pohostinnost. Pivo i víno teklo proudem (a zadarmo :-). Překvapením byl pro nás Tomáš Hanák moderující v angličtině celý program; je nutno přiznat, že v češtině je vtipnější. Očividně byl vedle angličtiny mírně nervózní i z publika, ve kterém ho znalo sotva jedno procento lidí. Jak také sám přiznal, trochu ho vyvádí z míry, že už je v New Yorku několik dní, a zatím ho poprosili o podpis pouze dvakrát, a to při placení v nákupním centru.

Po skončení hlavního programu, sestávajícího z alegorického vystoupení taneční skupiny Caban's Motion Unit a jedinečného provedení setu moravských a slovenských lidových písní skupinou Camael, jsme si šli prohlédnout třešničku na dortu celé národní budovy - střešní terasu. Nasvícená terasní zahrada a výhled na noční Upper East Side vypadaly velice působivě. Přiznám se, že kdyby k tomu mezi chromovanými stolky roznášeli číšníci horkou čokoládu a svařené víno, a z neviditelných reproduktorů se linula jemná bluesová melodie, nedovedu si představit ideálnější místo na celém Manhattanu...

Bylo by toho ještě spousta co vykládat v souvislosti s newyorskou "Českou národní halou". Jsme si však jisti, že ji na těchto stránkách nezmiňujeme naposledy. Vypadá to totiž, že český kulturně-společenský život se v ní opět rozhořel bujarým tempem... Hned tuhle sobotu tam jdeme na "básňokoncert" Pavla Zajíčka a Garyho Lucase.

Minnewaska

Říjen a listopad jsou v průvodcích tradičně doporučovány jako nejlepší doba k návštěvě severovýchodní části Spojených států. To proto, že v tomto ročním období státy jako Massachusetts, Connecticut či New York doslova září všemi barvami. Území těchto států je z většiny pokryto listnatými lesy (přesněji řečeno, to území, které nebylo zalito betonem a asfaltem ve jménu civilizace), a umožňuje tak nádhernou pestrobarevnou podívanou i těm nejnáročnějším turistům, kteří vychutnávají přírodu zásadně z dálnice. My jsme se o posledním říjnovém víkendu přidali ke skupince našich kamarádů-studentů a vydali se na celodenní výšlap do Minnewasky, což je State park preserve (něco jako naše Národní přírodní rezervace) asi dvě hodiny cesty na sever od City.

Složení naší skupinky bylo značně mezinárodní: dva Kanaďané (shodou okolností oba jménem Jeremy), Korejka, Španělka, Němec, Němka, dvě Italky a dva Češi (=my dva). Unešeni jsme však byli myslím všichni stejně.

Minnewaska je proslulá svými jezírky, vodopády a hlavně zdaleka viditelnými skalními stěnami horského hřebene Shawangunk, který dosahuje výšky až 2000 stop. Postupující ledovec vytvořil na skalách do hladka vybroušené plošiny, které jsou na mnoha místech rozpraskané do několikametrové hloubky.



Hlavním důvodem pro uspořádání výletu bylo, že právě poslední říjnový víkend je považován za období, kdy dosahuje barevnost lesů vrcholu. Zelená je zhruba v rovnováze se žlutou, do toho se mísí nejrůznější odstíny červené, hnědé a oranžové. No, nemohli jsme se vynadívat - obzvlášť když z města máme zrak trénovaný jenom na nepřeberné množství odstínů šedi.

Pořídili jsme ten den spoustu nádherných obrázků. Protože však z našeho blogu nechceme dělat fotoalbum, umístili jsme je na náš web. Pokud máte chuť vstoupit do "galerie podzimu", jste vítáni...

Czech street festival

V Americe je podzim pracovně asi nejnáročnější období v roce. Zejména pro studenty - od začátku září až do začátku prosince nepřetržitě běží výuka, kromě Dne díkůvzdání nejsou žádné prázdniny a léto je nenávratně pryč. V Čechách jsme do školy vždycky nastupovali až začátkem října, zanedlouho poté jsme měli krátké prázdniny a hlavně bylo celé podzimní období protkané spoustou báječných událostí, protože podzim, to je přece na prvním místě doba posvícení a vinobraní.

Jelikož mám to štěstí, že každá z mých babiček, tetiček a strýčků bydlí v jiné vesnici, slavívali jsme hned čtvero posvícení v řadě - skoro každý druhý víkend bylo nějaké. Navíc jsem se narodila kousek od Znojma, a tak je jasné, kam jsme pravidelně jezdívali za ochutnávkou burčáku, medoviny a neutuchajícím proudem lidové zábavy.

Přece jen však máme i tady v Americe něco, co dodává podzimu na kráse a barevnosti: pouliční festivaly - street festivals. Spočívají v tom, že se z obou stran uzavře dopravě celá jedna ulice, a na ní se objeví stánky s občerstvením a nejrůznějšími maličkostmi, atrakce pro děti, a většinou i pódium, na kterém vystupují hudebníci, tanečníci a novodobí kejklíři. Příležitostí k uspořádání takového festivalu může být takřka cokoli. - Svůj "street festival" mívají různé organizace, menšiny, církve, farnosti. My jsme byli pozváni na street festival Českého centra v New Yorku, které sídlí na 83. ulici na východní straně horního Manhattanu.
Přesně řečeno, nebyli jsme jenom pozváni, ale i dotázáni, jestli bychom si nechtěli vzít na starost dětský stánek, který měl být součástí festivalu a kde měla být připravena zábava pro ty nejmenší. Souhlasili jsme, tím spíš, když jsme jako odměnu dostali poukázku na poctivý český oběd a volňásky na večerní after party. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká...

Ten den se udělalo po několika chladných dnech výjimečně pěkné počasí, a tak byla účast na festivalu opravdu hojná. Ulice byla plná stánků s dobrotami českého, moravského i slovenského původu. Svoje zastoupení tu měla nejznámější česká newyorská hospoda Bohemian Hall & Beer Garden, která je populární svou největší venkovní zahrádkou v celém New Yorku s kapacitou asi 1200 míst. Vedle ní měla stan restaurace Zlatá Praha, dále Club 21 a řada dalších výrobců národních laskomin.Na pódiu se střídaly proslovy různých "význammných Čechů" s vystoupením dětského souboru, místní jednoty Sokola, zpěvačky Anny K.,

dvou vynikajících českých beatboxerů, loutkáře atd. Ale abych pravdu řekla, většinu těchhle informací jsem si musela dohledat až posléze na internetu, protože kolem našeho dětského stánku byl takový šrumec, že jsme taktak zvládali mít přehled nad ním samotným, natož abychom sledovali, co se děje na pódiu.Program oficiálně začínal od jedné, ale u našeho stolu s kreslícími potřebami se už kolem poledne usadila skupinka holčiček, které okamžitě obklopily Dina, a když zjistily, že umí nakreslit takové věci jako "princeznu v hořícím hradě, kterou se právě chystá sežrat drak", nebo "strejdu, jak seká kosou", už se od něj nehnuly. Když jim navíc ukázal, že umí udělat vystřihovánku z vějíře, získal si jejich srdce nadobro...
Došlo i na bagry, traktory a požární auta, ale chlapečků jsme tam měli přece jen o poznání méně než holčiček.

Když už se nějací kluci našli, bavilo je o hodně víc strefovat se střapatými míčky do cíle než malovat či vystříhávat.

S většími dětmi jsme vyráběli u druhého stolu podzimní koláž ze suchého listí. Inspirací mi byla klasická říjnová hodina výtvarné výchovy z dob mé povinné školní docházky, kdy jsme museli nejdřív nasbírat v parku napadané listí, pak jsme ho natírali vodovkami a obtiskovali na výkres. Tehdy mě to moc nebavilo a ani mi to nešlo, ale tentokrát jsem si to s dětičkami opravdu užila. Výsledek naší celodenní činnosti by měl zdobit dětský koutek v nové České národní budově na 73. ulici, která bude slavnostně otevřena 1. listopadu.
Další, tentokrát spontánní aktivitou, která se u našeho stánku rozjela, bylo posílání balónkové pošty. Všechny stánky byly ozdobeny balónky v národních barvách, a tak jsme měli dostatek "poštovních holubů". Jeden dopis jsme poslali i Helenčinu dědovi Jardovi do Ratíškovic - kdyby náhodou po cestě přes oceán trochu zabloudil, tak ho prosím vás přepošlete. (Vzkazuje Helenka - na fotografii.)Až kolem páté začali být nejmenší potomci českých krajanů trochu unavení, a kolem šesté švitoření kolem dětského stánku pomalu utichlo. I když mnozí caparti měli i v tu dobu pořád ještě dostatek energie na tancování před pódiem. Jediný, kdo byl opravdu vyčerpaný, byli instruktoři, tedy Dino a já. Pomáhala nám ještě maminka Helenky, ale ta je na podobný záhul očividně zvyklá z domova.

Zvažovali jsme, jestli vůbec jít na večerní koncert v Don Hill's, na který jsme dostali lístky. Ze všeho nejvíc se nám totiž chtělo spát. DJ Michael Burian, který měl v rámci after party vystupovat, však byl dostatečně silnou motivací, a tak jsme se přesunuli metrem do Soho, abychom nejprve s Annou K. "nelétali nízko", a poté konečně s DJ Burianem pořádně zapařili. Bydlet v NYC má očividně i nesporné výhody - zatímco v Čechách se jeho koncerty odehrávají v obřích stanech a jsou na nich přítomné stovky lidí, na Czech street festival přiletěl, aby tu zahrál zhruba pro patnáct nadšenců (http://donhills.com/events/2008/10/081004.html#NC).

Zase zpátky

Tak, a už jsme zase zpátky "doma". Nebo přinejmenším tam, kde budeme mít doma ještě nejmíň dalších pět let.

Vraceli jsme se po víc jak čtvrtletních "prázdninách", a tak návrat nebyl vůbec jednoduchý. Dino z New Yorku odlétal v půlce června, já dokonce už v půlce května - a to se pak těžko opět uvyká studijním povinnostem a každodennímu stereotypu, spojenému se spoustou "musím" a "hlavně abych nezapomněl" a "ještě jsem neudělal"... Tím spíš, když člověk celé prázdniny tráví v tak idylickém prostředí, jako je Tromsø, o kterém jsme psali v předchozím příspěvku.Když navíc prázdniny zakončíte velkolepou svatební veselicí, jako byla svatba Dinova bráchy Ondřeje a Ivy, na níž se čtyři dny v kuse pilo, hodovalo, pilo, grilovalo, pilo, tancovalo a pilo, připadáte si po návratu do tohohle lidského mraveniště, jako byste nevystoupili jenom z obyčejnéhon letadla, ale z vesmírné lodi, která omylem přistála na nějaké cizí planetě. Většina našich kolegů navíc v City strávila celé léto, což se na nich zřetelně podepsalo - mají možná načteno o pár knih víc, ale jsou bledí, unavení a mnozí i o hodně kil těžší...

Ale pomalu si zvykáme a za chvíli už budeme určitě zpátky ve starých kolejích. Vidina světlého bodu, kterým je odletové datum 22. prosince na našich vánočních letenkách, je však jedna z hlavních věcí, která nám pomáhá přežívat...

Tou další jsou nespočetné malé zážitky, které udělají z obyčejného uspěchaného dne den zcela výjimečný. Jedním z takových dní bylo právě 11. září, kdy si celá Amerika připomínala výročí útoku na Světové obchodní centrum. Když píšu "celá Amerika", myslím tím opravdu celou Ameriku, a město New York zejména. V kostelích, ve školách, v novinách, na plakátech, a jistě i na většině radiostanic a televizních programů (i když na televizi se nedíváme) se tohle téma objevovalo znovu a znovu, ve všech možných obměnách.

Největší překvapení na nás však čekalo v noci. V bytě bylo nepříjemně vedro, a tak jsme se šli spolu projít za náš dům na Brooklynskou promenádu, odkud je vidět celý jižní Manhattan. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme tam spatřili skoro neuvěřitelný světelný úkaz: z míst, kde dříve stávaly dvě věže WTC, nyní vybíhaly dva obrovské světelné paprsky. Byly tak mohutné, že částečně prosvěcovaly i mraky vysoko nad nimi. Daleko na nebi se stáčely nad našimi hlavami a ztrácely se v nekonečnu. Fotografie to mohly zachytit jen částečně, zbytek si musíte domyslet.
Dlouho jsme jen tak stáli a pozorovali celé to nehybné divadlo, které paprsky svým objevením se nad Manhattanem vytvářely.
S námi tam stály i spousty dalších lidí, turistů i domorodců, kteří dělali totéž.
Myslím, že to je ten nejlepší pietní akt, jakým si Amerika 11. září připomíná. Mnohem lepší než všechny projevy, emotivně podávané záběry padajících věží a srdceryvně psané vzpomínky vdov po zahynulých hasičích.Tuhle fotografii jsme pořídili po cestě domů v naší ulici.
Nevím, jestli to bylo tím silným dojmem, který ve mně zanechalo, co jsme ten večer v podstatě náhodou viděli, ale musím přiznat, že jsem letos celé 11. září vnímala o hodně intenzivněji a jinak než kdy předtím. Když se tehdy před sedmi lety několik bláznů rozhodlo použít pár letadel jako živé střely k proražení budov, ve kterých pobývalo asi tolik lidí, kolik žije na polovině okresu Třebíč, bydlela jsem zrovna v sousedí americké ambasády v Praze. Každé ráno a večer jsem měla možnost vidět před ambasádou přibývající zapálené svíčky, květiny a dopisy, jež měly vyjadřovat solidaritu s těmi, kteří za útoky zaplatili životem - a ještě víc s těmi, které po sobě zanechali. Ale mě to moc neříkalo a nijak zvlášť se mě to nedotýkalo. Až letos mi to poprvé nějak došlo se vší svou absurdností - asi proto, že teď mám místo výbuchu skoro za zády. Když jedu do Jersey a vidím na horizontu Manhattan v celé jeho nádheře, zkouším si představovat, že tam ty budovy pořád ještě stojí...

Čeští krajané v Tromsø

Zejména přes léto se vždycky v Tromsø vytvoří docela početná česká komunita - jedni jezdí za prací, jiní navštívit těch několik málo krajanů, kteří mají dost odvahy žít za polárním kruhem natrvalo. A jelikož málokdo z Čechů disponuje domem dostatečně velkým na to, aby se v něm mohly konat bujaré krajanské schůzky, vymysleli jsme výborný způsob, jak se scházet a přitom nikomu nedemolovat jeho soukromý majetek: táboráky. A to prosím klasické české táboráky se vším všudy, tedy s opíkáním buřtů na klacíkách, prsty umatlanými od hořčice a lahvovým pivem.Občas máme svátek - to když některý uvědomělý krajan využije dvacetikilogramový limit ve svém zavazadle na to, aby přivezl chmelový mok domácího původu...

První táborák se konal na Charlottenlund koncem června, a protože na něm byly přítomné tři rodinky se svými potomky (a jedna s potomkem na cestě), měli jsme tam docela veselo.


Jako vegetariánskou variantu jsme vymysleli opékání jablek a pomerančů... - vřele doporučujeme k vyzkoušení.

Palivo jsme si připravovali ze soušek nalezených v nedaleké "lesokřovině". Pravda, některé párky měly jemný lišejníkový odér, ale to nám na apetitu nijak neubíralo.




No a takhle vypadali největší vytrvalci, když se vraceli kolem půlnoci domů.

----------------------------------------------------------

Na druhém setkání na začátku července jsme si připomínali výročí upálení jednoho významného krajana - jak jinak než zapálením podobné hranice, na jaké byl ukončen jeho život. Následující video mluvím, myslím, za vše:
http://ie.youtube.com/watch?v=G8wNcNwrSpY

----------------------------------------------------------

Třetí táborák se konal v romantickém prostředí u jezera Prestvannet uprostřed ostrova. Jen ti komáři kdyby chtěli být trochu méně aktivní...
Okolo ohně tentokrát sice nedováděli žádní malí Češi ani Čecho-Noři jako na prvním setkání, ale zato jsme tam měli hned dva páry s miminkem na cestě, Josteina s Martinou, a Pavla s Marinou. Vypadá to, že česká menšina v Tromsø má před sebou nadějnou budoucnost...

----------------------------------------------------------

Při posledním pálení ohně v srpnu jsme se už s naším milým Tromsíčkem a se všemi krajany loučili... Vybrali jsme si k tomu ohniště na Telegrafbuktě, což je přenádherná písečná pláž(ička) na jižní špici ostrova. O pár týdnů dřív se na ní ještě koupaly otužilé tromské děti...
Na Severu však nastupuje podzim brzy, a tak mnozí z nás ocenili i u ohniště teplé bundy, rukavice a šály...
Myslím, že jsme si k naší "farewell party" nemohli vybrat lepší místo. Pohled na moře sevřené ze všech stran horami, vůně slané vody, křik racků a melancholicky povznesená nálada, která se člověka zmocňuje vždycky, když ze břehu pozoruje převalující se vlny oceánu - to všechno jsou věci, jež dělají z Tromsø místo, které když jednou najdete, musíte se tam už pořád vracet...

Na závěr ještě jedna umělecká fotografie z Telegrafbukty